V polovině šedesátých let se brazilské hvězdě architektury dostalo další privilegované zakázky – navrhnout luxusní hotelový komplex na jednom z nejlepších pozemků celé Madeiry. Ostrov si od projektu sliboval velký ekonomický i kulturní přínos, pro Oscara Niemeyera to však byl jeden z řady projektů, od kterého dal později navzdory svému prokazatelnému autorství ruce pryč.

Fotografie stačí

Už na satelitních snímcích Funchalu, hlavního města malého ostrova v Atlantském oceánu, tato budova upoutá vaši pozornost. Ze svého prostředí vystupuje jak svým tvarem, tak i rozměry. Hotelovou stavbu tvoří totiž přes dvě stě dvacet metrů dlouhý blok, který jasně dominuje celé městské lokalitě. Místní zástavbu nebo třeba stavební tradice portugalského ostrova tato masivní stavba nebere v potaz ani v nejmenším, o něco citlivěji už ale reaguje na terén a specifika krajiny skalnatého výběžku madeirského pobřeží.

Není se čemu divit – Oscar Niemeyer (1907–2012), jedna z největších postav světové architektury dvacátého století, se totiž na lukrativní pozemek neobtěžoval osobně přicestovat. Legendární Brazilec žil tou dobou v pařížské emigraci kvůli vojenskému převratu v jeho rodné zemi a pracovně pobýval také v Lisabonu, vzhledem ke své nechuti k létání ale cestu na izolované souostroví odmítl. Návrh koncipoval čistě na základě topografických plánů lokality, leteckých snímků a také určité podobnosti Madeiry s Rio de Janeirem, ve kterém Niemeyer strávil většinu svého života. Šlo přitom o skutečně exkluzivní místo na pobřeží západně od historického jádra Funchalu, kde se historicky rozkládaly rozlehlé farmy, ve čtyřicátých letech tu byl ovšem zřízen velký park plný tropických květin a dřevin.

Syntéza

Prvotní studii vypracovanou Niemeyerem přivezl do Funchalu roku 1966 podnikatel Enrico Barreto, jehož rodina řídila prosperující obchod se dřevem v portugalských koloniích. Návrh sice zcela ignoroval historický vývoj města, vzhledem ke slávě architekta, který měl za sebou již výstavu nového hlavního města Brasilia, a také chuti po modernizaci celého ostrova se mu dostalo prakticky nekritického přijetí. Je navíc zajímavé, že výsledná realizace hotelu s kasinem a kinem se od prvotních skic výrazně neliší. Niemeyer si svoje renomé dokázal vybudovat díky originálnímu propojení principů evropské moderny v intencích funkcionalismu s uvolněností a živelností brazilské kultury. Čisté plochy a geometricky redukované objemy svých staveb rád formoval do organických tvarů s využitím nejrůznějších dekorů (zpravidla díky tradičním portugalským malovaným kachličkám azulejo) a barev. U návrhu funchalského hotelu jako by zvítězila přísná kontinentální moderna, drobný objekt kasina (připomínající Niemeyerovu mnohem elegantnější katedrálu v Brasilii) pak naopak víc čerpá z jeho excentrického naturelu.

Navzdory poměrně obyčejné formě i rastru fasády na vás budova při příchodu od bulváru v dnes turistické čtvrti města zapůsobí vyzdvižením na mohutných pilířích, díky čemuž tato velmi masivní hmota získává na ladnosti a lehkosti. Samotný tvar a orientaci domu určilo místo. Jak Niemeyer později napsal, pro projekt bylo důležité, aby stavba nepřerušila výhled na oceán a přizpůsobila se stávajícímu (dnes již zmizelému) zalesnění. Právě příroda a specifika krajiny byly pro Niemeyera jedinými faktory, které ve svých návrzích dokázal respektovat.

Z odkazu Oscara Niemeyera žije pětihvězdičkový hotel pochopitelně dodnes a chlubí se svým tvůrcem jak v propagačních materiálech, tak i vystavováním jeho kreseb a textů v různých částech budovy. Přestože stavba prošla rozsáhlou rekonstrukcí, udržela si ty nejdůležitější autorské prvky včetně třeba rudých koberců na chodbách, vestavěného nábytku v pokojích, odhalených materiálů (jmenujme aspoň kombinaci hrubého betonu s bílým betonem na krásných schodištích) a ve velké míře i původního vybavení. Niemeyer osobně podepisoval veškeré výkresy a plány na výstavbu hotelu, svého autorství se však krátce před smrtí zřekl ve prospěch Viana de Limy, který jakožto místní architekt za projekt zodpovídal.