Zábavným tématem těchto dní je záliba bývalé paní ministryně Schillerové v pózování na různých romantických místech, zátiších, v parcích, u fontán, na balustrádách. Tu si sedla na lavičku vedle páva, tu se prohrabovala v podzimním listí, přičemž ho rozpustile vyhazovala do vzduchu, pak zase přivoněla k nějakému květu, jindy se půvabně postavila k nějaké barokní soše nebo se zahleděla do dáli, jako když princezna čeká na draka.

Tyto úkony a pózy paní Schillerová neprováděla jen tak, když šla z práce nebo si odskočila z kanceláře na svačinu do Vojanových sadů, kam jinak asi chodí krmit toho páva, ale brala si s sebou fotografa, který ji při tom zvěčňoval, aby to paní ministryně mohla strkat na Instagram či na něco takového.

Na tom samo o sobě ještě nebylo nic tak strašného, dělá to hodně lidí, zdá se, že je to jeden ze základních lidských projevů našich časů. A paní Schillerová byla až dojemná, jak u toho byla jaksi autentická, svá a neodolatelně svůdná. Mluvilo z ní ženství té nejpůsobivější kategorie, ženství omamné i takové, že by jeden vzal nohy na ramena a utekl, co nejdál by mohl.

Problém byl přece jen v tom, že to nebyla žádná selfíčka, nýbrž státní zakázka a onen fotograf za to byl vyplácen ze státních peněz. To vyvolalo pobouření. Zajisté oprávněné. Je to nepochybně plýtvání státními penězi, projev zpupnosti a špatných mravů. A asi je to zralé na obvinění z defraudace nebo něco takového. Lze požadovat, aby peníze paní exministryně vrátila a ještě se zavázala, že už nikdy nebude vystavovat své fotografie na veřejnosti. Což by ji potrestalo nejvíc.

Zajímavé však na tom případu není ani tak to, proč to paní Schillerová dělala, ale jak se brání. Podle ní měly fotografie s listím nebo u kašny přiblížit „složitou materii práce ministerstva financí“. To je opravdu originální. A nelze vyloučit, že na tom něco bude.

Ministerstvo financí si člověk spojuje se seriózními a odpovědnými experty, kteří se zachmuřeným výrazem prohrabávají stohy výpisů s účty a položkami má dáti/dal, tedy se světem vážnosti a odpovědnosti, do kterého nezasvitne slunce radosti a nezavítá paprsek škádlivé lehkosti. A pak se tam objeví usměvavá paní, která hopsavými pohyby a pohledy, v nichž se tají žár ženské smyslnosti, odvane tu tíhu rekordního schodku a hospodaření na pokraji deficitu a rozhrne nad vším oponu jasu a nasládlého dětinství, podobně jako by to za chvíli na té již slavné fotografii udělal ten svůdný páv, co se k paní ministryni tak má.

Jistě, ty fotografie jsou směšné a směšná je i paní ministryně, ta královna narcismu. Ale něco vypovídají o naší době a o státu, kde se taková paní mohla stát tím, čím se díky tomu státu stala. A ten stát, to jsme přece my.