Kristina s devítiletou dcerou přijela z Charkova do České republiky v dubnu. Zbytek rodiny včetně manžela zůstal na Ukrajině. Kristina se ještě stále nevzpamatovala z toho, co prožila. „Byli jsme dva týdny ve sklepě, jen jsme se chodili ráno domů vysprchovat a pak zas zpátky do sklepa,“ popisuje začátek ruské invaze mladá žena a rozpláče se. S dcerou odjela evakuačním vlakem, čekaly na něj dva dny. To, že skončí v Česku, netušila. Dověděla se to v momentě, když vlak přejel hranice s Polskem.

Bydlí v Praze u české rodiny. Práci sehnala přes agenturu až v kolínské továrně, kam denně dojíždí. Ve volných chvílích pomáhá v Centru pro pomoc uprchlíkům z Ukrajiny na Václavském náměstí. Tam je frmol každý den. Stále přicházejí ti, kdo čerstvě utekli a hledají jakoukoli pomoc. Pomáhají tam většinou ukrajinští dobrovolníci. Moc dobře vědí, čím si museli projít oni, když dorazili do cizí země. O emoce v centru není nouze. Je tam nejistota, pláč i zoufalství.

Vraťme se ke Kristině. Posílá dceru do české školy, kde se učí podle českých osnov; její škola v Charkově už nestojí, ruští agresoři ji zničili. Kristina se chce vrátit domů, hlavně kvůli manželovi. Většina Ukrajinců doufá, že válka brzy skončí a že za pár týdnů pojedou zpět. Některé děti, kterým jejich ukrajinská škola stále stojí, se učí on-line v ukrajinštině. Nechtějí si zvykat na to, že tu zůstanou. Právě pro děti je situace hodně náročná. Nástup do kolektivu dětí, které nemluví jejich řečí, je pro ně těžký. „Dětem je třeba dopřát čas na aklimatizaci, aby si rodina dokázala nejdřív zajistit základní životní potřeby, adaptovala se na nové okolnosti a sociokulturní prostředí, případně aby si dítě osvojilo základy českého jazyka. Proto předpokládáme, že děti se v jarním a letním období budou ve větší míře zapojovat spíš do adaptačních aktivit a do škol nastoupí od začátku nového školního roku,“ informuje mluvčí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR Aneta Lednová.

Nejtěžší je první den

Co člověk, to příběh, a ne všichni chtějí zpátky. Před několika dny zamířila s kufrem rovnou do zmíněného Centra na Václavském náměstí maminka s osmnáctiletým synem. Zatímco ona byla ze všeho unavená, syna situace ještě nezlomila. Je rozhodnut přihlásit se na ČVUT. Chce se intenzivně učit česky. Je odhodlán zůstat, ale jeho matka touží jet zpátky, domů, za manželem. I když je samozřejmě vděčná za pomoc, kterou Česká republika poskytuje. V současnosti je tady přes 330 tisíc Ukrajinců, kteří utekli před válkou. Přes 73 procent tvoří ženy či dívky. Dětí je téměř 42 procent. Nejtěžší je pro uprchlíka první den, kdy vůbec neví, kde složí hlavu nebo co s ním bude dál. První kroky vedou do asistenčního centra, které je v každém kraji. Například v Praze už bylo odbaveno přes 85 tisíc uprchlíků. „Denně jich teď chodí tak 600, nejvíc to bylo na začátku uprchlické vlny, každý den zhruba 3200 lidí,“ říká mluvčí Hasičského záchranného sboru v Praze Martin Kavka.

Uprchlíci dostanou speciální status dočasné ochrany, ta začne platit okamžitě, takže mohou ihned žádat o práci, platí se jim zdravotní pojištění a děti mohou nastoupit do školy. Někteří z nich už mají dopředu zařízené ubytování, buď u svých příbuzných či známých, nebo přes mobilní aplikaci. Pokud ne, asistenční centrum má databázi volných kapacit ubytování, denně aktualizovanou na stránkách Pomahejukrajine.cz. Pomoc mohou Ukrajinci najít i na stránkách Nasiukrajinci.cz, kde je krok za krokem popsáno, co mohou váleční uprchlíci dělat.

Vyrovnaná bilance

Práce pro přicházející Ukrajince je. Problém ale vznikl jinde. Odchází ukrajinští muži, kteří zde už nějakou dobu žijí a pracují. Vracejí se na Ukrajinu bojovat. „Máme tu nedostatek kvalifikované pracovní síly řemeslného charakteru, jako jsou elektrikáři, svářeči, obsluha strojů,“ vysvětluje Oles Sholako, jednatel společnosti HR Summit, která poskytuje služby zejména v oblasti vyřizování víz a náboru zaměstnanců z Ukrajiny. Muži sice nemají povolávací rozkaz, pokud jsou na území ČR legálně, nicméně většina Ukrajinců jde bránit svou vlast dobrovolně. Mezi uprchlíky jsou převážně ženy, i když muži se také najdou. Ukrajinské zákony dovolují opustit zemi těm mužům, kteří mají tři a víc dětí, nebo jsou rodiči polovičních sirotků, nebo jsou oni sami invalidé.

Každopádně pracovní místa teď bude hledat velký počet žen. Ty mají velkou šanci uplatnit se v takových oblastech, kde je potřeba kvalifikované práce, avšak kde nevadí jazyková bariéra, tedy například v hotelnictví či v oděvním průmyslu. „Většina z nich chce pracovat a berou práci, která se nabízí,“ dodává Sholako. I když na Ukrajině měli, muži i ženy, zcela jiné zaměstnání, tady chtějí jen přežít a žene je vidina, že se jednou vrátí. Buď mají kam, a někteří se už i vracejí, anebo jsou rozhodnuti své domovy postavit znovu. Záleží na tom, z jaké části Ukrajiny utekli. Občané z východní Ukrajiny ztratili domovy, nebo dokonce rodiny. Lidi ze západní Ukrajiny vyhnal strach, ale část z nich se už vrací. „Posledních několik týdnů je už vyrovnaná bilance, stejný počet utekl, stejný počet se vrátil. Někteří se vracejí pro členy své rodiny,“ říká Bohdan Rajčinec, předseda Ukrajinské iniciativy v ČR.

Mosty za sebou Ukrajinci nepálí. Své domovy mají, nebo aspoň doufají, že stále mají. Zatím se rozhlížejí a přemýšlejí, co dál. A nejde jen o uprchlíky, jednou se chtějí vrátit i ti Ukrajinci, kteří už tady nějakou dobu žijí. Mladý Kyrylo Borovyk je v Praze od roku 2016. Přijel sem za prací, jeho rodina, tedy otec s matkou a 85letou babičkou, zůstávají v Kyjevě. Ta je příliš stará na stěhování, a tak všichni doufají, že válku přečkají na Ukrajině. Kyrylo by se chtěl časem vrátit, přestože se mu tady líbí, drží ho tu práce. Ve svém bytě ubytovává dvě třicetileté ukrajinské ženy, které utekly před Rusy. Jedna z žen je zaměstnána v IT oboru, a tak i odtud pracuje pro ukrajinskou firmu. Její sedmileté dítě zůstává přes on-line výuku v ukrajinské škole.

Každým dnem se počet uprchlíků mění. Stačí sledovat Twitter ministerstva vnitra. Co se nemění, je odhodlání Ukrajinců vrátit se do vlasti. „Jenže kam? Když bude vše zničené? A že to vybudují znovu? Ale jak? Jen si to vezměte, přijedete tam a nikde nic?“ ptá se ukrajinská žena v Centru pro pomoc uprchlíkům.

Síla ukrajinských žen

Ne všichni Ukrajinci prchli do jiných zemí. Někteří skončili v uprchlických centrech v ukrajinském Užhorodu u slovenských hranic. Většinou ti nejchudší. Kdyby nebylo pomoci od ostatních, neměli by ani co jíst. Na Ukrajinu se s humanitární pomocí vydala i Denisa Kimlová Dubničová. „Vrátila jsem se s hlavou plnou myšlenek, příběhů a samozřejmě i úkolů. Jsem moc ráda, že jsem mohla osobně zažít radost dětí, z karet, zelených holínek nebo obřího plyšového hada. Ale stejně tak jsem měla mockrát srdce sevřené… Byli jsme za dětmi, které zůstávají v centrech pro uprchlíky, protože se nemají kam vrátit. Potkala jsem několik neuvěřitelných žen… Jedna z nich, Žana, například. Vzorně se starala v Kyjevě o svou charitu, než přišla válka. Teď se přestěhovala do Mukačeva do rodného domku, odkud řídí pomoc pro 200 lidí. Jejím bytem v Mukačevu prošlo už 900 uprchlíků. Má tři dcery vlastní a jednoho sirotka adoptovala. Taky se stará o babičku, kterou bila (ano, opravdu bila) vlastní dcera. Stará se i o vnuka, syna své nejstarší dcery. Její muž bojuje. Takže je na všechno sama, a přitom kolem sebe šíří takový klid. A zvládá i zahrádku a plánuje tam rybníček. Příběhy bych dál mohla vyprávět hodiny a hodiny… Zásadní je říct, že jakákoli pomoc Ukrajině není marná věc. Samozřejmě dobře naplánovaná a předem domluvená,“ uzavírá Denisa.

Češi pomáhají, jak se dá. Buď jednotlivci, nebo neziskovky. Iniciativa Češi pomáhají, která vznikla v roce 2017, pomáhá nyní především ukrajinským uprchlíkům. Hledá jim ubytování, poskytuje psychologickou pomoc, iniciuje sbírky. „Solidarita je pochopitelně velká nejen u Čechů, ale i v rámci ukrajinské komunity. Jen u nás se na sbírce podílely desítky lidí od studentů po seniory, kteří trávili týdny nezištnou pomocí svým krajanům,“ uvádí ředitel Domu národnostních menšin Jakub Štědroň.

Mafie si mne ruce

Mladá maminka Marina bydlí u jedné členky z iniciativy Češi pomáhají. Se čtrnáctiletou dcerou a osmiletým synem utekla z malého městečka u Lvova, kde pracovala jako provozní restaurace. Ubytování našla v Praze a začala se poptávat i po práci, leč narazila. Nastoupila jako servírka do jedné restaurace, kde jí provozní nezaplatil, na čem se domluvili. Teď uklízí v hotelu, kde se k ní chovají fér. Nevydělá hodně, ale na přežití to stačí. Stejně se chce na Ukrajinu po válce vrátit, její dcera se stále učí distančně, napojená na ukrajinskou školu.

Příběhů, kdy zaměstnavatelé zneužívají situace, je víc. Zneužívají se i dávky pro solidární domácnosti, chytráci si berou dávky za ubytování Ukrajinců, přitom od nich ještě berou nájemné. „Někteří Ukrajinci utíkají z míst, kde je klid, například ze Zakarpatí, a pak své domovy pronajímají za komerční nájem těm, kdo utíkají z východu,“ upozorňuje Richard, který ubytovává v Letňanech čtyři Ukrajinky a který se od začátku války na Ukrajině snaží aktivně pomáhat všem, kteří pomoc potřebují.

Nicméně tohle jsou jednotlivci, věc je mnohem složitější, když se do toho přimotá ukrajinská mafie. Firmy, které zneužívají ukrajinské migranty, tu byly už před válkou. Jejich lidé postávali zejména na pražském hlavním nádraží a nabízeli Ukrajincům práci (většinou mizerně placenou) či ubytování (většinou k nežití). Mafiánská struktura je sice v hledáčku policie, která je právě z hlavního nádraží už vyhnala, ale nekalé praktiky se dějí dál a jejich terčem jsou i současní váleční uprchlíci.

„Ten model obchodníků s lidmi je stále stejný. Udělat lidi na sobě závislými a ,chránit‘ je, jak to dělá každá správná mafie. I kdyby na to měli umřít. Většinou to začíná dluhovou pastí, za úrok si od mafiána půjčíte na to, aby vás propašoval na Západ a sehnal vám práci, ubytování a jídlo. Když mafiána zlobíte a vzepřete se, většinou nezmlátí vás, jste pro něj cenná pracovní síla, odnese to někdo blízký. Takže pak pracujete od nevidím do nevidím a v podstatě jen makáte, jíte a spíte,“ popisuje metody mafiánů prezident Asociace pracovních agentur Radovan Burkovič a dodává, že z jejich spárů se těžko dostává. Pokud se mafiánovi povede lidi odvézt na svoji ubytovnu, má nad nimi prakticky neomezenou moc. Ukrajinská mafie zná své krajany dobře a ví, co na ně platí. Podle Burkoviče je důležitá informovanost.

Právě proto je tu například nezisková organizace Cizinec není otrok, která už dva roky pomáhá převážně ukrajinským dělníkům bránit se proti různým formám zneužití. Za poslední rok se na ně obrátilo 1500 lidí. Bohužel podvodníků stále přibývá. Zaměřují se teď i na uprchlíky, kteří s dočasnou ochranou získali možnost okamžitě pracovat. Ale kde mají najednou sehnat práci? „Zaměstnají je agentury, které inkasují od firem či restaurací peníze, ale Ukrajincům pak dají málo, nebo dokonce nic. Velké zneužití vidím i v nabídkách bydlení, kdy například osm Ukrajinců ubytují do jedné místnosti v domě, kde se ani pořádně nedá žít, a inkasují od státu příspěvky,“ vysvětluje Jaroslav Chepa, který organizaci Cizinec není otrok založil. A dodává, že ukrajinská mafie má několik spolků, a nejde jen o Ukrajince, na cizím neštěstí vydělávají i někteří Češi.

Podle Spolku pro ochranu žen se už objevily i první případy obětí kuplířů. Prozradily je inzeráty, ve kterých nabízeli ukrajinské ženy za velmi nízké ceny. Spolek okamžitě kontaktoval Národní centrálu proti organizovanému zločinu, ta ale nezjistila trestný čin. Došlo „pouze“ ke zneužití bezmoci, ne k vyloženému násilí.

A bude hůř. Podle Paula Války z organizace La Strada, která pomáhá vykořisťovaným lidem, je pravděpodobné, že podobných případů bude přibývat. „Ve zvýšené míře se teď zaměřujeme na šíření informací a na prevenci obecně,“ informuje Válka a upozorňuje na riziko zneužití uprchlíků i v dobré víře, kdy jim jejich hostitelé nabídnou práci u nich doma. „Vždycky se musí hrát podle pravidel a práva zaměstnanců musejí být důsledně respektována,“ upozorňuje Paul Válka. I když se většina Čechů chová solidárně a nezištně, nedělejme si iluze, že jsou takoví všichni. Paraziti své návyky nemění a na tragédii Ukrajinců se budou chtít obohatit. A když to nepůjde, aspoň se k nim budou chovat přezíravě. Před válkou jim s despektem říkali „Úkáčka“.