Bývalý ministr dopravy Vladimír Kremlík teď prochází asi nesnadným životním obdobím – musel skončit ve funkci, rozpadl se mu vztah, objevily se nějaké finanční nesrovnalosti (nic velkého – jen pár milionů neznámého původu na koupi bytu). Problémům ale čelí zmužile, proměnil krizi v příležitost, chápe, že zavření jedněch dveří znamená otevření jiných, třeba na nečekaném místě. A tak to má být, tak se nám to líbí. Životní zkouška probudila v panu Kremlíkovi umělce. Na sociální sítě umístil svůj snímek z nahrávacího studia, kde ve společnosti anonymního parťáka zpívá do mikrofonu, a opatřil ho lapidárně hrozivým popiskem „Zpíváme“. Především ale seznámil svět se záměrem napsat autobiografickou knihu, v níž zřejmě hodlá shrnout své bohaté poznatky ze života pracovního i osobního, dojde – slovy článku na Foru 24 – na plynárenství i erotiku. To snad ani nebylo potřeba zdůrazňovat, každý soudný člověk dobře ví, že tyhle dva fenomény jdou ruku v ruce, kde dojde na erotiku, objeví se dříve či později plynárenství, a naopak. A jak ohlásil, tak také učinil, kdo jednou byl ministrem za stranu, kde se maká, nemůže jinak.

Do spisování se pustil a svět obeznámil s prvními výsledky, doufejme, že tak bude činit průběžně. Sdílel fotku monitoru svého počítače a na něm text ve stadiu zrodu. Po přiměřeně obsáhlé dedikaci slibný začátek: „Bylo 20. září 1999, 6:00 hod., právě zazvonil budík. Chtěl jsem políbit Jitku, ale Jitka vedle mě neležela, měla noční, pracovala jako sestra na dialýze. První den mé skutečné práce. Z Nuslí jsem vyrazil na Fond národního majetku Rašínovo nábřeží 42. Krátce předtím jsem ukončil Právnickou fakultu UK...“ Hezké. Charakteristický nadbytek konkrétních údajů, které pro popisovaný děj nejsou zrovna relevantní. Ale přesnost musí být, kdo někdy četl policejní protokol, ví o tom svoje. Věnováno „ženě, kterou jsem ve funkci ministra dopravy potkal a měl za to, že s ní prožiji něco nádherného až do konce života. V náročné a odpovědné funkci ministra dopravy mi byla oporou a podporovala mě po celou dobu mého působení, a to v dobrém i ve zlém. Bez ní by to nešlo. Ani pro ni to nebylo lehké. Vím. Vážil jsem si toho času, moc díky. Osud nakonec dne 20. ledna 2020 rozhodl zcela jinak. Ukončil vedle funkce ministra dopravy i náš vztah“. Vlastně je to dojemné. Někdo vstoupí do té fáze života muže, kdy se mu chce změnit úplně všechno a začít úplně znovu, proměnit se (taky něco vím o krizi středního věku). A s entuziasmem chlapíka předurčeného k plnění velkých úkolů se do toho vrhne. A pak narazí na meze svého slovníku, toho byrokratického ptydepe, které se člověku snadno dostane až pod kůži, spoutá jeho vyjadřování i jeho myšlení. Takže se pokusí napsat žhoucí vyznání fatální lásce, ale slovo láska se mu do něj nevejde, zato se v něm třikrát opakuje termín „funkce ministra dopravy“.

Světem se šíří jakási nákaza, možná jste si taky všimli. Samozřejmě se to projevuje i na sociálních sítích. V čase, kdy píšu tyto řádky, frčí především fotky prázdných regálů v pražských hypermarketech. Doprovázejí je ironické komentáře o panikařících spoluobčanech. V jiných statusech jsou zase ironizovány ironické komentáře lidí, kteří dávají najevo, že oni nejsou součástí stáda a kvůli nějaké rýmě nebudou propadat panice. Těch vrstev ironie je na mě nějak moc a moje otázka, zda už je na čase panice propadnout a jakým způsobem panikařit, aby to bylo dostatečně na úrovni, zůstává nezodpovězena. Podobné pocity veřejná debata o koronaviru vyvolala v Benu Sixsmithovi, britském autorovi pobývajícím v Polsku. Do americké verze Spectatoru napsal: „Naduté pokusy zabránit panice jsou v každém případě pozoruhodné. Když už nic jiného, ještě zhoršily pocit narůstajícího ohrožení, přidaly k němu jakýsi morbidní surrealismus.“ Koronavirus taky nastartoval období, v němž články v novinách stárnou ještě rychleji než obvykle. To nejlepší, co pro jejich autory můžete udělat, je zapomenout na ně bezprostředně po přečtení. Nebo – ještě lépe – spálit je. Pro jistotu s nasazenou rouškou.