Dva měsíce po inauguraci Donalda Trumpa přinesl německý týdeník Der Spiegel reportáž z malého města Fergus Falls ve státě Minnesota, typického města, které volilo Trumpa. Obsahoval spoustu výmluvných podrobností, které nám potvrzují všechno to, co o Trumpově Americe „víme“ (nebo aspoň Němci „vědí“).

Na ceduli při vstupu do města v hlubokých lesích stojí nápis „Mexičani, nelezte sem“, vedoucí městského úřadu je panic, který v životě neviděl oceán a nosí stále pistoli, syn hispánské majitelky kavárny je ve škole šikanovaný, ve městě je odevšad vidět uhelná elektrárna se šesti čoudícími komíny.

Jenže prakticky nic z toho nebyla pravda. Město leží v prérii, ceduli s Mexičany nikdo nikdy neviděl, elektrárna má jeden komín a je za kopcem, vedoucí městského úřadu má na svém Facebooku fotografii se svou přítelkyní na pobřeží Atlantiku, v kavárně pracuje hispánská servírka, její syn se jmenuje jinak a reportér ho vyfotografoval, ale nikdy s ním nemluvil. A tak dále, i procento Trumpových voličů bylo špatně.

Takže se o tom všem napsalo teprve poté, co v roce 2018 vyšlo najevo, že dotyčný reportér Spiegelu si v řadě svých reportáží vymýšlel všechno možné. Těžko odhadovat, jak by Spiegel reagoval, kdyby se lidé z Fergus Falls ozvali jako první. Článek dokonale potvrzoval všechny (nejen) německé předsudky o USA.

V průběhu Trumpova úřadování se více než kdy jindy stalo z Ameriky projekční plátno, na něž si Evropané promítali své fantastické obrazy, a to nejen Ameriky, ale i sebe samých. Tak například jeden z předních komentátorů Financial Times Gideon Rachman v říjnu na Twitteru ocenil, že premiér Boris Johnson vydal proklamaci k měsíci černošské historie. „Ať už si o Johnsonovi myslíte cokoliv, nelze si představit, jak Trump vydává podobné stanovisko,“ napsal. Spíš si nelze představit, že přední mezinárodněpolitický komentátor neví, že Trump podobná prohlášení několikrát vydal. Americký měsíc černošské historie je založený usnesením Kongresu v sedmdesátých letech (ten britský je jím inspirovaný) a prezidenti od té doby každoročně vydávají při této příležitosti oficiální proklamaci. Trump se od této praxe nijak neodchýlil, jak může každý zjistit pár kliknutími na internetu.

Shodou okolností tentýž list v létě v době demonstrací Black Lives Matter informoval, že eurokomisař Margaritis Schinas prohlásil, že „evropské země by nikdy nenasadily na potlačení protestů svých obyvatel vojáky“. Jenže právě to na jaře udělala francouzská vláda, když se snažila potlačit vleklé povstání žlutých vest. I Schinas nemohl ve městě, kde pracuje, přehlédnout armádní jednotky v ulicích. Byly tam sice nasazeny jen preventivně v době zvýšeného teroristického nebezpečí, ale ten rozdíl není zas tak velký vzhledem k tomu, že mnozí z pachatelů islamistického teroru jsou řádnými občany evropských zemí.

Hltání informací o amerických volbách, jehož jsme svědky v Evropě i u nás, ukazuje, že Amerika je stále nejlepší show na světě. Ten vztah je asymetrický. Připomíná ten vtip či filmovou scénu, která se vyskytuje v mnoha variantách, ale v zásadě v ní jde o to, že jsou spolu dva lidé a jeden říká druhému: „Víš, co si o tobě myslím? Že…“ a následuje litanie výtek a zásadních kritických charakteristik dlouhodobého chování dotyčného. A ten druhý mu na to odpoví: „A víš, co si já myslím o tobě? Nic.“

Není to ovšem přesné. Subsekce amerického obyvatelstva se o svět a svůj obraz v něm zajímá. Je to ovšem obraz neméně zkreslený, výběrový a nese znaky projekce. Když v Americe slyšíte, že něco sleduje „celý svět“, nikdy nevíte, kdy se jedná o běžnou rétorickou nadsázku a kdy o upřímnou iluzi (podobné je to s americkými organizacemi se slovem „mezinárodní“ v názvu – někdy se tam dostalo tak, že organizace má pobočku v Kanadě). Přímo v době voleb americká média evropskou obsesi zaznamenala, ale i tady s přídavkem fikce. Přinesla například zprávy, že v Paříži se na počest vítězství Joea Bidena rozezněly zvony a v Londýně odpálili ohňostroje. Jenže ty zprávy byly nepravdivé; v Londýně šlo o oslavy každoroční noci Guye Fawkese. Kdyby se americké volby konaly 16. listopadu, kdoví, co bychom se my Češi dočetli o sobě.

Vzdělanější lidé zaměření na politiku pochopitelně vědí trochu víc, ale i tady méně, než bychom čekali. Lidé na levici již tradičně vzhlížejí k západoevropskému sociálnímu státu. Stalo se téměř klišé, že když příznivci senátora Sanderse a další na levici, kteří se otevřeně hlásí k socialismu, mají své vyznání obhajovat, odpovídají, že jim nejde o nic radikálnějšího než třeba o „zdravotnictví jako v Dánsku“. Že jsou vlastně jako evropští sociální demokraté. Bez ohledu na to, nakolik je to upřímné, to přehlíží spoustu podstatných rozdílů v charakteristikách zemí. A je to selektivní. Kdyby se ti, co básní o dánském zdravotnictví, dozvěděli o dánské politice integrace imigrantů, možná by je trefil šlak.

Určitě se jim nelíbí francouzská. Čímž se dostáváme k docela problematickému momentu, a to ochotě některých Američanů napasovávat svůj ideologický mustr na jiné a vnucovat jim ho. Projevilo se to v roce 2018, když po francouzském vítězství ve fotbalovém Světovém poháru někteří (včetně moderátora jedné populární televizní talk show) poukazovali na to, že francouzský tým je ve skutečnosti africký. Byli strašně přesvědčeni o tom, jak důležité je to říct, a nenechali se odradit ani tím, když je veřejně opravil jeden z těch údajných francouzských Afričanů, kapitán týmu.

Bylo možné si na to vzpomenout v minulých týdnech, kdy se v amerických elitních publikacích objevilo několik pozoruhodně necitlivých komentářů k islamistickým útokům ve Francii. Víceméně naznačovaly, že si za to Francie může sama, svou politikou tvrdého sekularismu, namísto toho, aby řešila „systemický rasismus“. Je to svým způsobem nástupnická ideologie neokonzervatismu – přesvědčení, že americké ideje a recepty jsou univerzálně aplikovatelné, se aspoň tentokrát neuplatňuje zbraněmi. Ale ten impulz je podobný a mnohem starší než neokonzervatismus – v zásadě navazuje na americkou misionářskou tradici.

To je ale, zdůrazněme, opravdu jen malá podmnožina Američanů. Celkově lze říci, že tím hlavním zahraničněpolitickým proudem mezi současnými Američany je ten, že je zahraniční politika nezajímá. V prezidentských debatách jí moderátoři věnovali minimum prostoru. Zlí jazykové by mohli podezírat, že proto, že Trump v ní byl v zásadě úspěšný. Nezatáhl Ameriku do žádných nových válek, jeho snaha vyvléknout se z těch starých byla setrvale zjevná a to bylo to, o co běžným Američanům šlo. Ale spíš ten nedostatek pozornosti odrážel upřímný nezájem.

Což má tu nevýhodu, že nyní máme velmi chabou představu o tom, co můžeme od Bidenovy administrativy čekat. Zvolená viceprezidentka Kamala Harrisová řekla o víkendu v rozhovoru na téma Blízkého východu, že nová vláda „bude opět stát na straně občanské společnosti a prodemokratických partnerů v Sýrii a pomůže dospět k politickému uspořádání, kde bude syrský lid mít svůj hlas“. To jsou naprosto naivní slova. Každý, kdo se o Sýrii letmo zajímá, ví, jak těžké je dnes říct, co je tam „občanská společnost“ a „prodemokratické síly“. Harrisová zjevně mluví naslepo.

Ale kde by měla nějaké koncepce vzít? V aktivistických levicových kruzích se o nich moc nemluví. Ojedinělou konstantou je tam obhajoba Palestinců a z tohoto hlediska jim průlomové diplomatické tání mezi Izraelem a arabskými zeměmi, jež Trump zaštítil, není po chuti. Ale Joe Biden je příliš zkušený politik na to, aby tento vývoj nedoceňoval a v zásadě nepodporoval.

Jedno z témat, která ta hrstka demokratických aktivistů byla schopna prosadit i na jednání Kongresu, je kritika americké podpory saúdskoarabské války v Jemenu. Ale to je čistě morální impulz nespojený se strategickou úvahou. Právě takové rysy měla zahraniční politika prezidenta Cartera.

A to jsme se ještě nedostali k velkým tématům jako NATO, Čína, Rusko. Nebude to snadné a zatím můžeme pracovat spíš s fantaziemi než s fakty.