„I ti, kdo Eliotovu poezii (...) snižují, uznávají Eliota jako pronikavého literárního teoretika a kritika,“ napsal Aloys Skoumal v krátkém nekrologu v Literárních novinách č. 2/1965. Jakousi představu o esejistice americko-anglického básníka, prozaika a dramatika (1888-1965; u nás by patřil ke generaci čapkovské, asi i poetikou a myšlením o literatuře, publikoval by v Přítomnosti, svět by o něm věděl leda zprostředkovaně a Nobelovu cenu by pravděpodobně nedostal) si mohli čeští čtenáři udělat až díky knižnímu výboru Martina Hilského (1943) O básnictví a básnících (1991), důkladněji se s ní mohou seznámit teprve teď.

O generaci mladší překladatelé Martin Pokorný (1973) a Petr Onufer (1976) přidali k 22 překladům svého učitele z FF UK vlastní překlady Eliotových textů (Pokorný 27, Onufer 2) a v chronologickém uspořádání je předložili českým čtenářům v pěkné edici s pečlivými vysvětlivkami, Eliotovým životopisem, rejstříkem jmenným i věcným (Ježíš Kristus je v tom druhém) a doslovem nejpilnějšího z překladatelské trojice.

Máme před sebou Eliotovy články z let 1917 (Poznámky k básním Ezry Pounda) až 1961 (Jak kritizovat kritika) a můžeme na nich sledovat vývoj autorova myšlení; je to případ podobný našemu F. X. Šaldovi – juvenilie už jsou překvapivě zralé a naopak v textech psaných v seniu nenacházíme žádné známky mentální ochablosti („... kritické práce napsané ve starším věku obsahují snad méně nadšení, ale zato se vyznačují širším rozhledem, a jak doufám, větší moudrostí a pokorou,“ říká dvaasedmdesátiletý Eliot). V posledním textu, původně přednášce pro univerzitu v Leedsu, odkud pocházejí výše citovaná slova, chtěl básník „hovořit o své vlastní kritice“, jak ji po celý život pěstoval, a při té příležitosti podal typologii kritiků: kritik profesionální „zakládá svůj věhlas především a možná výhradně na literární kritice (...), často pracuje jako oficiální kritik nějakého časopisu či novin a motivem jeho příspěvků je uveřejnění nějaké nové knihy“. Zadruhé uvedl „kritika píšícího s gustem“, takový prý „neaspiruje na soudcovskou stolici“, spíš „se bere za autory, jejichž dílo vykládá, a jsou to autoři často zapomenutí či neprávem opovrhovaní“. Třetím typem je „kritik akademický“ a „kritik teoretický“; tu měl Eliot na mysli „jak vyhraněného literárního vědce (...), tak kritika filozofického“. „A konečně existují kritici, jejichž kritická činnost je vedlejším produktem jejich tvůrčí práce. Zvláště mám na mysli kritika, který je zároveň básníkem. Je to tedy spíše básník, který je zároveň kritikem.“ Do této kategorie zařadil TSE i sebe - slovy, že se do ní musí „nesměle (...) vetřít“.

Literární zájmy T. S. Eliota byly široké – od Homéra přes Shakespeara až po Lawrence, to by zdejší marxisté snad i tolerovali, jeho úvahy o společnosti a náboženství však pro ně byly nepřípustné, a tak dělali (jako v podobných případech), že neexistují, to jest: jeho dílo nevydávali a ve slovnících neřekli o mnoho víc, než že jde o autora Pusté země. Škoda, bylo by zábavné číst třeba polemiku takového Ladislava Štolla s esejem Katolicismus a mezinárodní uspořádání („Katolík by měl mít vznešené ideály – nebo lépe řečeno absolutní ideály – a umírněná očekávání. Naproti tomu heretik – ať už si říká fašista, komunista, demokrat nebo racionalista – má ideály vždy přízemní, ale ohromná očekávání“). A co naši postmarxisté? Povědí nám něco k Eliotovi? Pravda, pořád je z jeho díla víc nepřeloženého než přeloženého.

Ale můžeme se snad těšit i na texty, které dosud nebyly k dispozici ani anglickojazyčnému publiku. Na počátku letošního roku univerzitní knihovna v Princetonu badatelsky zpřístupnila 1131 (!) dopisů, které napsal T. S. Eliot přítelkyni Emily Haleové v letech 1930-1957. Adresátka listy od básníka pečlivě uchovávala (on prý ty její spálil), a když zemřel, darovala je bibliotéce s podmínkou, že zapečetěná krabice nebude otevřena dřív než 50 let po její smrti († 1969). Stalo se.

T. S. Eliot: Křesťan – kritik – básník. Vybrali a přeložili Martin Hilský, Petr Onufer a Martin Pokorný. Nakladatelství Argo, Praha, 491 str.