KOMENTÁŘ MARTINA WEISSE

Navštiv Tchaj-wan, poškodíš Merkelovou

KOMENTÁŘ MARTINA WEISSE
Navštiv Tchaj-wan, poškodíš Merkelovou

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Málokdo už by uměl zpaměti popsat, jak se přesně stalo, že se z návštěvy předsedy Senátu na Tchaj-wanu stal test, na němž se lámou charaktery. Jasná je jen poslední fáze: zda Miloš Vystrčil je, či není důstojným nástupcem zesnulého Jaroslava Kubery. A jasné je to, že z testu se stalo divadelní představení, v němž všichni přehrávají.

Vystrčil se rozjel natolik, že z nenápadného senátora z Vysočiny nyní se svým „I am Taiwanese“ může aspirovat na roli Bernarda-Henriho Lévyho české politiky. Bernard-Henri Lévy je francouzský filozof, jehož specializací je přispěchat všude tam, kde se mu zdá, že se bojuje za lidská práva a demokracii v našem západním smyslu, a tam se nechat vyfotografovat se svou typickou bílou rozhalenkou odhalující mužně ochlupenou hruď. A takto tam „stojí s nimi“ a pak zase odletí. Vytvoří tak v protestujících očekávání západní podpory, jež nemohou být a nejsou naplněna.

Oficiální čínská reakce byla taková, že nikdo neví, jak ji vykládat. V krajním případě i jako výhrůžku Vystrčilovi smrtí. To jsme si ovšem nechat líbit nemohli, jakkoli byla reakce předem avizovaná. Nepřekvapuje, že příležitost uchopil nejenergičtěji řeporyjský starosta Pavel Novotný (ODS), jehož urážkami prošpikovaný dopis Číňanům se čtenářům nejspíš donesl. Donesl se po internetu čtenářům po celém světě včetně jihovýchodní Asie. A jak už tomu bylo při jeho vystoupeních vůči Rusku, i tentokrát lze na jeho obranu říct, že jeho komunikace byla adekvátní přinejmenším v rámci celého spektra čínské diplomacie. Mám na mysli výjevy jako ten loni v létě v Londýně, když proti demonstraci za svobodu Hongkongu vytáhli přítomní provládní Číňané s transparenty jako tento – s nápisem „Poklekni a polib pánovi prdel“. Není to ojedinělý případ, kdy dnes Čína nabízí tuto úroveň dialogu.

Ale k čemu nám to bude, tedy kromě dobrého pocitu? Přiznám se, že k tomu všemu mám trochu skeptický postoj. Celá věc je do značné míry ztracená. Hongkong je ztracený, těch pětasedmdesát let svobodného (přitom ne demokratického!) režimu skončilo. Nemůžeme pro něj udělat nic. Pro nostalgii doporučuji hongkongské filmy, jsou výborné. Pro Ujgury nemůžeme udělat nic, Čína naše představy o lidských právech a právech menšin neakceptuje. Pro Tchaj-wan, pokud se komunistická Čína jednou rozhodne, že si ho podmaní, nemůžeme udělat nic, tam bude jediným vnějším faktorem vojenská síla USA.

Co je vlastně ta síla, kterou Vystrčil tak performativně překonal, když se odhodlal na Tchaj-wan vyrazit (na čemž se tak symbolicky podílejí i jeho podporovatelé)? Víme, kdo proti cestě byl – Hrad samozřejmě, premiér, nejviditelněji ministr vnitra Hamáček nebo předseda Sněmovny Vondráček (je to už nějaký čas, ale jeho televizní vystoupení bylo svou svazáckou vulgaritou pamětihodné a nemělo by být zapomenuto). O co jim jde? Čeho se vlastně máme obávat? Snad ne toho, že nám odmítne dodat ochranné pomůcky. Proti tomu snad už jak naše vláda, tak Evropská unie za těch půl roku, kdy se ukázalo, že Čína je ochotná vydírat, něco udělala. Ztráty investic? Jakých investic? Poslední zpráva z této sféry mluví o tom, že čínský státní investor v aerolinkách Smartwings by z nich chtěl vystoupit a za své akcie by rád pokud možno podobnou částku, jakou za ně zaplatil. To má být vtip? Zaručený výnos člověk nemá ani v konzervativním penzijním fondu, natož v tak volatilním byznyse, jako jsou aerolinky.

Mají se čeho bát ti, kdo do Číny vyvážejí nebo tam podnikají. Čeho se bojí? Jednak toho, že je čínská moc vydusí regulatorně, prostřednictvím bank a jejich obchodních partnerů. A taky bojkotu. Na čínských masových bojkotech je zajímavé, že je čínská moc sice umí vyvolat, umí je zastavit, pokud se k tomu rozhodne v zárodku, ale jsou do značné míry spontánní. Pro nás tomu není snadné uvěřit, ale to chování, že do ekonomických vztahů netahám osobní sympatie a kupuju to, co je legálně na trhu, není prostá lidská přirozenost. Je to chování do značné vypěstované naší liberální civilizací. Číňané ho nikdy nepřijali.

Mám k tomu postřeh. Když jsem s Pavlem Novotným dělal rozhovor a bavili jsme se o jeho mezinárodněpolitických výpadech, zeptal jsem se ho, zda by byl ochoten při obecních nákupech uvažovat o ekonomickém bojkotu zemí jako Čína. Odpověděl, že ne, a měl jsem pocit, že ani moc nechápe, jakou tam vlastně vidím souvislost.

Takže souvislost je taková, že je tu nerovnováha. Donald Trump správně zdůrazňuje, že když USA mají s Čínou obchodní deficit, mají v obchodní válce silnější páku. Proto do ní šel. My jsme si tuto páku, kterou máme taky, zakázali. O to teatrálněji mluvíme. O to větší vliv mají za kulisami ti, kdo v Číně podnikají.

Jeden vstup do naší diskuse byl ovšem nečekaný a dostalo se mu nezaslouženě málo pozornosti. V pondělí přinesla ČT24 rozhovor s Rudolfem Jindrákem. Ředitel zahraničněpolitického odboru Kanceláře prezidenta, vládní vyjednavač pro vztahy s Ruskem a bývalý velvyslanec v Německu je jedním z našich nejzkušenějších diplomatů, mužem, o němž mluví s respektem lidé nejrůznějších politických směrů. Rozhovor se k tématu Vystrčilovy návštěvy a čínské reakce odvíjel podle očekávání, moderátorka byla připravena, dozvěděli jsme se leccos o politice jedné Číny a podobně. Čínskou reakci Jindrák označil za nepřijatelnou, otevřené kritiky Vystrčila se vystříhal.

A pak přišla zcela fascinující pasáž. „Já si kladu otázku… proč mi telefonovali z Berlína a říkali, jestli máme rozum, protože Německo jako předsednická země EU má jako jednu z hlavních priorit vztahy s Čínou,“ poznamenal Jindrák. „Bylo tady určité pozastavení se nad tím, že poté, co paní kancléřka Merkelová panu premiéru Babišovi řekla, když vysvětlovala priority německého předsednictví [Evropské rady], že hodně vysoko stojí nastavení vztahů s Čínou, že my v rámci evropské politiky děláme nějakou vlastní politiku tohoto typu. Já si myslím, že to není úplně v pořádku.“

Takže oficiální návštěvou Tchaj-wanu vlastně kazíme vztahy s Německem, naším nejdůležitějším sousedem a partnerem v EU! Myslíme si, kdovíjak jsme to nenatřeli tomu čínskému patolízalovi na Hradě, a zatím děláme problémy Angele Merkelové!

Pokud někdo takto vedenou kritiku Vystrčilovy cesty očekával, tak hluboký respekt. Zajímalo by mě, jak by nejhlasitější kritici Hradu na naší politické scéně reagovali. Zatím, pokud vím, nereagovali nijak.

Oficiálně nic takového z Berlína nezaznělo a Jindrák si pospíšil zdůraznit, že jde o kontakty neoficiální. Za ta léta si v Německu prý vytvořil mnoho přátelských, až rodinných vztahů. Je to argumentace autoritou: kdo si troufne tvrdit, že si vymýšlí? Ovšem jsou to zároveň klasické symptomy diplomatické choroby, které se v angličtině říká „go native“ – diplomat si osvojí civilizaci hostitelské země tak dobře, až se stane spíš advokátem té země doma než advokátem své země tam.

Ještě douška nakonec. V úterý zveřejnila spolková vláda směrnici pro zahraniční politiku vůči indopacifickému regionu. V tiskovém prohlášení mezi oblastmi, v nichž chce Německo s tímto strategicky nesmírně důležitým regionem spolupracovat, jmenuje jako první boj proti klimatické změně a znečištění oceánů. O Tchaj-wanu tam není jediná zmínka.

 

3. září 2020