Královéhradecký sjezd ČSSD potvrdil, že strana zůstane ve vládní koalici, jinými slovy ve smrtícím objetí Andreje Babiše a jeho formace ANO. Delegáti možná opravdu uvěřili, že miliardář své smyčky nestáhne, ani když se mu to bude hodit. V každém případě se debata na sjezdu točila kolem toho, jak najít prostor pro nadechnutí, tedy k realizaci klasického sociálnědemokratického programu. „Čekají nás programové střety s hnutím ANO. Není důvod oslabovat se a vyčerpávat jinými konflikty,“ prohlásil staronový předseda Jan Hamáček a potvrdil tak, že sám dobře ví, na jak nebezpečnou cestu se vydal.

Není divu, že za hvězdu na sjezdu tak zarytě mužské strany byla nová místopředsedkyně Jana Maláčová. V roli sociální ministryně vzbuzovala dojem, že zná recept, jak oslovit tradiční, převážně chudé voliče, o které ČSSD připravil šikovný populista se slovenskými kořeny.

V celé Evropě se tvrdí, že sociální demokraté už nemají co nabídnout, a proto se straně chudých tříd věští nevyhnutelný zánik. Šlo by to popsat přesněji. Největší levicová strana strávila desítky let ve vládách různých západoevropských zemí a postupně uskutečňovala program rovnosti. Každý bez ohledu na sociální původ a okolnosti teď má nárok na dobrou odměnu za práci, vysoký důchod a špičkové zdravotnictví. Bylo pouze lidské, že se socialisté za své úspěchy sami chválili a ještě čekali, že je za to budou chválit ostatní. Každý přece má možnost zbohatnout, záleží pouze na jeho osobním nasazení. V posledních letech se bohužel ukázalo, že si to značná část sociálnědemokratických voličů nemyslí. Přirozeně začali hledat jinou adresu.

Babiš vám nic nedal

Zní to paradoxně, ale po dvanácti letech ve vládě a objímání se západními soudruhy propadli stejnému bludu také lídři ČSSD, i když vládli v zemi, jejíž relativní chudoba je ve srovnání se Západem nebo místní zbohatlickou vrstvou mimo diskusi. Nedalo pak Babišovi, stejně jako jiným evropským populistům, příliš velkou práci využít nespokojenosti a obav chudších vrstev, aby je získal na svou stranu. Výrok ministryně Maláčové o tom, že Babiš chudým lidem, konkrétně důchodcům, vůbec nepomohl, je právě tím výrokem, který umožní prohlédnout nejdřív samotným sociálním demokratům a poté případně jejich někdejším voličům.

Ministryně upozornila na fakt, který nemůže přehlédnout žádný přemýšlivý penzista. Je skutečně Babišovou zásluhou, že se důchody v letošním roce zvýšily o devět set korun. Kdyby nezměnil zákon, dočkali by se důchodci jenom šesti stovek. Ovšem pořád to znamená, že penze jsou jen těsně nad 38 procenty hrubé mzdy, tedy na úrovni, kterou předchozí vlády považovaly za neúnosnou, a o šest procent níž, než to bylo „za Kalouska“. Opravdu, žít po čtyřiceti letech namáhavé práce za třináct tisíc měsíčně není velké štěstí, zvlášť když přitom člověk musí poslouchat, jak díky schopným politikům prosperujeme. Požadovat opakované zvýšení o devět set korun v roce 2020 je minimum, s čím může sociálnědemokratická strana přijít, naštěstí na Babiše takový požadavek stačí, protože jak on sám říká, utrácí velmi nerad.

V tom může být hlavní vtip dalšího tažení ČSSD. Babiš se opravdu nepředal a chudší vrstvy jsou maximálně cílem jeho marketingu. Zaměstnanci by si měli pochvalovat, že je líp, ovšem není jasné, co konkrétně si mohou chválit. Jejich hrubá mzda dosahuje třetiny německých tarifů, nemluvě o tom, že z každého zvýšení odčerpá promyšlený daňový systém přesně polovinu. Bída tuzemských zaměstnanců je ovšem v něčem jiném. Za svůj skromný výdělek pracují Češi rok od roku víc, až dosáhli evropského vrcholu. Eurostat to říká dost přesvědčivě. Před rokem tady pracovalo 87 procent mužů v produktivním věku a v Evropě chodili do práce víc jen Islanďané a Švýcaři. Leč neplatí o nich, že jako Češi pracují nejdéle ze všech Evropanů. České ženy na žebříčku tak vysoko nejsou, ale jejich zaměstnanost roste v Evropě nejrychleji. Globální podniky i jejich zdejší dodavatelé úspěšně prosperují, ovšem český dělník je rád, když se po návratu z práce na pár hodin natáhne a o víkendu najde pár hodin, aby se probral v laciném zboží předměstských supermarketů. To je ideální stav blahobytu a rovnosti. Když ČSSD zkrátí pracovní dobu aspoň o půlhodinu týdně, opět se vrací ke svým základům.

Chtějí opravdu pomoci?

Za posledních pět let vyrostly ceny bytů o polovinu a náklady na bydlení tvoří stále větší podíl ve výdajích rodin. Desetitisíce pracujících nedokážou zaplatit vyšší nájem a živoří v polorozpadlých bytech, protože slušná nabídka sociálních bytů neexistuje. Tady by se hodil zákon o sociálním bydlení; a jakou lepší pozornost mohl Babiš sociálním demokratům poskytnout než své nedávné prohlášení, že takový zákon nepotřebujeme. Opět ministryně Maláčová žádá, aby stát pomohl statisícům rodin, které se dostaly do dluhové pasti. ČSSD pomůže, že v lednu přes všechny pochybnosti podpořila zákon o jejich oddlužení, zatímco ANO se zastalo těch, kdo chudým nejdřív půjčí a pak je ožebračí. Zákon proto neprošel a teď stačí, aby ho sociální demokraté zdvihli ze země.

Snadno se řekne, že za zmíněné nešvary, jako jsou nízké důchody, bezohledné vysávání pracovních sil, kolaps trhu s byty nebo zbídačení celých regionů, může také sociální demokracie, která jako dlouholetá vládní strana vycházela vstříc bezohlednému byznysu. Úkolem pravice bude prokázat, že všechny možné sliby vyšších platů či sociálních dávek jsou hazardem, do kterého se Česká republika nesmí pouštět. Teprve po nominaci širšího vedení strany bude zřejmé, jestli se najde dost sociálních demokratů, kterým jde o věc, a jestli jich bude víc než prospěchářů, které přitáhla kariéra pod křídly sice úpadkové, přesto dosud vládní strany. Třeba ale bezprostřední vidina zániku přinutí sociální demokraty k nějakým výkonům.