Z vídeňského nádraží Františka Josefa, které je teď celé rozkopané, jezdí regionální vlaky směrem severozápadním, tedy i do Čech, kam jsem se zas vracel. Ale udělal jsem si přestávku v půli, nebo spíš ve čtvrtině cesty, ve městě Tulln na Dunaji. Trochu jsem to tam znal, před deseti lety jsem tam vystoupil, stejně jako teď, na nádraží, které je asi jediné nádraží na světě, kde se narodil malířský génius, v tomhle případě Egon Schiele.

Moje cesta do Vídně se tak trochu nečekaně stala cestou schieleovskou, protože jsem měl za sebou zážitek z výstavy jeho autoportrétů v nové vídeňské Albertině, druhý den jsem byl v Klosterneuburgu, kde Schiele chodil na střední školu, no a teď jsem šel po peroně jeho rodného nádraží. Ideální by bylo pokračovat do Českého Krumlova, rodiště jeho české matky Soukupové, kam Schiele jezdil na prázdniny a kam se možná chtěl odstěhovat, a tím by region jeho krátkého života byl vlastně obsažen.

Ale nejdřív jsem se ubytoval v hotelu, který se jmenoval Římský dvůr, kde u vchodu stála barevná figurína legionáře a ospalý recepční po mně chtěl očkovací průkaz, na který dlouho zkoumavě hleděl a pak si něco pečlivě zapisoval. Vstupní procedurou jsem tedy prošel a po chvíli pak vyšel do města, které stojí na místě římského tábora Comagena, po němž tu zůstal ten hotel, trocha římských hradeb a také socha císaře Marka Aurelia, který sedí na koni a imperátorskou pravicí ukazuje na druhou stranu Dunaje. Socha je kopie té slavné antické jezdecké sochy, co stojí v Římě na Kapitolu, ale ta je už dnes taky kopií, tak to člověku nemusí být líto. Možná že sem ten filozof soumraku antického světa zajížděl z Vindobony, ale hlavně z Karnunta (tábor Carnuntum, dnes vesnice Petronell), což je o kousek dál, kde trávil většinu času při válkách markomanských, které vedl nerad, ale musel, neboť to patřilo k vládnutí a odpovědnosti za impérium. Tehdy v Karnuntu žilo padesát tisíc obyvatel, teď je to malá vesnička s jedním zachovalým římským obloukem na poli. Lze si představit, že když sem, do Tullnu čili Comageny, jezdil na inspekci, ubytoval se podobně jako já v Římském dvoře a hleděl přes řeku na území barbarských Germánů. Tady na pravé straně řeky byl ještě ve své, tedy římské provincii Noricum, z níž se postupně vyklubalo Rakousko. A třeba ho tady napadaly nějaké sentence a hovory k sobě, v nichž se stále opakuje, že život je krátký a asi se nedá moc počítat s nějakým pokračováním na onom světě, takže je nutné ho prožít rozumně, vzpřímeně a s vědomím toho, že „jedinými správnými plody pozemského bytí jsou spravedlivé postoje a společnosti užitečné činy“, jak stojí na tom pomníku německy. A taky neztrácet čas, třeba nerozumnou láskou a marnými city, jak jsem si kdysi v Hovorech k sobě přečetl, ale stále zapomínal, protože když je láska uznána marnou, tak už je většinou pozdě a čas je nenávratně ztracen.

Kousek dál na nábřeží stojí jiná zvláštní socha, vlastně sousoší, kolem kterého tryská voda, do níž lze v létě strčit nohy. Je to jakási středověká sešlost přicházející ze dvou stran, jedna vedena vznešenou ženou s vlečkou, z druhé strany se blíží ztepilý chlápek s vizáží maďarského rockera. Má to být setkání burgundské královny Kriemhildy s mocným vůdcem Hunů Attilou, který se literárně jmenuje Etzel, a celé je to zachyceno ve druhém díle Písně o Nibelunzích. A k tomu setkání mělo dojít tady, u Tullnu, z čehož je patrné, jak staré je to město. Attila přijel z Maďarska, Kriemhilda z Německa, asi západního, oba přivezli dary, Attila papriku, uherák a čabajku, Kriemhilda nějaké džíny, žvýkačky, nutellu a instantní kafe, byl z toho velký mejdan v neutrálním Rakousku na břehu Dunaje a pak následovala svatba. Přitom ten sňatek, jak se ukáže v dalším díle, byl součást Kriemhildiny pomsty, protože celou svou vášnivou povahou chtěla pomstít svého prvního muže, Siegfrieda, kterého zabil Hagen, za což ona trochu může, protože mu omylem řekla, kam nezranitelného Siegfrieda, který se vykoupal v dračí krvi, jenže se mu na záda přilepil lístek, píchnout. A to se stane, Hagen ho tam bodne, Kriemhilda si to pak vyčítá, vezme si Attilu, aby měla spojence, a pak jen čeká, až bude vhodná příležitost, aby rozpoutala Götterdämmerung čili Soumrak Bohů, což je masakr, který se pak v německých dějinách čas od času opakuje a má se za to, že je to osudová záležitost.

Tak jsem chodil po dunajské promenádě a pak zabočil do města, které jsem si trochu pamatoval a věděl, že další zajímavostí je románská stavba, takový jedenáctistěn ze začátku 13. století. Německy se tomu říká Karner čili kostnice nebyli ossarium, kam se skládaly kosti, které se už nemohly vejít na hřbitov kolem kostela. Teď už tam kosti nejsou, ale zůstaly tam románské malby na stěnách, asi z doby, kdy ne tak daleko odtud, na Moravském poli u Dornkrut (Suchých Krut) rozsekli lebku Přemyslu Otakarovi, který si na tyhle kraje brousil své železné a zlaté zuby. A pohlédl jsem na ty názorné románské fresky, sice žádný Giotto, ale svou působivost to mělo, zvlášť vyjev, jenž znázorňoval, co se stane chlípníkům a chlípnicím: žena mladého věku je tam cloumána ďábly se strupatými pazoury, jež ji vlečou do pekelných plamenů, ona svírá pohár s vypitými rozkošemi, už ji začíná pěkně pálit…

Jestli ty středověké malby viděl malý Egon Schiele, nemám tušení, vedle v kostele sv. Štěpána byl určitě, ale o tom, že by měl užší vztah k náboženství, lze asi pochybovat: byl už dítě nového věku vzpoury, páry a brzo i elektriky, i když ta asi v roce 1890, kdy se v bytě přednosty stanice Tulln an der Donau Adolfa Schieleho narodil, ještě nemusela být na nádraží zavedená. Ale každopádně jeho příchod na svět ohlašoval zvuk píšťal parních lokomotiv a do okna určitě zavanula vůně, kterou ty zázračné stroje vydávaly, a Schieleho první vjemy obstarávalo nádraží. Celá jeho rodina z otcovy strany byla nádražácká čili ajznboňácká, dědeček, strýcové, otec, a kdyby nebyl malíř, byl by Egon jistě výpravčí nebo mašinfíra, možná konduktér, každopádně solidní existence. Jenže zřejmě ze strany české matky Soukupové se do něj dostal gen umělectví, který s člověkem zacvičí tak, že vše jde stranou, i kdyby to mělo stát život.

Schiele byl jen o rok mladší než jiný Rakušan, krajan z města ne tak vzdáleného, zanedlouho pak vídeňská naplavenina jako Schiele. V umění to nebyl žádný rebel, právě naopak obdivoval ty, které Schiele ignoroval. Ale rovněž toužil po uznání v umění a zkoušel, a to ne úplně bez talentu, malovat, dokonce se tím chvíli i živil a jeho pohlednice vídeňské architektury se docela prodávaly, i když na víc než skromnou existenci to nebylo. Obrázky z Egonova mládí, kdy také ještě maloval nároží domů, pohledy přes řeku a panorama Vídně, vlastně nejsou tak moc odlišné od akvarelů toho jeho vrstevníka, se kterým se mohl ve Vídni před válkou lehce potkat, možná někde u výtvarné Akademie, kam ovšem Egona vzali, zatímco jeho přes všechnu snahu nikoli, což byla osudová historická škoda. Egon pak na Akademii vydržel jen tři roky, nesnášel výuku a nesnášel profesory, nesnášel, když měl kreslit draperie a obkreslovat staré obrazy, což všechno by ten druhý jistě dělal rád. Ten by také asi nikdy neměl problém mravnostního rázu a nikdy by se asi nenamaloval bez kalhot, natož s penisem v ruce. Byl by to solidní malíř venkovské pohody a městské nedělní nádhery. Nikdo by o něm kromě pár židovských obchodníků s kýči nikdy neslyšel, možná že v nějakém zastrčeném vídeňském antikvariátu by se teď za pár stovek eur (přece jenom to mělo jistou kvalitu) prodávaly veduty nějakého Hitlera. Rodáka z Braunau a vídeňského mazálka, který na podzim 1918 umřel na španělskou chřipku, shodou okolností pár dní po Schielem, kterého sice znal, ale za ty sprosťárny, co maloval, by mu ruku nepodal. To by si ji musel běžet hned umýt. Bohužel umřel jen ten první a druhý se začal věnovat něčemu úplně jinému než krajinkám.

 https://www.jiripenas.cz/fotoblog/