komentář

Jděte na nového Woodyho Allena, třeba už nebude

komentář
Jděte na nového Woodyho Allena, třeba už nebude

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

V temnotě, do níž se náš svět propadá, zbývá už jen několik málo slunečných míst. Třeba dýně a mrkve z farmářských trhů. Nebo české biatlonistky. Nebo ty dvě holky na snowboardu, vždycky si je pletu. Nebo pár zbylých bufetů na Letné. A samozřejmě Dvořákova smyčcová kvarteta, ta nikdy nezklamou… A Mahlerova Pátá, ano, ta taky ujde. Nebo Havlův výraz, když seděl vedle Kubišové, ten mám taky rád. Hrabalovy Hodiny pro starší a pokročilé, to se dá číst dokola a člověk se pořád směje. A pak ještě pár tajných a soukromých věcí, jo a můj půlroční vnuk, to je přímo sluneční erupce! A potom, no samozřejmě, vždyť ho tady cituju, filmy Woodyho Allena. To stačí ty úvodní černobílé titulky a jazzový standard do toho, a hned je svět zase nějak v pořádku.

Takže si nenechte ujít jeho poslední film Deštivý den v New Yorku, který běží v kinech. To je samozřejmě výzva zbytečná pro ty, kdo si na život s Allenem zvykli, a zbytečná je i pro ty, které allenovský svět míjí, nijak se jich nedotýká nebo je třeba i irituje. I takoví jsou, člověk se jim může divit, ale zároveň to i chápe, když třeba slyší, kolik lidí sleduje podivné seriály či třeba chodí potetovaných – to si všimněte, že u Allena není tetovaný nikdo. Jednou se tam, v Haně a jejích sestrách, myslím, vyskytne piercing, ale jen jako projev hlubokého úpadku postavy. 

Deštivý den v New Yorku je… typický Allen svého balzakovského období, což je posledních třicet let. Je složen z ingrediencí, z nichž Allen namíchal svých těm letům odpovídajících třicet filmů: každý rok jeden. Všechny jsou si nějak podobné, ale vždy je to jiné. Stavebním principem je šalebná hra náhod a míjení, tmelem konverzační vtip a komediální hyperbola. Absurdita nikdy nepřesáhne hranice lidské snesitelnosti, tragika je přítomna „jen“ jako samozřejmá konečnost člověka (a ošemetnost lidského citu, který je u Allena vždy nestálý), ale neumírá se tu na ni, jen poněkud bolí a nelze ji překonat jinak než nakrátko vtipem. Je to svět, který se usmívá a spíš opravdu hladí, což mnohé irituje. Při pečlivějším pohledu je v něm ale hořkosti ažaž. 

Ten poslední film připomíná asi nejvíc Anything Else (Cokoliv) nebo třeba Do Říma s láskou, samozřejmě v pozadí jsou klasické kusy Manhattan Annie Hallová. Dvojice je vyslána do prostředí, kde se ukáže, jak na tom je. Tím prostředím je základní Allenova materie, okolí Central Parku, druhým prostředím pak filmový svět, do kterého očarovaně vstoupí naivní ženská postava a ocitne se v jakoby začarovaném světě: tady bychom mohli připomenout Purpurovou růži z Káhiry. Mladík naproti tomu prochází proměnou, kterou si uvědomuje sám sebe, k čemuž mu pomáhá New York (Manhattan) a zčásti přiznání jeho matky ke své ne právě ideální minulosti (zde pomyslíme na Mocnou Afrodité). A tak dále.  

Otázka, s čím novým Allen přijde a jak nám odpoví na problémy doby, je buď naivní, nebo patří zcela jinému tvůrci. Variace, obměny, kombinace, přímé citace či aluze z děl vlastních i těch, která mu už dávno přilnula k srdci, tedy opakování jako princip, to vše se stalo po formální stránce základním rysem jeho filmů přinejmenším jeho „penzijního“ období. Jsou to stále stejné obměny trochu pohádkového světa (woodylandu), složeného z motivů, které mají původ nikoli v realitě, tedy v tom, jaký skutečně svět je, nýbrž v tom, jak se tento svět zobrazuje v kulturních vzorcích a v tradicích, jež tvoří svou vlastní vrstvu západní civilizace. A ta je obydlena též postavami, které Allen už čtyřicet let vytváří. Postavám a zápletkám jeho posledních filmů je proto nesmyslné vyčítat nedostatek věrohodnosti či snad malou hodnotu coby výpovědi o tom, jak to dnes ve světě chodí. Od shakespearovských postav také nechceme, aby nám reflektovaly společenskou situaci renesanční Verony nebo středověkého Dánska. Chceme po nich, abychom s nimi mohli prožít sen, který je víc než skutečnost. 

Zopakujme si na závěr s Woodym Allenem důvody, pro co žít, které zazní na konci Manhattanu. Tak Groucho Marx, abych někde začal... a, uf, Willie Mays (což byl slavný baseballista – Allen nikdy nepohrdal sportem) a, ehm, druhá věta Mozartovy symfonie Jupiter... ehmmm... nahrávka Potato Head Blues Louise Armstronga... švédské filmy, samozřejmě... Flaubertova Citová výchova... Marlon Brando, Frank Sinatra... ehmmm... ta neuvěřitelná jablka a hrušky od Cézanna... a krabi u Sama Wo... a pak Tracy, Tracyina tvář... Allen si vzpomene na dívku, kterou před časem lehkomyslně opustil. A vyskočí z gauče, rozběhne se a běží Manhattanem, aby ji zastihl dřív, než odjede do Paříže... 

A tak vyrazte na Allena, třeba už těch příležitostí nebude tolik.

Další články Jiřího Peňáse ZDE

 

25. října 2019