Co ukázala přehlídka Airshow China 2018

Síla i slabost říše středu

Co ukázala přehlídka Airshow China 2018
Síla i slabost říše středu

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Každý sudý rok na podzim fanoušci vojenské a letecké techniky zbystří, jelikož v listopadu se v čínském Ču-chaj koná výstava Airshow China. Tato událost nepochybně patří do „extraligy“ v tomto prestižním oboru, což potvrdil i letošní ročník, jenž proběhl od 6. do 11. listopadu. Na návštěvníky čekalo impozantní množství technických novinek, jenže pozorný divák si nemohl nevšimnout četných pozoruhodných paradoxů.

Navzdory svému jménu už Airshow China dávno není „jen“ leteckou akcí, jelikož na volných plochách i v pavilonech je k vidění rovněž spousta raketové, pozemní a námořní techniky, a to samozřejmě vesměs čínské výroby. V Ču-chaj sice vždy mají stánky i zahraniční subjekty, ale celá akce je pořád především „výkladní skříní“ zbrojního a leteckého průmyslu ČLR. Na laiky může působit jako velice silný a v řadě ohledů takový opravdu je, bylo by však velkou chybou opomíjet jeho slabiny, kterých také není zrovna málo.

Výborně to naznačily dvě vzdušné ukázky, jedna očekávaná a druhá překvapivá. O tu první se postaraly nové stíhačky 5. generace J-20, které ovšem přinesly spíš zklamání, jelikož divákům předváděly vesměs jen nenáročné průlety bez nějaké velké akrobacie. Daleko větší potlesk proto sklidil lehčí bojový stroj J-10B s pokusným motorem s tryskou schopnou vychylovat tah, díky které demonstroval vskutku špičkové manévrovací schopnosti. V zákulisí se ovšem hovořilo o tom, že Čína s technologií leteckých motorů pořád „válčí“.

Moderní letecký proudový motor představuje nesmírně náročný produkt, jaký dnes dovede na vysoké úrovni vytvořit jen několik málo států. A je velmi diskutabilní, zda mezi ně Čína patří, protože podle dostupných zpráv stále neumí vyrábět agregáty, které by se vyrovnaly motorům západním či ruským. Ostatně vychylování tahu je něco, co NATO a SSSR zvládly aplikovat u bojových letounů už před mnoha desítkami let.

Čína stále zaostává i ve vývoji vysokovýkonných motorů pro stroje 5. generace, takže sériové J-20 musejí pořád spoléhat na agregáty AL-31F od Ruska. Stejný původ mají také motory pro většinu lehčích letadel J-10 a jenom některé stíhačky J-11B (což je kopie ruského Su-27) mají agregáty čínské výroby. Ty však hodně pokulhávají ve výdrži, protože původní ruský agregát vyžaduje údržbu po cca 1000 hodinách provozu, kdežto u čínského WS-10 to bylo na začátku směšných 30 hodin a nyní je to údajně 300 až 400 hodin.

Stíhačky páté generace J-20. - Foto: Chinese Internet

Letecký motor je zkrátka něco, co zatím poměrně efektivně vzdoruje čínskému přístupu, který se většinou označuje jako „reverzní inženýrství“. Ve skutečnosti však nejde o nic jiného než o rozebrání na součástky a jejich okopírování. Takovým způsobem se koneckonců někdy chová téměř každá země, jenže většina se k tomuto postupu uchyluje spíš v nouzi, zatímco pro Čínu je to evidentně základní metoda při vývoji čehokoli.

Dokonce i Sovětský svaz, který západní technologie „kradl“ ve velkém, je následně kopíroval daleko méně, než se většinou soudí. Sovětští inženýři se je samozřejmě vždy snažili pochopit a hodnotit, ale jejich přímé převzetí prováděli pouze tehdy, když sovětský průmysl nedokázal vyvinout adekvátní produkt. Naopak v případě Číny je zřejmé, že se o domácí řešení mnohdy ani nesnaží a automaticky preferuje „reverzní inženýrství“. To logicky snižuje finanční i časovou náročnost vývoje a zahájení sériové výroby, což se poté odráží na koncové ceně, a tudíž i na šancích na světovém trhu, ale tento postup ukrývá i velká rizika či „pasti“. Zejména omezuje domácí výzkumný a vývojový potenciál, jelikož pokud lze (téměř) vše získat ze zahraničí, slábne motivace přicházet s vlastními řešeními. Další problém je výše popsaná „odolnost“ některých výrobků vůči kopírování (kromě leteckých motorů jsou to například radary) a samozřejmě i zhoršení pověsti.

Čína si svým přístupem získala image „světového zloděje“, jemuž se nyní skoro každý zdráhá prodat cokoli technologicky pokročilého. Čína kdysi figurovala na prvním nebo druhém místě žebříčku odběratelů ruské výzbroje, ale teď už od Moskvy kupuje víc třeba i takové Alžírsko nebo Vietnam, protože Rusko jaksi ztrácí zájem zásobovat zemi, která se mění v jeho velkého konkurenta a v budoucnu se nejspíš stane přímou hrozbou.

Dárek od Obamy

Díky akvizicím ruských zbraní získala Čína řadu vojenských technologií, které zkombinovala s výsledky působení svých zpravodajských služeb. Čínští inženýři prokázali velkou schopnost spojovat, adaptovat či modernizovat, takže dnešní čínské letouny, vrtulníky, raketové systémy a pozemní obrněnce jsou mnohdy „skládačkami“ prvků ruského a západního původu. Některé z nich už zajímavě bodují na světovém trhu a začínají dělat vrásky na čele ruským zbrojařům, jelikož se uchytily také u tradičních zákazníků Kremlu. To se týká mj. republik ve Střední Asii, avšak čínská technika už míří také například do Běloruska a podle nedávných zpráv i do Srbska. To by mělo přibýt na rychle rostoucí seznam zákazníků čínských bezpilotních letounů, které v posledních letech zaznamenaly obrovské úspěchy mimo jiné u arabských a afrických zemí. V tomto smyslu dal Pekingu překrásný „dárek“ prezident Obama, který omezil americký export bojových dronů, takže řada zemí, které jevily zájem o americký stroj Predator, pak raději sáhla po čínských „klonech“.

Bezpilotní letoun Wing Loong II silně připomíná americký Predator. - Foto: Chinese Internet

Právě kategorie dronů byla letos ve Ču-chaj předmětem velikého zájmu, protože se představila takřka „záplava“ nových typů. Letadla miniaturní i obrovská, vrtulová i reaktivní, průzkumná, bojová, dopravní a další, to vše nabízejí desítky čínských firem. Toto obrovské množství typů je ale současně poněkud podezřelé, protože bylo zjevné, že řada výrobců má nulové zkušenosti a vystavovala pouze koncepty, makety nebo demonstrátory.

To se ostatně netýká jen létajících dronů, jelikož také v dalších oblastech vojenské techniky se snaží prorazit mnoho čínských firem, jejichž reálné kapacity jsou (velmi diplomaticky řešeno) diskutabilní. Typickým příkladem je společnost Guide Infrared, která dosud vyráběla zejména brýle pro noční vidění, jenže na letošní Airshow China měla veliký stánek s širokým spektrem řízených raket a coby „klenot“ předvedla bojové vozidlo QN-506, které je zjevně míněno jako protějšek ruského obrněnce BMPT Terminator.

Navzdory jménu se na Airshow China objevuje i pozemní technika. - Foto: Chinese Internet

Čínské vozidlo na podvozku starého tanku Typ 59 (tzn. kopie sovětského T-54) se tak doslova „ježilo“ množstvím zbraní, jež obsahovaly kanon, kulomet, tři typy řízených střel (včetně čtyř kusů „vyčkávající“ naváděné munice), malý průzkumný dron a šest granátometů proti pěchotě zblízka. Obrněnec, o němž čínská média píšou jako o „králi pozemního boje“, tudíž ve výsledku připomíná spíš rekvizitu z béčkového akčního filmu.

Ostatně jedna filmová rekvizita se v Ču-chaj skutečně objevila. Zbrojovka Poly Technologies, jež je vlastněna a provozována čínskou armádou, vystavila několik zmodernizovaných variant zmíněného tanku Typ 59, mezi nimi též obrněnec Wolf Warrior II. Ten se v roce 2017 objevil ve stejnojmenném čínském akčním filmu, který měl u tamních diváků ohromný úspěch. Firma Poly Technologies ale dnes toto vozidlo nabízí i na trhu, a proto se neodbytně vnucuje otázka připomínající debatu o vejci a slepici.

Každopádně právě relativně nenáročná a levná technika, mnohdy vytvořená jako modernizace starých platforem, nyní představuje velkou část čínského zbrojního vývozu. Peking se pokouší cílit především na chudší státy Asie a Afriky, kam zároveň směřuje své snahy o ekonomický a politický vliv. Prodeje zbraní tedy zapadají do čínské „velké strategie“, respektive do ambiciózního projektu „One Belt, One Road“, jehož cílem je nové spojení Číny s Eurasií po souši i po moři, díky čemuž má Peking získat pozici globální velmoci. Smělé plány ovšem začínají narážet na realitu.

Zaprvé, trasa přes Střední Asii vzbuzuje zatím tiché, ale rostoucí znepokojení v Moskvě. Rusko a Čína oficiálně sice vystupují jako spojenci, avšak jen málo odborníků se nechá touto „fasádou“ oklamat, protože realizace čínských plánů by Moskvu odsunula na periferii. Čína hodlá být hlavním obchodním partnerem Evropy, zatímco Rusko má být jen méně významným zákazníkem Pekingu.

Toto napětí, respektive „přetlačování“ ruského a čínského vlivu, lze pozorovat mimo jiné v Uzbekistánu či Turkmenistánu, ale už začíná být zjevné i v Evropě (viz export čínských zbraní do Běloruska či Srbska). Přátelské úsměvy Vladimira Putina a Si Ťin-pchinga prostě nemohou změnit fakt, že ačkoli teď mohou mít obě mocnosti některé společné zájmy, dlouhodobě jsou jejich ambice a vize dramaticky odlišné. Dokonce se dá říci, že z čistě geopolitického pohledu představují Rusko a Čína jakési „přirozené nepřátele“.

Přístavy, suroviny, trhy

Zadruhé, odvážné plány mohou narazit na změny v Africe. Čínská expanze tam byla nejdřív vítána s nadšením, jelikož Číňané (na rozdíl od „bílého muže“) nikoho nepoučovali o lidských právech a ochotně investovali a půjčovali. Prvotní nadšení už ale opadá v souvislosti s tím, jak se Číňané chovají vůči domorodcům a místním vládám, které jsou na nich závislé. Výborně to ukázala například loňská politická krize v Zimbabwe, při níž rezignoval dlouholetý diktátor Mugabe a novým prezidentem se stal „čínský kůň“ Mnangagwa.

Některé africké státy se tak pomalu mění ve faktické kolonie Pekingu. Představa, že se stanou jakýmisi „mladšími bratry“ Číny, s níž sdílejí odpor vůči „bílému muži“, se rychle rozplynula s tím, jak vychází najevo, že Peking požaduje pouze přístavy, suroviny, trhy a přesné splácení půjček. V některých zemích Afriky už zaznívají nesmělé hlasy, že při srovnání s Číňany nebyl kolonialismus „bílého muže“ vlastně tak špatný.

Zatřetí, největší problém se skrývá v samotné Číně. Dobře jej demonstruje právě i ohromující záplava novinek na Airshow China. Ekonomika říše středu je zkrátka „přehřátá“ a nabídka výrazně převyšuje poptávku. Desítky firem bez zkušenosti a know-how chtějí uspět ve vysoce náročném oboru vojenské techniky, ale je jasné, že většina návrhů, maket a prototypů zůstane právě jen těmi návrhy, maketami a prototypy. Čínské ozbrojené síly sice expandují, ale jen těžko lze asi předpokládat, že budou mít zájem o zavedení deseti různých „klonů“ bezpilotního stroje Predator. Ani poptávka na mezinárodním trhu nebude nekonečná a největší šance vždy budou mít státní a polostátní zbrojní giganti, tzn. značky jako NORINCO, CASIC či AVIC. Ty obvykle nejvíc sázejí na „reverzní inženýrství“, zatímco originální čínské konstrukce (jež nepochybně existují) se zpravidla objevují u malých soukromých firem, které však mají jen omezené šance.

Nelze zpochybňovat, že čínský zbrojní a letecký průmysl dosáhl v minulých dvou desetiletích značných úspěchů a v některých oborech dokáže konkurovat i nabídkám vyspělých zemí. Část těchto úspěchů však byla v podstatě „umělá“ a má jen krátkodobý efekt, jak dokonale ilustruje čínské „trápení“ s leteckými motory. Čína je totiž pořád velmi závislá na importu subsystémů, takže když kanadská firma Pratt & Whitney omezila dodávky motorů, prakticky to zastavilo sériovou produkci vrtulníků v ČLR.

Letecký a zbrojní průmysl je prostě jen odrazem celého čínského ekonomického modelu, jenž (navzdory líbivým číslům) začíná narážet na své limity. Stále víc ekonomů ostatně varuje, že Čínu čekají vážné problémy mj. kvůli stavu bankovního sektoru a realitního a akciového trhu. Velkolepá show v Ču-chaj by se proto snadno mohla stát jen barevným odleskem na povrchu „bubliny“, která může záhy spektakulárně prasknout.

 

Lukáš Visingr

1. prosince 2018