Žijeme ve zvláštně rozpolcené době. Jedna studie za druhou napříč západním světem ukazuje, že mladí lidé jsou čím dál tím dětinštější. Jsou méně samostatní, později dospívají a později jsou schopni převzít skutečnou odpovědnost za svůj život. Generace „helikoptérových“ rodičů sleduje své potomky až do teenagerovského věku na každém kroku. Krouží nad nimi jako pozorovací vrtulníky. Vozí je do školy, ze školy, na kroužky. Prvňáček, který chodí sám po ulici a třeba zvládne i samostatný nákup nebo vyřízení jednoduché pochůzky, je raritou. Za nezodpovědné se v mnoha zemích považuje nechat dítě samotné doma bez dozoru bezmála do patnácti šestnácti let.

Oč méně jsou děti samostatné v reálném životě, o to je na druhé straně větší snaha jim předčasně dávat zodpovědnost rozhodovat o věcech, jejichž souvislosti a rizika si plně neuvědomují. Zvlášť když neměly v reálném životě kvůli helikoptérové výchově šanci odžít si nějaké zkušenosti, poučit se z chyb a poznat reálný svět. Snaha o předčasné zesvéprávnění je zpravidla při každém pokusu hájena tím, že dnešní děti jsou výrazně vyspělejší (neříká se dospělejší, ale právě vyspělejší) než dřív. Skutečným motivem je však vždycky buď nějaká reakce na společenskou atmosféru – nebo přímo lobbistický zájem.

Hrany dospělosti

Snaha o předčasnou právní odpovědnost se zatím objevovala zpravidla ve čtyřech hlavních liniích. Vše se odvíjí od toho, jaká laťka je v různých zemích považována za dospělost. To je chvíle, kdy člověk získává všechna práva a povinnosti. Přestává být právně závislým na rodičích a je plně zodpovědný za své chování. Ve většině západních zemích jsou hranou dospělosti osmnácté narozeniny. Ve vyspělém světě je několik výjimek. Jižní Korea má tuto hranci na devatenácti letech, Japonci na dvaceti a některé státy ve Spojených státech amerických až na jedenadvaceti. Od této laťky se odvíjí všechno ostatní.

Samostatnou kapitolou je věk, odkdy mohou mít teenageři sex. Přesněji řečeno od jakého věku se osoba, s níž ho mají a sama už má právní zodpovědnost, nedopouští trestného činu zneužití mladistvého. Tahle linie je spíš hodnotová. Rozhoduje o ní to, zda je daná společnost spíš konzervativní, nebo liberální. Tady nehrají tak podstatnou roli zájmové skupiny.

Citlivějším tématem, zvlášť ve chvíli, kdy začne růst kriminalita mladých a objeví se nějaké opravdu odpudivé zločiny spáchané dětmi, je hrana trestněprávní zodpovědnosti. U nás se velká debata o ní naposledy odehrála, když se přijímání nového občanského zákoníku trefilo zrovna do doby, kdy veřejnost znechucovaly činy několika obzvláště brutálních dětských vrahů. Trestněprávní zodpovědnost máme dlouhodobě, podobně jako hranici pro legální sex, na patnácti letech. Tehdy přibývalo názorů, že by možná nebylo od věci jít o rok dolů, na čtrnáct. Právě tolik bylo tehdy jednomu z dětských vrahů, který brutálně zabil svou spolužačku. Většina společnosti, která o kriminalitě dětí smýšlí stylem, že to přece musejí páchat děti z úplně jiných vrstev, než jsou oni, a proto je potřeba se před nimi chránit možností je potrestat, bývá zpravidla pro snížení věkové hranice trestní odpovědnosti. Obzvláště ve chvíli, kdy ve školách přibývá brutality a šikany ze strany dětí, které se vymkly kontrole a učitelé je nezvládají. Tehdy, s novým občanským zákoníkem, se ke snížení věku na čtrnáct let nesáhlo. Právě na čtrnácti letech má přitom trestní odpovědnost mladistvých sousední Německo a Rakousko. V Nizozemsku nesou teenageři odpovědnost už od dvanácti, a ve Velké Británii dokonce od deseti let. Představa, jak je dítě, pomalu neschopné vyjít samo bez rodičů na ulici, zároveň trestně odpovědné za své jednání, je dost pozoruhodná.

Nezodpovědní rozhodují o osudech jiných

Už klasickou linií společenského střetu jsou práva pít alkohol a řídit auto. Tady se projevují zájmy velmi silných ekonomických branží. Výrobců alkoholu v případě prvním. A střet automobilek a pojišťoven v tom druhém. Automobilová velmoc Německo snížila v roce 2011 věkový limit pro řidiče z osmnácti na sedmnáct let. Hned se ozvaly pojišťovny, že mladí řidiči jsou vůbec nejrizikovějšími klienty a je potřeba změnit systém pojistek. Což je ale zase dost složité v dobách, kdy je všude potřeba prosekávat se antidiskriminačními zákony považujícími věk za klasickou diskriminační linii. Od sedmnácti se dá řídit i v Británii nebo Rakousku, ve Spojených státech dokonce od šestnácti. Tam podstatnou roli sehrává slabší veřejná doprava, kdy je v některých místech život bez auta skoro nemožný. Takže to znamená, že dokud se z mladého člověka nestane řidič, je fakticky nesamostatný. Na druhé straně je pití alkoholu v některých amerických státech zakázáno až do jedenadvaceti. Právě s odkazem na sníženou schopnost ovládání, domýšlení důsledků a snadné propadnutí závislosti.

Hitem nedávné doby je snižování hranice práva volit. V Rakousku už před časem schválili volební právo od šestnácti. Od stejné hranice mohou volit Němci v některých spolkových zemích své zastupitele a radní. Neplatí to ale pro volby parlamentu. S nápadem na snížení volebního věku většinou přicházejí strany, které jsou přesvědčeny, že mají příznivce v nejmladších generacích a posunutí věku směrem dolů by jim rozšířilo rezervoár voličů. Svého času to prosazovala Strana zelených. Dost silným argumentem proti je kromě toho to, že v nejmladších voličských ročnících bývá zpravidla i nejnižší zájem o hlasování, i poměrně jednoduchá úvaha, proč by člověk, který právně není ještě zcela zodpovědný za své činy, měl rozhodovat o životních podmínkách pro jiné.

Prodej dětí Zuckerbergovi

Teď přichází nová linie střetu. Odkdy mají mít děti právo dát technologickým firmám souhlas, aby podle své libosti nakládaly s jejich osobními, často velmi citlivými údaji? Odkdy jsou schopny se všemi důsledky domyslet, k čemu všemu tím dávají souhlas a jak to může do budoucna ovlivnit jejich život? Všechno, o čem si myslí, že sdílejí na Facebooku nebo Instagramu se svými „přáteli“ a fanoušky, totiž Facebook jako to nejcennější zboží prodává za miliardy dolarů každému, kdo chce co nejlépe namířit svoji reklamu. To, že děti a vůbec nezkušení a životem neprotřelí lidé bývají nejsnadnějšími oběťmi, je starý známý fakt, který velmi přesně cílená reklama s velmi sugestivně vytříděným obsahem jen zesiluje.

Úřady a poslanci budou muset na tu hranu facebookové svéprávnosti dát v nejbližších měsících jasnou odpověď. Od 25. května příštího roku totiž začínají v Evropské unii platit nová pravidla pro ochranu osobních údajů ve virtuálním prostoru. V ten den vstupuje v platnost evropské Obecné nařízení o ochraně osobních údajů, známé pod zkratkou GDPR (General Data Protection Regulation). Každý, kdo se pohybuje ve virtuálním prostoru a poskytuje o sobě údaje všemožným technologickým firmám od sociálních sítí přes e-shopy až třeba po webové stránky různých sportovních klubů, škol a obcí, musí dát odkliknutím výslovný souhlas, že můžou jeho osobní data zpracovávat.

Speciální kapitolou jsou děti a mladiství. Evropská směrnice členským zemím doporučuje, aby právo udělit souhlas se zpracováním osobních údajů měli mladiství od šestnácti let. Dává ale možnost jít v tomto ohledu až na třináct let. Pod touto hranou musí mít děti při poskytování jakýchkoliv osobních údajů souhlas rodičů.

Ve virtuálním světě se samozřejmě nebude snadno prokazovat, jestli je pravý, nebo zfalšovaný. Směrnice ovšem dává právě všem internetovým firmám povinnost zajistit věrohodnost tohoto souhlasu. Zatím není jasné, jak se to bude dělat. Jednou z možností je zaslání fotokopie osobního dokladu rodiče. To dnes žádá například Google po člověku, který požaduje výmaz nepravdivých dat z jeho vyhledávače.

Ministerstvo vnitra a Úřad pro ochranu osobních údajů, který by měl u nové směrnice hrát roli regulátora, jenž kontroluje dodržování pravidel, ale ještě za Sobotkovy vlády navrhly, aby bez souhlasu rodičů mohly samy povolit zpracovávání osobních údajů už děti od třinácti let. Tedy často ty, které ani nechodí samy do školy a nepřetržitě kolem nich létají helikoptéroví rodiče. Zákon o zpracování osobních údajů, který upraví evropskou směrnici pro české poměry, musí v nejbližších měsících schválit sněmovna tak, aby začal platit požadovaného 25. května příštího roku. Už když zákon putoval bez větší veřejné pozornosti legislativním kolečkem za Sobotkovy vlády, měli k němu někteří ministři vážné výhrady. „Věk 13 let je dle našeho názoru příliš nízký. Východisko pro danou úpravu spatřujeme v § 34 občanského zákoníku (15 let) nebo v § 37 téhož zákona (16 let). Nevidíme důvod pro odchylnou úpravu od obecného režimu, který zřejmě bude v EU převažovat,“ napsal v připomínkách tehdejší místopředseda vlády a šéf lidovců Pavel Bělobrádek.

Celkem logicky se pozastavil nad tím, proč by mělo Česko jít právě na třináct let. Právě tato hranice byla v původním návrhu Evropské komise jako jediná přijatelná. Když si ale některé členské země stěžovaly a žádaly posun na osmnáct let, kdy u nich začíná plná právní odpovědnost mladistvých, Brusel přišel s kompromisním rozpětím třináct až šestnáct let. Tu vyšší hranu si vybrala většina zemí EU, která už směrnici do svých zákonů přijala. Minulý týden souhlas s touto hranou prosadilo například Slovensko.

Reklamní miliardy v ohrožení 

Ta hrana třinácti let přitom vůbec není náhodná. Je to limit pro vstup na Facebook, pokud tedy dotyčný mluví o svém věku pravdu. Pokud by se ale šlo na šestnáct let, pak by právě Facebook (jemuž patří i vizuální sociální síť Instagram) musel po obrovské mase svých dospívajících klientů žádat souhlas rodičů. Třeba i s kopií dokladu totožnosti. Ne všichni by ho nejspíš svým potomkům dali. V každém případě by se dostaly do ohrožení reklamní zisky Facebooku z velmi aktivní a velmi snadno ovladatelné cílové skupiny pro reklamu. To, že děti jsou na Facebooku nejvíce naivní a nejméně opatrné, asi není potřeba připomínat.

Třináctka v původním návrhu Evropské komise je zjevně čistou shodou náhod stejnou třináctkou, již má v podmínkách Facebook. Kdo je tomu ochoten věřit, má zjevně sníženou schopnost myšlení. Je to další z celé řady případů, jak se z technologických firem stávají vůbec nejdrsnější lobbisti. Jen se o tom veřejně vůbec nediskutuje. Jejich cool produkty, které jsou přece pro zákazníky zdarma, má i většina aktérů těch veřejných debat tak ráda, že jim vůbec nedochází, jak obrovskou moc dnes Facebook, Google a spol. mají ve svých rukách. Pořád dokola se opakují řeči o ruské propagandě a manipulaci. O nesrovnatelně větší moci a manipulaci technologických firem se nemluví skoro vůbec. Stejně jako se roky nehovořilo o tom, že speciálně v Evropě zmíněné společnosti neplatí skoro žádné daně.

Lobbisté Facebooku si zjevně vedle Bruselu obšlápli i české ministerstvo vnitra a kdysi velmi ostražitý Úřad pro ochranu osobních údajů. A ti jim byli v klidu schopni k volnému použití jako kořist předhodit děti ve věku, kdy ani nejsou schopny jít samy do školy či do obchodu.