Milan Kundera dostane Cenu Franze Kafky, což je gesto v tomto čase velmi výmluvné, i když ho poněkud kazí otázka, proč ji vlastně nedostal mnohem dřív – cenu uděluje Společnost Franze Kafky od roku 2001. Ale jsou věci, které se ještě dají napravit, na jiné už může být pozdě.

Říká se, nebo se to říkalo, že každý pořádný intelektuál musí napsat o Kafkovi esej, a sluší se, aby moderní spisovatel měl ke Kafkovi nějaký vztah, i když by se do toho nutil. V případě Milana Kundery je první předpoklad několikrát splněn, což tedy zaručuje i předpoklad druhý. Kundera se ze vztahu ke Kafkovi několikrát vyznal a lze věřit, že to není póza ani dobová nebo společenská úlitba autora. Ten vztah má svůj osobní důvod, který se doceňuje i teď, po vydání Novákovy biografie, a dal by se pojmenovat parafrází názvu Kunderova jiného, nekafkovského eseje: Nechovejte se tu jako doma, příteli.

Důvody, proč Kundera tuto skrytou šarvátku cituje, není nutné složitě odhalovat. Kundera brání právo autora, Stravinského i sebe, na své dílo, na to, aby o něm rozhodoval on sám, aby on jediný mohl určovat, co se s ním provede, jestli má vycházet a kdy a jak, jak bude vypadat překlad, jestli se budou v něm dělat škrty, jestli nějaké dílo třeba úplně nevyřadí.

Brání svrchovanost autora nad svým textem (nebo partiturou) a nad tím, aby o něm rozhodoval on sám. Je to jedna z mála věcí, kterou ještě jako spisovatel může ve světě, kde se vše, i literatura, řídí marketingem, nabídkou a poptávkou či vhodností investic, „zařídit“ a nad kterou může vládnout jen o sám. A je to také to jediné, co má veřejnost na autorovi zajímat, na ostatní nemá nikdo právo. To je samozřejmě iluzorní, ale přesto: Nechovejte se tu jako doma, příteli…

O něco podobného mu jde, když píše o Kafkovi v eseji Kastrující stín svatého Garty z roku 1991. Ten Garta je Franz Kafka z polozapomenutého románu Maxe Broda Čarovná říše lásky z roku 1926. Brod tehdy Kafku popsal jako svatého muže, jako muže prorockého typu, mudrce a filozofa, který se zrodil, aby pomohl bloudícímu lidstvu na cestě k osvícení. Tak okouzlený Brod svého mrtvého přítele viděl a tak ho chtěl prezentovat v budoucnosti. Udělal pro to, co mohl, vydával jeho texty, přestože ho Kafka pověřil, aby je zničil – za což mu patří dík, ale také je uchopil jako vykladač. A vykládal je biograficky jako de facto méně důležitý doplněk k světeckému životu dokonalého člověka, Franze Kafky. Literatura ho zajímala až v druhém plánu, ta vlastně byla někdy i problematickým a matoucím doplňkem na životě, kterému chtěl Max Brod do konce života sloužit. Nikdy, píše Kundera, však Kafku nepochopil. Byl mužem idejí, zajímaly ho myšlenky a ty jediné v Kafkovi byl schopen docenit: proto si tak vážil aforismů. Zatímco romány, Zámek a Proces, ho mátly a vykládal je jako metafory společnosti. Nerozuměl jim jako literárním dílům, nerozuměl vlastnímu obsahu románu, jenž má podle Kundery odhalit nějakou skrytou podobu lidské existence v moderním světě. Do něj patří také smrt soukromí a představa, že každý má právo chovat se v životech druhých, jako by tam byl doma.

Tomu by Brod, který to ještě myslel s Kafkou dobře, vůbec nerozuměl. Tím spíš tomu nerozumí ti, kteří to s autorem nemyslí dobře vůbec.

Kundera nejspíš dobře věděl, že to se na něj chystá, a i proto už dávno četl Kafku s porozuměním, jako by to byl jeho nejbližší kolega.