Když minulý týden britská policie vytáhla Juliana Assange z ekvádorské ambasády, většina světových komentátorů si potměšile všímala jeho vzhledu, byl připodobňován k Saddámu Husajnovi, lesnímu muži, bezdomovci a dalším postavám, proslulým špinavou vizáží. Reakce všeobecného veselí nad neslavným koncem známého aktivisty je naprosto opačná ve srovnání s podporou, jaké se Assangeovi dostalo, když se před sedmi lety na velvyslanectví uchýlil, aby se skryl před britskou policií. Přestože zakladatel a šéf serveru WikiLeaks se mohl pohybovat jen na pár metrech ambasády, ušel za tu dobu dlouhou cestu.

Před sedmi lety byl Assange vzýván jako bojovník za svobodu slova, psanec před mocnou Amerikou, které to dokázal natřít, když zveřejnil její nejskrytější tajemství. WikiLeaks publikovaly desetitisíce dokumentů týkající se amerického úsilí ve válkách v Afghánistánu a Iráku, americké zahraniční politiky nebo vězení na Guantánamu. V tom pozdvižení se zapomínalo, že Assange se na ekvádorské ambasádě v Londýně skryl nikoli před americkou, nýbrž před švédskou justicí. Dvě ženy ho obvinily ze sexuálního napadení. Jedna tvrdila, že při styku s ní naschvál roztrhl kondom, druhá, že když spala, zahájil s ní pohlavní styk, předtím spolu měli konsenzuální sex. Tehdy to bylo ve světě bráno jako skandinávsky příliš extenzivní definice znásilnění, nyní, v době #MeToo, je to poměřováno přece jenom jinak.

I když se americká vláda netajila tím, že jí Assange leží v žaludku, oficiální kroky proti němu veřejně nepodnikla, zapojení Američanů se proto hledalo těžko. Vynořily se konspirační teorie, že dvě „znásilněné“ Švédky byly nasazeny CIA. Auru Assange jako hrdiny svobodného slova to však nenarušilo. Přesto se již tehdy objevily první kritické hlasy, především na pravici. Upozorňovaly na to, že obří úniky informací svědčí především Rusku, jenže tehdy byl u moci Barack Obama, který se snažil s Moskvou o restart, a ne „Putinova loutka“ Donald Trump. Další kritici mluvili o pochybných žurnalistických metodách WikiLeaks. Na upozornění novinářů z britského Guardianu, kteří na publikování dokumentů s Assangem spolupracovali, že by se měly vypustit pasáže, které mohou vést k identifikaci místních pomocníků aliančních vojsk v Afghánistánu a Iráku, neboť jim jde o život, Assange odpověděl, že „jsou to informátoři. Jestli je zabijí, můžou si za to sami. Zaslouží si to“. Také vyšlo najevo, že Assange je v soukromí nesnesitelný a má pochybné hygienické návyky. Andrew O’Hagan, jeho ghostwriter, tedy profesionální spisovatel, který pomáhá neprofesionálům psát knihy, tvrdí, že Assange konzumuje jídlo převážně rukama.

Zlom ve vnímání Assange na levici přišel v roce 2016, kdy WikiLeaks publikovaly dokumenty výboru Demokratické strany a e-maily šéfa kampaně Hillary Clintonové Johna Podesty. Tehdy poprvé i americká levice začala poukazovat, že WikiLeaks mají podezřele blízko k Putinovi. Z vypuštěných dokumentů znovu profitovalo hlavně Rusko. Šéf WikilLeaks se bránil naznačováním, že věří konspirační teorii, že za únikem dokumentů stojí Seth Rich, mladý zaměstnanec výboru Demokratické strany, který byl zastřelen blok od svého bytu, nejspíš při zpackané loupeži. Podle konspirační teorie Riche nechala zabít Demokratická strana v pomstě za únik informací. Nic z toho samozřejmě není pravda. Assange „hacknuté“ e-maily dostal od člověka, který vystupoval pouze jako Guccifer 2.0. Vyšetřování ruského ovlivňování amerických voleb, které vedl Robert Mueller, prokázalo, že Guccifer 2.0 nikdy neexistoval a byl výtvorem ruské vojenské rozvědky GRU. Podezřelá je také skutečnost, že zhruba ve stejné době, kdy WikiLeaks publikovaly dokumenty demokratů, Assange odmítl vydat tajné dokumenty ruské vlády.

Assange své podivné chování nezměnil ani během pobytu na ekvádorském zastupitelském úřadě. Po chodbách jezdil na skateboardu a hrál fotbal. Když mu ochranka ambasády míč zabavila, neboť ničil vybavení, sprostě jí nadával. Provokování bodyguardů vůbec bylo podle všeho jednou z jeho oblíbených kratochvílí. Také si zval podivné návštěvy a ukazoval jim neveřejné prostory velvyslanectví. Za osobní strážce chtěl operativce ruské národnosti. Ekvádorcům začal lézt dost na nervy.

Assangeovi je potřeba přiznat jistou míru neotřelosti. To, že si žil pod ochranou Ekvádoru, mu nezabránilo v tom, aby se začal motat do jeho politiky. Ekvádor ho ze svého velvyslanectví vyhodil poté, co Assange začal zkoumat osobní život prezidenta Lenína Morena. Podle ekvádorské ministryně vnitra Maríi Pauly Romové Assange i v tomto případě spolupracoval s Rusy. Je nepochybné, že Assange působil jako ruský agent, otázkou je pouze, zda vědomě, či jako „užitečný idiot“. Odpovědí může být zpráva Guardianu, že v roce 2017 Rusové plánovali operaci, která měla Assange dostat z Británie, ale byla příliš riskantní.

Vzhledem k tomu, že Rusko je nyní pro Demokratickou stranu nepřítel číslo jedna, není překvapením, že se partaj a její spojenci v médiích od Assange odvrátili. Přece jenom se objevilo pár hlasů, které upozorňují, že jeho zatčení je nebezpečím pro svobodu slova. Assange byl oficiálně zatčen za to, že nechal propadnout kauci a utekl. Následně o jeho vydání požádaly Spojené státy, které odtajnily uzavřenou obžalobu. Odkdy existovala, není jasné. Kritici zatčení tvrdí, že pokud bude odsouzen za zveřejnění tajných dokumentů, ohrozí to celou americkou žurnalistiku, která toto dělá běžně. Žalobci si to evidentně velmi dobře uvědomují, jejich obvinění je proto velmi specifické. Tvrdí, že Assange aktivně pomáhal Chelsea Manningové, tehdy známé jako Bradley Manning, „hacknout“ americké vládních servery, protože Manning měl příliš nízké oprávnění, aby se dostal k tomu nejzajímavějšímu. Assange bude tedy stíhán za údajné nabourání amerických vládní serverů, což je naprosto mimo normální novinářské praktiky.