Slovo populismus mění význam. Dřív znamenal nezodpovědnou sociální politiku, dnes nechuť voličů poslouchat elity. Dosud jsme byli zvyklí, že byť i v západní Evropě populismus sice roste, nikdy se tam nevylije z břehů. Čtvrtého března se to změnilo. Volby v Itálii přinesly dohromady 70 procent uskupením, která mediální hlavní proud před volbami označoval za populistická až extremistická.

Hnutí pěti hvězd získalo 32 procent, absolutním vítězem se s 37 procenty stala pravostředová koalice obsahující také stranu Silvia Berlusconiho. V této pravicové koalici zásadně posílila její nejeuroskeptičtější část, Liga (dříve Liga severu), ze čtyř procent u posledních voleb téměř na 18 procent. Dosud vládnoucí umírněná levice se propadla na 19 bodů. Všechny tzv. proevropské strany nedají dohromady ani třetinu poslanců. Itálie získala primát první skutečně velké ekonomiky eurozóny, kde volby jasně vyhráli euroskeptici. Současně Italové hlasovali proti masové migraci z třetího světa. Liga plánuje 600 tisíc migrantů, kteří se v Itálii nahromadili za poslední tři roky, deportovat zpátky (ale kam?).

Poloanarchistické Hnutí pěti hvězd stojí ekonomicky nalevo, slibuje minimální zaručený příjem 750 eur měsíčně. V rámci odmítání překonaného světa starých partají odmítá i jejich program včetně přistěhovalecké a evropské politiky. O vystoupení z eurozóny Hnutí sice už nahlas nemluví, kritizuje však rozpočtová omezení daná unijním Paktem stability. Že by eurozóna mohla přežít stav, kdy jedna velká ekonomika ostentativně dělá politiku velkých schodků, se zatím vymyká politické představivosti. Hlavně Němci by takový pohled asi dlouho nevydrželi.

Liga, která si nárokuje místo premiéra, prosazuje návrat před Maastrichtskou smlouvu. I Liga sice v kampani upustila od slibu vypsat referendum o euru, místo toho předáci Ligy zdůrazňují, že konec eurozóny přijde tak jako tak a je třeba být na ně připraveni. V programu Ligy se píše o jakési paralelní měně, kterou by vláda v Římě bez ohledu na ECB mohla tisknout a platit v ní pohledávky například vůči státním zaměstnancům. Podle Ambrose Evanse-Pritcharda z Daily Telegraphu možná Liga sází na to, že Německo se tímto řízeným rozvratem měnové disciplíny nechá vyprovokovat a eurozónu samo opustí, což by byl šetrnější konec celého měnového experimentu.

Šéf Ligy Salvini dává najevo, že Itálie  není Řecko, které se pod tlakem Bruselu před třemi lety zlomilo: „Absolutně nás nezajímají spready dluhopisů. Je to ne Berlínu, ne Paříži, ne Bruselu. Od nynějška budou o Itálii rozhodovat už zase Italové.“ 

Kde se ta euroskepse v Itálii bere? Před finanční krizí patřili Italové mezi notorické eurooptimisty. Mezitím jsou z nich podle loňského měření Eurobarometru největší euroskeptici v celé Unii. Ekonomika Itálie zůstává šest procent pod úrovní z roku 2007. Celkově od vstupu do eurozóny země stagnuje. Na jihu země je každý druhý mladý člověk oficiálně nezaměstnaný. Pro společnost, která má v genech inflační chování a konkurenceschopnost vůči světu obnovuje vždycky po čase devalvací měny, vstup do eurozóny s tvrdou „německou“ měnou skutečně omylem byl.

Evropě se naopak vymstil koloniální přístup z roku 2011, kdy Německo a Francie zákulisně donutily odstoupit premiéra Berlusconiho, který si předtím dovolil zauvažovat o návratu k liře. Špatný dojem zanechala v Itálii celá záchranná politika eura po začátku krize, pocit, že v Řecku se zachraňovaly německé a francouzské banky, a když bylo dílo hotovo, prosadila si EU, že v příští krizi už budou ztráty platit akcionáři bank a vkladatelé. Přitom italské banky zůstávají nadprůměrně zranitelné.

Každopádně ještě nikdy nebyla tak blízko možnost, že Řím se postaví do opozice vůči ose Berlín–Paříž. Tyto volby mohou vyústit buď v nějaký mezinárodně-finanční karambol, nebo v posílení zdravého rozumu v Evropě. Liga i Hnutí pěti hvězd například odsuzují trestnou výpravu, kterou Evropská komise udělala z jednání o brexitu. Podle Salviniho je chování Komise vůči Londýnu „ideologická idiocie“. Připočtěme Visegrád, Rakousko, sever EU, který se předminulý týden společně postavil integračním choutkám dvojice Macron–Merkelová, a vidíme, že v Evropě ještě není všechno ztraceno.