Zemřel Jaroslav Čejka, muž-slepice, nejlepší imitátor drůbeže v dějinách středoevropské estrádní zábavy, mistr kdákání a kuřecího pohybu, geniální pozorovatel slepičího chování, znalec psychologie a mentality kura domácího, přítel ptactva honoris causa. Skutečný klasik divadelní ornitologie a génius z lidské drůbežárny.

Zemřel v důstojném věku osmdesáti šesti let uprostřed světodějných událostí, v čase, kdy se možná rozhoduje o bytí, či nebytí lidstva, v době, kdy se myšlenky upínají tu na jednu, tu na druhou stranu, kdy mysl tápe v temnotách a touží zahlédnout nějaký světlý signál, nějakou stopu naděje. Všichni odpovědní komentátoři v tento dramatický čas dávají výkony svých mozků do služeb předpovědí, analýz a prognóz, píší plamenně burcující nebo naopak ocelově chladné texty, jež jejich čtenáři hltavě konzumují po tunách, neboť v mediálním světě platí, že nikdy není ničeho dost a jen opravdu hodně je tak akorát.

S tou jednostranností to samozřejmě není pravda, uměl toho daleko víc než to slepičí číslo, uměl též napodobovat jiná domácí zvířata a vynikal v tanečním čísle nezletilého pierota, ale slepičí číslo vše ostatní překonalo a vytlačilo. Možná nespravedlivě, ale tak už to někdy chodí, že právě to jedno se ujme, to jedno vstoupí do historie. Kdy se to stalo a jak se to stalo, přenecháme příštímu životopisci, autorovi zajisté monumentálního díla Život a doba mima Jaroslava Čejky. S jistotou lze však říct, že to byl velký okamžik dramatického umění, ta chvíle, kdy se Jaroslav Čejka poprvé vtělil do slepice! Tehdy se fanfáry na divadelním olympu rozezvučely a múzy, mezi nimi zvláště Thálie a Terpsichoré, se snesly z Parnasu, aby hlavu umělcovu ozdobily vavřínem. Tehdy se údy nenápadného umělce pokryly perutěmi invence a k ohebnému tělu přirostla křídla, byť by to byla křídla slepičí. Na tomto místě nebudeme též odhadovat, kde se nechal umělec inspirovat, zda pozoroval drůbež na rodinném dvorku, či studoval její pohyby a chování ve velkochovech, zda snad šel, jak se říká, do literatury a teorie, kontaktoval odborníky z Výzkumného ústavu slepičářského nebo katedru chovu kurnatého ptactva na nějaké univerzitě zemědělského typu. Spíše se domníváme, že idea slepice byla v něm imanentně zjevená již v počátku, existovala an sich a čekala, až se vyklube ve své jevovosti.

Nevíme ani o tom, zda snad umělec přilnul k ptactvu ještě jinak, zda sám byl chovatel či jaký měl vztah k drůbežímu masu či k vejcím. Jisté je, že sám Aristoteles by na jeho splynutí s předmětem zobrazení mohl definovat jev, jenž v poetice nazval mimesis a jímž charakterizoval samu podstatu umění, tedy nápodobou. Nikoli však nápodobu otrockou, tupě realistickou, ale nápodobu s božskou jiskrou, tedy takovou, která objekt povyšuje na skutečnost vyššího řádu. Umělec podle Aristotela nenapodobuje přírodu, ale sám se stává přírodním činitelem, který tvoří podobně jako příroda. Jaroslav Čejka tedy slepici nenapodoboval, ale sám se stával slepicí, slepicí vyššího řádu a vyšší skutečnosti, včetně očitými svědky doloženého snesení několika vajíček během obzvláště procítěných a prožitých vystoupení.

Vzdejme proto hold velkému umělci, jenž svým slepičím číslem vracel umění k jádru své podstaty a k čistým pramenům úžasu. Kdo je toho schopen, ten to jistě ocení.