V marasmu současné oligarchické fáze české politiky nás potkalo aspoň jedno štěstí: Andrej Babiš si nevybudoval podnikatelské zájmy v Rusku a v Číně. Jinak by se jeho návštěva v Bílém domě sotva mohla odehrát tak, jak se odehrála.

Tedy že byl rozhovor s prezidentem Trumpem tak dlouhý. Že se ho zúčastnil i viceprezident Pence a několik členů kabinetu. Že, jak poznamenalo několik znalců, měla tato pracovní návštěva z protokolárního hlediska fakticky znaky návštěvy prezidentské.

Znamením toho, že Trump byl v dobrém rozmaru, bylo to, že impulzivně zavolal do oválné pracovny svou dceru. Přivolat si nějakého oblíbeného spolupracovníka k jednání, to Trump dělá, jen když ho někdo zaujme.

Je to trochu bizarní, ale jakési uznání Babišova oligarchického statusu (podle nejnovějšího žebříčku Forbesu je bohatší než Trump) je i to, že Trump ocenil Babišovy boty. Marná sláva, toho, že si bohatí Američané potrpí na dobré boty, si, pokud si dobře vzpomínám, všimli už na Hradě za Václava Havla. Takže v tom lze spatřovat i jistou diplomatickou kontinuitu.

Hlavně by však jinak geopoliticky orientovaný Babiš nebyl schopen podstoupit tuto narychlo domluvenou schůzku s její agendou. Hrála v ní zjevně významnou roli energetika – ať už jde o stavbu nové jaderné elektrárny, nebo zemní plyn – a postoj k firmě Huawei, potažmo k Číně.

A to necháváme stranou schůzku v Langley v doprovodu šéfa BIS. O čem se na ní mluvilo, nevíme. Takže můžeme říci jen to, že, ať už bylo sdělení Američanů kritické, nebo uznalé, asi nepovažují bezpečnostní vztahy s ČR za bezvýznamné.

Promrhaná výchozí pozice

Ta návštěva by se taky nemohla na takovéto úrovni konat, nebýt prezidenta Zemana. Tedy nebýt toho, že Zeman, našlápnuv k vynikajícím vztahům s Bílým domem díky tomu, že Trumpa dřív než jiní podpořil v kampani, tuto výchozí pozici promrhal. Navzdory tomu, že si mohl připadat s Trumpem blízký, třeba co se týče názorů na Rusko nebo celkové „populistické“ orientace. Navzdory tomu, že jeho velvyslanec ve Washingtonu Kmoníček pak najal na zařízení prezidentské návštěvy lobbistickou firmu (a pak že se ve washingtonském „močálu“ dá za peníze koupit všechno).

Nejdůležitějším vysvětlením je nepochybně Čína. Zeman se na kultivaci Číny specializuje; Trumpova Amerika vidí Čínu jako hlavního geopolitického soupeře. Je to jedno z mála témat, v nichž má Trump podporu napříč politickým spektrem a nejrůznější zdroje se shodují v tom, že ani po jeho odchodu ze scény se americká politika vůči Číně už nikdy do někdejších kolejí nevrátí.

Pohled Zemana a Trumpa na Čínu je jiný, protože se každý dívá odjinud.

Amerika je globální mocnost. K Monroeově doktríně po druhé světové válce přidala i Pacifik jako oblast, kde nehodlá dovolit vyrůst jinému hegemonovi. Nový washingtonský konsenzus říká, že dosavadní americká politika, založená na představě, že s tím, jak budeme Číňany integrovat do mezinárodních struktur, začnou postupně být jako my, selhala. Číňané si představují, že svět má být sinocentrický. Americká síť spojeneckých vazeb v Asii a role garanta svobodné plavby v tamních mořích v čínských představách nemá opodstatnění. A zatímco ekonomické politiky západních zemí staví na první místo konkurenceschopnost, Čína ve svém plánu Made in China 2025 staví na první místo dominanci – převálcování soupeřů.

Takže Trump nastoupil na Čínu jako buldozer a při svém známém sklonu považovat spojence za přítěž postupuje stylem, že spojencům nezbude než se ve vlastním zájmu připojit. Případně je přimáčkne.

Malá země má jiný pohled. Vždy vidí kolem sebe silnější země. Buď se k někomu silnějšímu přikloní, anebo se snaží víc velmocí balancovat mezi sebou. Pojišťovat se. Moci tomu dosavadnímu hlavnímu spojenci říci: Když na mě nebudeš hodný, můžu se taky obrátit jinam.

Jistěže to vyžaduje jistou míru bezpáteřnosti a oportunismu. Ale jeden důvod toho, proč se ti oportunisté vyrojili, bývá v běžném novinářském narativu přehlížen. Jednou z výjimek je profil Viktora Orbána z Wall Street Journalu z loňského srpna, který si všímá toho, kam se poděl liberální Orbán z doby své první vlády (1998–2002):

„V době, kdy byl Orbán mimo vládu, si stěžoval, že USA víc nepomohly se získáním jiných než ruských zdrojů plynu. Když v roce 2008 vtrhly ruské jednotky do Gruzie, odsoudil Putinovu ,nepokrytou imperiální silovou politiku‘ v očekávání tvrdé politiky od nového amerického prezidenta. Barack Obama se místo toho pokusil spravit vztahy s Ruskem svým ,resetem‘. A globální finanční krize a váhavá reakce Západu na ni vzbudily v Orbánovi skepsi ohledně toho, zda Západ zůstane věrný politickému pluralismu a globalizaci. ,Chápal to jako selhání západního systému,‘ říká Koranyi z Atlantic Council.“

I když jsou příčiny pošilhávání na Východ mnohé – včetně potenciálu k osobní i politické korupci –, tenhle základ by neměl být zapomínán. Nebylo tu jen zvýšené sebevědomí Ruska a Číny, ale taky slábnutí Západu. Americká finanční krize, zvolení Obamy a krize eurozóny znamenaly, že Západ ztrácel schopnost vyzařovat autoritu.

Proč bylo Řecko dušeno a zatlačeno do bezmála koloniálního postavení, ale zároveň Brusel nikdy nepřipustil možnost jeho odchodu z eurozóny a půjčil mu stamiliardy? Protože očistec jménem eurozóna se nenalézá v geopolitickém vakuu. Členská země, která nenalezne finanční pomoc v centru, se začne ohlížet jinam. A Řecko to udělalo. Otevřelo se čínským investicím, a dnes je trojským koněm Číny v Bruselu. Ne příliš okatě, ale zas ne tak málo, aby si toho ostatní nevšimli. Ať už jde o rozhodování o lidskoprávních stanoviscích nebo o ekonomické věci jako zbrojní embargo nebo prověřování investic, Řecko se častěji staví na čínskou stranu než proti ní.

Ale tak uvažuje nejen Řecko, nýbrž celé hospodářsky churavějící jižní křídlo eurozóny. V Portugalsku Čína v posledních letech investovala deset miliard eur. Tedy skutečné peníze, a navíc to nejsou nákupy „hraček“, jakými se u nás chlubil Jaroslav Tvrdík, ale skutečné strategické investice, například do portugalské obdoby ČEZu, v níž drží 23 procent. Strategické je třeba i vybudování globálního servisního centra čínského potravinářského gigantu COFCO. A ovšem byla podepsána i smlouva s Huawei o vybudování 5G sítě. Čínskou ofenzivu taky provázejí některé podobné politické ruchy jako u nás – opozice se například dlouho marně dožadovala zveřejnění úplného znění smluv.

Minulý týden se pak dostala do titulků Itálie. Premiér Conte uvedl, že při návštěvě čínského prezidenta v Římě 22. března podepíše memorandum o spolupráci na iniciativě Belt and Road. Podle uniklého návrhu memoranda má Čína zájem opět o energetiku, kde už má vlastnický podíl v italské obdobě našeho ČEPSu. A taky na investicích v přístavu Terst.

Mizerná byznysová orientace

Miloš Zeman, který jako premiér vedl zemi do NATO a EU, zjevně po usednutí na Hradě v roce 2013 usoudil, že oslabený Západ umožňuje balancovat. Osvědčil ovšem mizernou byznysovou orientaci. Vzpomeňme, jak kdysi označil Jacquesa de Groote, figurku v čele podvodné pračky peněz Appian Group, za „významnou postavu světových kapitálových trhů“. Jeho nejviditelnější kontakt v kruzích blízkých Kremlu, pan Jakunin, byl odstaven z výsluní i z funkce generálního ředitele ruských drah. Pan Jie, který se stal preferovaným čínským partnerem a Zemanovým poradcem, by se s nadsázkou dal přirovnat k jednomu ze Zemanových nejoblíbenějších zloduchů, Viktoru Koženému. I on se dostal do popředí za pomoci značně vyfabulované historie. I jeho firma nebyla ani tak průmyslovým koncernem, jako portfoliem aktiv pořizovaných hlavně pro finanční spekulaci. Dopadl hůř než Kožený – místo na Bahamách skončil uvězněn neznámo kde.

Loni v prosinci byl v New Yorku jeho podřízený Patrick Ho shledán vinným z podplácení politiků z Čadu a Ugandy (o trestu by soudce měl rozhodnout v těchto dnech; deník New York Times doprovodil zprávu ilustrační fotografií pana Jie s Milošem Zemanem). Můžeme se jen dohadovat, co zkoušel pan Jie u nás. Máme určité náznaky ohledně financování Zemanovy kampaně a agresivní snahy Číňanů získat bankovní licenci, ale to je vše.

A čínské investice u nás jsou relativně bezvýznamné a náš vývoz do Číny se po všech Zemanových návštěvách s Krtečky prakticky nezměnil.

Když se na toto Andrej Babiš dívá, tak třeba nenachází důvod, proč by Zemana následoval.

V posledních letech se vybarvilo, že Číňané jednají se světem charakteristickým způsobem. Vyžadují od vlád projevy úcty, jejichž součástí má být nejen vystříhání se jakékoli kritiky Číny, ale i potlačování takové kritiky mezi občany. Meritum této kritiky je nezajímá. Zřejmě upřímně – Číňané (nejen politické vedení) si prostě neosvojují západní pojetí lidských a občanských práv. A postupují strategicky – ekonomická i zahraniční politika jdou ruku v ruce.

Zejména Evropa je v tomto oslabená. Zakládá si na tom, že její politika spočívá v aplikaci obecných pravidel, je tzv. „rules-based“. Což v praxi znamená, že pravá ruka nehodlá vědět, co dělá levá, a třeba evropská antimonopolní politika není na čínský strategický přístup vůbec připravena.

Američané za Trumpa jsou na tento přístup lépe připraveni. A jejich nové, silové vyjednávání zakouší i Evropa.

Proto se třeba tak soustřeďují na firmu Huawei. Nejspíš by proti ní tlačili, i kdyby bezpečnostní riziko nepředstavovala. Prostě nechtějí dovolit, aby dominovala strategickému sektoru. Proto třeba americký ministr zahraničí pohrozil, že USA nebudou sdílet citlivé informace se zeměmi používajícími sítě Huawei. Ne že by si Američané opravdu mysleli, že uzavřené počítačové sítě rozvědek nelze proti Huawei zabezpečit. Vědí, jak závislí jsou Evropané na amerických rozvědných informacích při boji s terorismem, a tuto páku prostě využívají.

Podobně s energetikou. Dokud považují Evropu za spojence – což zatím bez ohledu na některé prezidentovy výroky zřejmě považují –, tak jim legitimně záleží na evropské energetické bezpečnosti, a tu plynovod Nordstream ohrožuje. Ale taky jim jde o export jejich zemního plynu.

Podobně s cly na auta, od nichž se Babiš snažil Trumpa odvrátit. Pokud ne Trump, tak lidé v jeho administrativě určitě vědí, že americká auta se v Evropě prodávat nebudou, i kdyby se narovnaly obchodní podmínky. Tamní automobilky téměř úplně opustily výrobu sedanů a soustřeďují se na terénní čtyřkolky a pick-upy, po jakých nikdy nebude v Evropě masová poptávka. Ale existující nerovnost v clech Američané využívají jako páku.

Podobně s obranou. Američané se rozhodli mezi spojenci otestovat svou obrannou garanci. A kupodivu několik zemí usoudilo, že jim za nějaké výdaje stojí. Navzdory tomu, že předchozí prezidenti je žádali zdvořileji, zatímco Trump tvrdošíjně opakuje, že evropští spojenci „nám neplatí za obranu,“ přestože se mu jistě již jeho spolupracovníci snažili vysvětlit, že NATO funguje jinak. Zareagovala i Babišova vláda a pracuje na nákupu vrtulníků z USA – a to přesto, že vodochodské Aero nedávno přišlo o subdodávky právě pro americké vrtulníky Sikorski. Dřív jsme vyžadovali offsety, teď se uvažuje strategicky.

Babiš tedy evidentně „balancování“ přenechal Zemanovi a rozhodl se být – relativně samozřejmě – mužem USA v ČR. I s rizikem, že to bude stát nějaké peníze. A že část jeho voličů možná slyší na nedůvěru vůči „Amíkům“. Navzdory Zemanovi, navzdory některým jiným velkým hráčům, třeba PPF, jež má zájmy v Číně. A do jisté míry i navzdory EU, jež je vůči Číně rozpolcená. Německo například, jež bylo svého času tak pobouřeno odhaleními Edwarda Snowdena a dnes chováním Facebooku, se nemůže rozhodnout, jestli je síť 5G závislá na nástroji čínského státu dobrá věc, nebo ne.

Američané logicky takového člověka hledají. Mají na to dokonce oficiální strategii (jejím hlavním garantem byl náměstek ministra zahraničí Wess Mitchell, který ovšem právě odešel z funkce). A hlavním cílem pro naši část Evropy v ní je nepřenechat nás Rusům a Číňanům. Není docela jasné, co pro to hodlají udělat. Je ovšem jasné a z Babišova hlediska jistě ne bezvýznamné, co dělat nehodlají: vyšetřovat jeho evropské dotace.

A tak proběhla návštěva českého politika v Bílém domě, jaká svou substantivností nemá obdoby od časů Václava Havla. Byla tak substantivní, že v žádné analýze není místo pro řešení ruského spiknutí či fake news.