Existují události, u kterých není možné čekat, jak se vyvinou, a je nutné hned zaujmout postoj. Třeba 15. březen ’39 nebo 21. srpen ’68. V obou případech by postoj „počkáme, jak se to vyvine, uvidíme, co z toho bude, máme zatím málo informací“ prozrazoval velmi nemorální osobnost, vlastně přímo zrádce.

To jsou události zcela jasné, zcela jasně namířené proti zásadní hodnotě, ze které prostě není možné slevit. Tou hodnotou je národní suverenita. Ta buď je, nebo není. Diskutovat, že Hitler nebo Brežněv měli třeba nějaké své důvody a že to třeba nebude tak špatné, že se přizpůsobíme, prostě není možné. Nebylo a není o čem diskutovat. Podobně si lze představit třeba americké 11. září nebo atentáty v Paříži (Bataclan nebo Charlie Hebdo etc.). Nedovedu si představit, že Čech (Moravan, Slezan, resp. Američan, Francouz) takovou diskusi připustí. Nesmí ji připustit.

Troufám si říct se vším osobním rizikem, a je to názor ne nutně redakce, že případ Vrbětice takovou jednoznačnou a nediskutovatelnou událostí není.

Ale pak už ano. Třeba jak je možné, že do toho skladu vůbec mohli ti dva chlápci vlézt a instalovat tam výbušniny? Jistě, ve světě Jamese Bonda se to snad dá zvládnout. Ale jsou Vrbětice ve světě agentů 007? Jak taková operace asi mohla vypadat? Dva Rusové s kufrem výbušnin na (předem ohlášené) návštěvě v muničáku? A jak to, že je kamery či satelity, které je měly odhalit, to udělaly až za sedm let? To čekali v BIS, až se vyvolají filmy v kameře? Jak dlouho se vědělo, že jeden se jmenuje Petrov a druhý Boširev a že jsou to esa elitní zabijácké jednotky? A pak odjeli do Salisbury otrávit Skripala? A co vlastně tím výbuchem sledovali? Chtěli opravdu odpálit Bulharovi arzenál pro Sýrii, nebo pro Ukrajinu? Proč takové zbraně skladovali na Zlínsku? Není to pak přece jenom trochu, ehm, legitimní cíl? Izraelci, a nechci to srovnávat, mají občas své dobré důvody odpálit něco v Íránu – se vším rizikem takového počínání. A co těch sedm let, než to doputovalo ke kolegům v Respektu? A mají kolegové v Respektu z tohoto druhu žurnalistiky dobrý pocit? Je to ještě žurnalistika?

Člověk má právo se divit, žasnout, pochybovat a také nezaujímat postoj. Ten případ má od sobotního večera, kdy byl odpálen, tak burleskní rysy, že vyžadovanou vážnost opravdu může zaujmout jen velmi odhodlaný dobrovolník. Takový, který si žádné otázky neklade a má hned jasno. Ten hned ví nejen, jak to bylo a jak se k tomu postavit, ale i kdo je do toho na zdejší straně zapleten a kdo má za to pykat: ti, kteří nezaujmou správný postoj. Bez něj se pochybovač stává tím zrádcem, tedy v našem případě „ruským švábem“ a „děvkou Kremlu“ nebo něčím na ten způsob.

Lidé, kteří se takovými nálepkami ohánějí, by si měli něco přečíst třeba o Dreyfusově aféře a roli davové psychózy v moderních dějinách. Rusofobie nemusí mít daleko od antisemitismu, antisemita si také svůj odpor k Židům umí zdůvodnit, někdy si dokonce myslí, že je humanista.

Ani chvíli nepochybuji, že tady proruská kolona existuje a snaží se prosadit svůj vliv, a to i metodami odpornými. Ani chvíli nepochybuju, že ruští agenti existují a je nutné se jim co nejúčinněji bránit. Ale není možné k nim řadit člověka jen proto, že si vždy nestoupne do řady a nespustí unisono sborový zpěv. Rusko je velmi problematická země s velmi problematickými metodami a zvyky. Tím nejhorším je představa, že je historicky ukráceno na svých právech. S tím se špatně vyrovnává a je správné na tento jeho mindrák odpovídat tvrdě a zásadově: a přitom ho neprohlubovat.

Vypovězení oněch „diplomatů“ je v tuto chvíli zajisté správné a mělo by být dostačující. Volat po věčné válce s Ruskem je ohromná blbost. Volají po ní nejvíc ti, kteří si myslí, že k ní nikdy nemůže dojít. Kéž by se nemýlili.