Od dvanáctého dubna, kdy v České republice konečně po půl roce skončil nouzový stav, má vláda výrazně zúžený manévrovací prostor pro zavírání společnosti a ekonomiky. Jede se podle speciálního jednorázového pandemického zákona. Ten dává vládě mantinely, v nichž například nemůže omezit shromažďování lidí. Zavírat školy, obchody, restaurace nebo sport může dál. Musí ale velmi pečlivě a precizně zdůvodňovat, proč to dělá. Daty, argumenty, vědeckými studiemi. To je něco, s čím se zatím vůbec neobtěžovala. Prostě napsala: zavírá se. Chtějí to epidemiologové. Konec debaty.

To už si teď nemůže dovolit. Podle pandemického zákona, mezi právníky přezdívaného panda, musí být argumenty a studie dokládající zavírání velmi precizní. „Panda“ má také výrazně rychlejší soudní řešení, než platilo za nouzového stavu nebo podle zákona o ochraně veřejného zdraví. Žaloby rozhoduje v jediné instanci, proti níž není odvolání, Nejvyšší správní soud. Přímo u něj se dají napadat zavírací opatření, která vláda schválila.

A už se ve velkém napadají. Pozornost k „pandě“ přitáhl krátce po svém nástupu do úřadu nový ministr zdravotnictví Petr Arenberger, když se pokusil zakázat shromažďování víc než dvou lidí venku i uvnitř, přestože moc dobře věděl, že to podle zákona nesmí. Arogantně prohlásil, že aspoň získá na zavření dva týdny čas, než mu to soud zruší.

Nejvyšší správní soud musí o „pandích“ žalobách rozhodovat přednostně. A právě jeden dva týdny je lhůta, v níž se předpokládá, že budou rozhodnutí padat. Dá se očekávat, že pokud jsou zavírací opatření psaná tak ledabyle jako dosud, soudci je budou rušit a společnost otvírat.

Ve chvíli, kdy odcházelo v pondělí 19. dubna toto vydání Týdeníku Echo do tiskárny, leželo na Nejvyšším správním soudu už 39 žalob na vládní restrikce. Další byly na cestě. Soud bude při rozhodování zkoumat, jestli jsou restrikce dobře odůvodněné, a také to, jestli šlo stejného cíle, to znamená zamezení šíření čínského koronaviru, dosáhnout mírnější cestou, než byla restrikce, kterou vláda zvolila. Tedy zavření škol, obchodů nebo sportovišť.

Jeden rozsudek padl už do uzávěrky tohoto vydání. Týkal se povinného testování zaměstnanců ve firmách, které vláda nařídila v březnu. Soud žalobě na ně vyhověl. Nikoli proto, že by testování nepovažoval za správné. Ale právě proto, že ho vláda dostatečně nepodložila argumenty. „Nejvyšší správní soud požadavku zákonodárce rozumí a zcela se s ním ztotožňuje, neboť opatření proti šíření nemoci covid-19 zasahují v historii samostatné České republiky zcela bezprecedentně do práv a povinností fyzických a právnických osob. Mnohých se dotýkají i existenčně a mají obavu o svou budoucnost. Soud samozřejmě také vnímá, že si mnoho lidí stěžuje, že smyslu mnohých ukládaných opatření nerozumí. Základem akceptace uvalovaných opatření a v důsledku toho i jejich dobrovolného dodržování je srozumitelné vysvětlení jejich potřebnosti a nezbytnosti při zvážení negativních důsledků do práv a oprávněných zájmů osob, které jsou opatřeními dotčeny. Bez pochopení smyslu a jistého ztotožnění s nimi se taková pravidla stávají pouze Pravidly moštárny (J. Irving), která jsou formálně platná, ale žádní adresáti se jimi fakticky neřídí, neboť je považují za zcela zbytečná a vytvářejí si místo toho pravidla vlastní,“ uvedl předseda senátu Petr Mikeš.

Podle Nejvyššího správního soudu není požadavek na odůvodnění opatření jen formálním požadavkem zákona. Pokud má ministerstvo zdravotnictví opatření řádně odůvodnit, nutí je to, aby se zamyslelo, zda jsou skutečně navrhovaná opatření účelná a zda by například nebylo možno dosáhnout stejného efektu při menším zásahu do práv občanů. „Pokud určité opatření nejde odůvodnit v souladu se zákonnými požadavky, zpravidla to bude tím, že zákonným požadavkům nevyhovuje. Pokud by ministerstvo odůvodnění vždy řádně sepsalo, již v této fázi by mělo zjistit to, že opatření má případně slabiny. Ty by bylo možné napravit ještě před jeho vydáním. Namísto toho je zjevné, že se tak nestane, a často až v okamžiku, kdy je vydáno, se začnou ozývat jeho adresáti, že se nedá splnit nebo jeho plnění přináší významné obtíže, což pak vede k rychlým změnám v přijatých opatřeních a jejich nepřehlednosti,“ píše soudce Mikeš.

Je to tvrdá lekce vládě za to, jak zavírá zemi bez logiky a jasných vysvětlení. Že ta zavírání jsou často jen čistou Potěmkinovou vesnicí. Tento precedentní rozsudek se dá vnímat jako jistá doktrína soudu, s níž se bude k vládním restrikcím stavět. Právě v těchto dnech odchází soudcům velký test. Pražští politici v čele se starostou Prahy 9 Tomášem Portlíkem z ODS žalují zavření škol a to, že vláda odmítá platit plošné testování PCR pooling testy, které by díky vysoké spolehlivosti dovolilo všechny školy okamžitě otevřít. Právě proto, že děti budou testovány těmito nejspolehlivějšími testy. Jejich cena je přitom srovnatelná s výrazně méně spolehlivými antigenními testy, které se používají nyní. A právě kvůli jejich nespolehlivosti se vláda bojí otevřít školy pro víc než jen polovinu dětí z prvního stupně. Všechny ostatní trčí stále úplně zbytečně doma u počítačů. S pravidelnými PCR by mohly sedět ve školních lavicích.

Žaloba upozorňuje právě na to, že existuje mírnější prostředek, jak dosáhnout stejného cíle, to znamená šíření nákaz ve školách. Tento prostředek – plošné PCR pooling testování – je alternativou vládních restrikcí. Vláda ale nikde v ničem nevysvětluje, proč odmítá tyto testy platit a je ochotna financovat při srovnatelné ceně jen centrálně nakupované antigeny. Na soud míří další desítky žalob na povinné roušky a respirátory nebo zavřená sportoviště. Ukazuje se, že právě tím tlakem na argumenty, data a fakta byl pandemický zákon průlom ve vládním svévolném a ničím nepodloženém zavírání.