Opět se na sociálních sítích debatovalo o filmu, to hned srdéčko radostí poskočí. Důvodem bylo uvedení Nabarveného ptáčete Václava Marhoula na benátském festivalu (zdejší dílo se do soutěže na skutečně prestižním festivalu dlouhé roky nedostalo) a recenze na ně, z nichž některé byly nadšené (jiné zase ne). Rozhodně nepůsobily dojmem, že snímek v soutěži prošuměl bez zájmu, názory na něj byly tak či onak silné. Tak o tom pojďme diskutovat... Spory o film, který ještě žádný z debatérů neviděl, mají svoje limity, tuzemský Facebook se ale něčím takovým nenechá odradit. Taky jsem ten film neviděl, aby bylo jasno, možná o něm mám nějaké subjektivní tušení, které zhlédnutí Nabarveného ptáčete může potvrdit – a taky nemusí. Následující text tedy v žádném ohledu není komentářem k filmu samému, jen k textům a výrokům, které jsem v souvislosti s ním na sítích četl.

Část uživatelských statusů byla spíš informativní, z vyjadřování filmových recenzentů převážně mladší generace bylo ale znát, že si jsou jisti, že snímek pohoří, a že je to tak správně, případně že pozitivní ohlas je projevem pomýlenosti těch recenzentů, jimž se Nabarvené ptáče líbilo. Možná proto, že Václav Marhoul není tvůrce, který by sledoval ty „relevantní“ filmy současnosti, snažil se sledovat správné trendy a ve veřejném životě reprezentoval postoje mladším kritikům blízké.

Z projekce jeho filmu nějací lidé odešli, snad kvůli míře násilí (byť ho snímek zřejmě nezobrazuje naturalisticky, „s plnou parádou“). Svědkem a někdy obětí těch hrůz je v Marhoulově filmu (i Kosinského předloze) malý chlapec. Čímž se dostáváme k násilí na dětech. Někteří potenciální diváci a divačky na síti ohlásili, že na film nepůjdou, protože by ho nemuseli vydržet. Vynikla v tom ohledu jedna zdejší dokumentaristka, která psala o tom, jak těžké muselo být natáčení pro představitele hlavní role Petra Kotlára, v debatě se dostala i k tomu, že při natáčení Kolji prý dětskému herci rozšlapali autíčko, aby ho rozplakali. Ona sama by – na rozdíl od mužských režisérů – nějaké takové tvrdosti vůči dětem schopná nebyla, obětovala tomu i možnost mít ve svém filmu srdceryvnou scénu. „S tímhle přístupem ale nemám Oscara, ani film v Benátkách.“ Přesně, tímhle to určitě bude.

Razantně do debaty vstoupil komentátor Petr Fischer, jehož zjevně rozhořčila skutečnost, že část publika nechce vidět nějaký film, protože je na jeho vkus příliš krutý. „Proboha, co to je?! Ve Středozemním moři plavou mrtvoly uprchlíků, umírají tam i děti; statisíce dětí umírají v Africe, televize je plná mrtvol a ustřelených hlav, jimiž se bavíme, a lidi se třesou před uměleckým filmem, který chce víceméně stylizovaným obrazem o lidech něco podstatného říct? Najednou jsou všichni přecitlivělí, zejména rodiče malých dětí, kteří se snad ani raději na film nepodívají, natož aby četli knížku. Falešná sentimentalita lidí pozdní doby naznačuje, že se bojíme skutečného citu, nějakého dotyku, bolesti. Umazat se hovnem, jak píše Kundera. Zážitek bez bolesti, bez námahy, hlavně se nezašpinit špínou světa. Dojmout se, ale ne moc, aby to s námi neseklo.“

No. Troufl bych si pochybovat o tom, že neochota vypravit se na film, v němž jsou – třeba na vysoké umělecké úrovni – zobrazeny kruté scény, nutně musí být projevem „falešné sentimentality“, zavírání očí před brutální pravdou života a podobně. Stejně jako ochota extrémní film vidět nedělá z lidí bytosti nějak pravdivější. To sezení v kině je nakonec vždycky „zážitek bez bolesti, bez námahy“, nebo přesněji – pokud na bolest a námahu dojde, nejsou nijak výrazné, násilí ve filmu zvládám snadno a nepřipadám si kvůli tomu silnější než ti, kterým to dělá problémy. Síla, odhodlání a vůle k pravdě se projevují v jiných situacích, v naprosté většině mimo kino. Mám hodně rád starý francouzský film Armáda stínů o odbojářích za války. Jeho režisér (Jean-Pierre Melville) i autor předlohy (Joseph Kessel) si tou válkou prošli. Je v něm scéna, kdy hrdinové jsou na skok v Londýně, než se vrátí zpátky do boje v okupované Francii, zajdou si do kina. Po projekci jsou nadšeni, vyjadřují naději, že po osvobození se tak krásné filmy budou dávat i u nich doma. Právě viděli Jih proti Severu. To je asi ta falešná odbojářská sentimentalita.