Do pandemického zákona, podle něhož se řídí omezování svobody v čase epidemie čínského koronaviru, se dostala pojistka proti zneužití. Rychle se ukázala jako velmi důležitá. Opatření, kterými vláda zavírá společnost a ekonomiku, je možné žalovat přímo v jedné jediné instanci, proti které není odvolání. K Nejvyššímu správnímu soudu. Ten žaloby rozhoduje přednostně. A praxe prvních týdnů ukazuje, že rozhoduje velmi rychle. Práce má docela dost. Ve chvíli, kdy v pondělí 25. dubna odcházelo toto vydání Týdeníku Echo do tiskárny, leželo na soudu už 44 žalob na vládní restrikce.

V pátek 23. dubna formuloval soud zásadní princip, když rozhodoval o žalobě na zavřené obchody a služby. Zcela jasně řekl, že prodej a služby mohou být „omezeny“, nikoli však „zakázány“. Přesně tak to výslovně říká paragraf 2 pandemického zákona. Ten velmi detailně rozlišuje mezi tím, co se dá „zakázat“. To jsou třeba veřejné akce nebo návštěvy ve zdravotnických zařízeních. A pak je tam přesně vyjmenováno, co se dá jen „omezit“. Sem patří obchody, služby, veřejná doprava, vysoké školy. Soud v rozsudku k opatřením podle pandemického zákona a zákona o veřejném zdraví poznamenal, že je třeba důsledně rozlišovat a dodržovat pojmy „zákaz“, „omezení“ a „stanovení podmínek“. „Není přípustné, aby ministerstvo absenci zmocnění pro vydání omezení či zákazu určité činnosti obcházelo stanovením takových podmínek, které v důsledku způsobí nemožnost danou činnost vykonávat (například že fakticky zakáže výkon podnikání v podobě poskytování služeb veřejnosti tím, že veřejnosti zcela zakáže přítomnost v provozovně nebo pro ni předepíše nesplnitelné podmínky),“ říká přímo a jasně Tomáš Langášek, předseda šestého senátu Nejvyššího správního soudu, který případ rozhodoval.

Právě tím stanovil jasné mantinely, co si vláda skutečně může dovolit zavřít, pokud v zemi neplatí nouzový stav a rozhoduje se právě podle pandemického zákona a zákona o ochraně veřejného zdraví. V souladu s nimi může vláda omezovat život občanů.

Precedent Nejvyššího správního soudu docela jasně říká, že zakazovat se dá jen to, co je v pandemickém zákoně přímo dovolené zakázat. Tam, kde zákon mluví o omezení, je potřeba pouze omezovat, nikoli zakazovat. Vládní formulace, že se „omezuje zákazem“, tak jak ji vláda použila, je na hraně pohrdání soudem. Advokát Zdeněk Koudelka, který u soudu uspěl se svou první žalobou, hned v sobotu 24. dubna ráno podal na vládu další žalobu. Za to, že první rozhodnutí vůbec nerespektuje.

Dá se očekávat, že podle stejného principu bude Nejvyšší správní soud rozhodovat i těch dalších několik desítek žalob. Kromě zavřených obchodů a služeb míří i na zavřené školy, školky nebo zákaz sportu. To všechno se dá podle pandemického zákona a zákona o veřejném zdraví jen omezovat. Nikoli zakazovat.

Vláda se konečně chystá, byť velmi neochotně, začít otvírat obchody a školy. Je možné, že to nakonec stihne rychleji, než soud žaloby rozhodne. Že v té chvíli, kdy verdikty padnou, už budou obchody nebo školy zase otevřené. I přesto ty rozsudky budou mít velkou hodnotu do budoucna. Bude jasně vymezeno, co si vláda může dovolit, kdyby se náhodou rozjela nějaká další vlna covidu. Pandemický zákon platí až do roku 2022.

Prakticky to znamená, že k tomu, aby vláda přistoupila k výraznějšímu zavírání obchodů, služeb nebo škol plošně v celé zemi, potřebuje nouzový stav. Bez něj může řadu věcí, jak řečeno, omezovat, nikoli ale zakazovat. Je to důležité očkování proti veškerému budoucímu lockdownismu. Ten se může odehrávat jen se souhlasem parlamentu v nouzovém stavu.

Pandemický zákon bohužel zároveň ukázal, jak moc je vláda Andreje Babiše, a speciálně čerstvý ministr zdravotnictví Petr Arenberger, schopná ignorovat soud. Někteří právníci jdou až tak daleko, že mluví přímo o pohrdání soudem. A dokonce naznačují, že speciálně ministr zdravotnictví se svým chováním dostává na hranu trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby.