Symbolická moc prezidenta republiky se silně přeceňuje. Její vynášení a démonizace zbytečně vyhrocují atmosféru ve společnosti. Stává se projekčním plátnem různých individuálních představ o mocnáři. Naopak se nedoceňuje skutečná reálná moc prezidenta. Ta je na systém, který není prezidentský, velmi silná.

Čtyři nejdůležitější pravomoci jsou navrhování soudců Ústavního soudu, které prezidentovi schvaluje Senát. Jmenování předsedy a místopředsedy Nejvyššího správního soudu, což je výsostná prezidentská pravomoc. Stejně tak jmenování všech členů Bankovní rady České národní banky včetně guvernéra a viceguvernérů. I to je čistě prezidentská pravomoc bez jakékoliv korekce. V západním světě unikátní individuální pravomoc hlavy státu. Čtvrtou velmi podstatnou rolí je formování vlád, kde ale ve finále rozhoduje parlamentní většina.

Toto je hřiště, kde může být staronový prezident Miloš Zeman prospěšný nebo nebezpečný. Tady se měly hodnotit jeho skutečné výkony.

V prvním mandátu byl Miloš Zeman ve výkonu značné části pravomocí velmi pasivní. Výběr ústavních soudců nechal na předsedovi soudu Pavlu Rychetském. Výběr centrálních bankéřů na guvernérovi Jiřím Rusnokovi. O většině soudců a bankéřů Zeman v zásadě nic moc nevěděl. Vlastně o nikom z nich se nedá říct, že by sdíleli Zemanovy názory a vidění světa. U některých, jako u ústavní soudkyně Kateřiny Šimáčkové, jsou dokonce ve velmi silném rozporu se zemanovským elektorátem. Mezi Zemanovými nominanty do obou klíčových ústavních institucí se asi nenajdou jeho voliči v přímé prezidentské volbě. Jedinou Zemanovou osobní nominací byl nejspíš člen bankovní rady Oldřich Dědek. Toho Miloš Zeman často vyzdvihoval v době, kdy o sobě ještě tvrdil, že je eurofederalista a zastánce eura. Oldřich Dědek je velmi přesvědčeným fanouškem společné měny. I Zemanovi kritici uznávají, že centrální banku i soud obsadil prezident dobře.

Horší to bylo s nominacemi premiérů, kde Zeman ignoroval parlamentní většiny, jak v případě Jiřího Rusnoka v roce 2013, tak teď v případě Andreje Babiše. Ústava předpokládá vůli prezidenta jmenovat vládu s šancí na zisk většiny ve sněmovně. Ta ani v jednom případě nebyla.

Jak může výkon skutečné prezidentské moci vypadat ve druhém mandátu?

V této chvíli už je vidět, že prezident aktivně pomáhá Andreji Babišovi ve zformování vlády s většinovou podporou. Ať už v triu Babiš–ČSSD–komunisté nebo Babiš–Okamura–komunisté. V té hře má Zeman nad Babišem velkou převahu. Premiér prezidenta potřebuje. Prezident premiéra nikoliv. Tomio Okamura i sociální demokraté dobře chápou, že jako Zemanovi „přátelé“ mohou z Babiše vyrazit víc moci. V této chvíli vypadá jako velmi pravděpodobné, že vláda se složí na jednom z těchto dvou půdorysů. Budou to těžké roky. Hodně se toho může pokazit. Ale je to ústavní i demokratické. A aspoň se naplno ukáže, co je babišismus zač, a část lidí se probere z iluzí o manažerském mafiokapitalismu.

Prezidentská sezona pak přijde na podzim, kdy končí mandáty dvěma viceguvernérům České národní banky Mojmíru Hamplovi a Vladimíru Tomšíkovi. Především prvně jmenovaný býval jednoznačně názorovým lídrem své instituce, v níž teď bude výrazná osobnost podobného formátu chybět. Proto budou obě Zemanovy nominace velmi důležité.

Na Ústavním soudu se v nejbližší době žádná místa neuvolní. Předsedovi Pavlu Rychetskému končí mandát až v roce 2023. Ve funkci tedy přežije Miloše Zemana a nástupce bude jmenovat až další prezident. Rychetský už před časem ustoupil od slibu, že mandát nedokončí a v jeho průběhu odstoupí. Po konfliktu se současným prezidentem se ale rozhodl, že je potřeba držet pozice.

Na podzim ale skončí mandát předsedovi Nejvyššího správního soudu Josefu Baxovi a místopředsedovi Michalu Mazancovi. Jejich nástupce jmenuje prezident. V posledních měsících se ukázalo, jak mocnou institucí je Nejvyšší správní soud při zásazích do voleb.

Tohle jsou mantinely, kde může Zeman zemi prospívat nebo ji ničit.