Spojené státy mají za sebou několik dnů pouličního násilí. V době uzávěrky protesty zažilo na 140 amerických měst, osm lidí zemřelo, přes čtyři tisíce bylo zatčeno, v jedenadvaceti státech byla aktivována národní garda, aby pomohla policii situaci zvládnout. Škody ještě nikdo nepočítal, ale pohybují se minimálně v milionech dolarů.

Jako důvod těchto protestů se uvádí institucionální rasismus americké police. To je však příliš zjednodušující vysvětlení.

Je pravda, že incident, který současnou vlnu protestů odstartoval, vypadá jako ukázkový příklad utlačování Afroameričanů policií. Jde nepochybně o příklad odsouzeníhodné policejní brutality. Dne 25. května se šestačtyřicetiletý černoch a bývalý vyhazovač George Floyd pokusil koupit v Minneapolisu cigarety v obchodě, kde byl stálým zákazníkem. Pokladní vyhodnotil dvacetidolarovou bankovku, kterou chtěl Floyd zaplatit, jako padělanou a zavolal policii, protože Floyd nechtěl vrátit zpět koupené cigarety. Policie našla Floyda sedícího v nedaleko zaparkovaném autě s dalšími dvěma lidmi. Nakázali mu vystoupit a zatkli ho. Ve chvíli, kdy Floyda začali transportovat k policejnímu autu, začal se prý vzpouzet, naschvál padat na zem. Strážníkům tvrdil, že je klaustrofobní.

Floyd sice úplně nespolupracoval, ale byl spoutaný a v žádném případě nebyl nebezpečný. Trénovaní strážníci by si měli s takovýmto případem hravě poradit, zvlášť když byli čtyři na jednoho. Proto nic nemůže omluvit, co se stalo dál. Bílý policista Derek Chauvin na zemi ležícímu Floydovi zaklekl krk. Floyd si stěžoval, že nemůže dýchat, a po pěti minutách se přestal hýbat, policisté mu nemohli nahmatat pulz, přesto na něm Chauvin klečel další tři minuty.

Zdá se, že Floyda lze přidat k smutně dlouhému seznamu černochů zabitých americkými policisty. Příkladem je třeba Eric Garner, který zemřel v roce 2014 na následky škrcení během zatýkání v New Yorku. V témže roce smrt Michaela Browna rozpoutala nepokoje ve Fergusonu v Missouri. Freddie Gray v roce 2015 v Baltimoru během transportu v policejní dodávce upadl do kómatu a poté zemřel.

Je také nepochybné, že policie má často zvlášť na černošské muže spadeno. Konzervativní novinářka Bethany Mandelová například popisovala, jak si ve Washingtonu všimla, že nejpomaleji jezdí v autě černí muži, aby nedali policii žádný důvod je zastavit.

Jenže například právě Minneapolis patří k liberálním městům a baštám Demokratické strany. Demokraté drží funkci starosty nepřetržitě od roku 1978. V Atlantě, dalším městě, které zachvátily nepokoje, zase vládnou demokraté nepřetržitě od roku 1879! Šéf minneapoliské policie Medaria Arradondo je sám černoch, stejně jako jeden z jeho zástupců. Z šestice policistů, kteří byli podezřelí ze zabití Freddieho Graye, tři byli Afroameričané.

Problém je spíš v úděsné kvalitě amerických policistů, kteří při sebemenším problému sahají po zbrani. Ročně v USA policie zabije asi 1000 lidí. V minulém roce to bylo 1004, z toho 370 bělochů, 235 černochů. Částečně se to dá vysvětlit tím, že USA jsou mnohem násilnější společnost. Zároveň ale policejní sbory mimo velká města, jako je třeba New York, jsou špatně vycvičené a poroty mají tendenci policisty osvobozovat. To vede u policistů k pocitu imunity. K tomu je potřeba přidat mocné policejní odbory, které brání jakékoli reformě. Když vás odsoudí oblíbený progresivistický web Vox.com i konzervativní ikonický magazín National Review, nejspíš děláte něco špatně. Sám Chauvin je příkladem problémového policisty. Na kontě má řadu stížností, vždy však vyvázl bez trestu. Až nyní mu hrozí 35 let za vraždu.

Také nálepkovat nynější nepokoje jako „rasové“ je nejspíš mylné. Naštvanost Afroameričanů každý chápe, jenže na záběrech z protestů je vidět, že rabující davy jsou etnicky dost vyvážené. Nemalý počet jsou i znudění mladí všech barev pleti, kteří berou protesty jako hru na revoluci.

Otázka, kterou se komentátoři začínají zaobírat, zní: Jaký to bude mít vliv na nadcházející volby? Nepokoje mají v USA dlouhou tradici. Svým způsobem díky nim Amerika vznikla. Slavný „bostonský čajový dýchánek“ v roce 1773 nebyl ničím jiným než pouliční bouří. Za nejhorší incident v dosud živé paměti se považuje takzvané „dlouhé horké léto 1967“, kdy vypukly bouře ve 159 městech, minimálně 85 lidí zemřelo a přes 11 tisíc bylo zatčeno. Již se ozývají hlasy, jestli v létě 2020 nepůjde o reprízu. Nejintenzivnější protesty však nejspíš byly v roce 1992 v Los Angeles, kdy během pěti dnů zemřelo 63 lidí a přes 12 tisíc bylo zatčeno. Další známé nepokoje jsou třeba New York 1863, Los Angeles 1943, Chicago 1968, Ferguson 2014 a Baltimore 2015.

Politicky z nich tradičně těží ta strana, které se podaří vyprofilovat jako zastánkyně práva a pořádku. Z protestů v šedesátých letech těžil Richard Nixon, který měl „pro právo a pořádek“ přímo jako svůj politický slogan. Po nepokojích v LA zase vyrostl Ross Perot, nezávislý kandidát napravo od republikána George Bushe. Rozštěpil konzervativní hlasy a umožnil zvítězit Billu Clintonovi. Politologové se shodují, že protesty za Baracka Obamy a neschopnost demokratů se s nimi vypořádat hrály částečnou roli při zvolení Donalda Trumpa.

Nyní to je však Trump, kdo vypadá neschopně. Na dvě hodiny raději zalezl do bunkru pod Bílým domem. Když vyhrožuje na Twitteru násilím, kde napsal, že „pokud začne rabování, začne i střílení“, může mít pravdu, ale také přilévá olej do ohně. Demokraté však na tom nejsou o mnoho lépe. Z velké části hoří jimi ovládaná města. Někteří se pokoušejí rabování ospravedlnit. Jiní se vymlouvají na údajné ruské dezinformace a provokatéry z řad krajní pravice. Jejich nadějí je Joe Biden. Ten jako senátor v osmdesátých a devadesátých letech pomáhal protlačit reformy, které ukončily vlnu vysoké kriminality. Bidenovy zásluhy na zavedení „práva a pořádku“ jsou tedy značné. Trump se ho bude snažit hodit do jednoho pytle s jeho spolustraníky. Pokud se mu to podaří, získá v kampani výhodu.