Já se neinzeruju, řekl nejdřív Miloš Černoušek, herec, kterého pod jménem Cyril Drozda zná televizní národ z postavy alkoholického faráře v seriálu Most! Ale pro divadlo to udělám, řekl posléze. To divadlo se jmenuje HaDivadlo a Černoušek je v něm ústřední postavou od prostějovských začátků v první polovině 70. let. Vytvořil v něm desítky rolí, kterými utvářel charakter tohoto možná nejosobitějšího uměleckého divadla minulých padesáti let. Jeho expresivní a přitom niterný styl, přesná a výstižná psychologie a tragikomický naturel se vepsaly do paměti celé generace jeho diváků. Jenže co je to proti jednomu seriálu. 

Skončil Most!, seriál, ze kterého se stal společenský úkaz. Jste rád, že jste se stal jeho součástí?   

Ale ano, dělal jsem v něčem, co mne těšilo. Je to samozřejmě užitkový žánr, ale inspirovaný, chytrý a vtipný... A otvírající srdce. Je pravda, že to vzbudilo živé vjemy a v některých divácích to vyvolalo abnormální pocity. Pak o tom začali psát novináři, protože to bylo slibné a živé téma, to se potom ta mašina sama rozjede, však to znáte. Ale to zase časem přejde.

Znal jste se předtím s autory?

Ne. Režisér Prušinovský si mě prý vybral, když mě viděl ve filmu Bohdana Slámy Divoké včely. Ten dávali loni v létě znovu v televizi, když v Rýmařově nečekaně umřel hlavní herec Zdeněk Raušer, kamarád...  Hraju tam jeho otce, taky taková zcela nemožná figura, analogická k faráři z Mostu!. 

Není to jaksi eticky riskantní, vzít roli alkoholického kněze ve společnosti, která si právě církve moc necení? Myslím to tak, že hrozí, že z toho může být karikatura. 

Toho jsem se bál. Ale není to úhelná postava. Spíš jsem zkoušel to dané sám jemně dolaďovat a dosměrovat. Pro takové ty konkrétní věci, abych neříkal pitomosti, jsem měl konzultanta – vzdělance, laického terciáře jednoho řádu, se kterým jsem probíral, jak co říct a jestli je možné to tak říct. Tedy v mé samozvané logice... Ale na režiséra jsem dorážel jen v drobnostech. Trochu jsem váhal nad tím, že bych měl být „exkomunikovaný“. Každý to slovo zná ze školy: Jan Hus byl přece exkomunikovaný. Myslím, že dnes by vrchnost takového kněze spíš jen postavila mimo úřad a neodsvěcovala. Ale říkal jsem si, že devadesát pět procent národa hned cítí, jaká to je asi církevně pozice. Že to vadí věci znalým, to se trápím a studem bych zalezl. Ale v rámci žánru jde myslím o méně závažný druh sdělení.

Známý saleziánský kněz Ladislav Heryán se už vyjádřil, že to není dobře napsaná postava, protože je příliš konzervativní, a přitom žije mezi lidmi ze – řekněme – společenského dna. 

Ano, také jsem to četl. Nevím moc, co na to říct. Ale ta postava zdaleka není hlavní, je tam na to, aby tam někdo takový byl. Není prokreslená do detailů, ale to ani velcí realističtí malíři neprokreslí všechny detaily v pozadí. Já si ho vysnil jako upřímného člověka, který touží působit svatě, pastoruje mezi lidmi, které mu život přivedl do cesty, ale holt se mu do toho plete ten alkohol. Je to kvartální alkoholik, on se snaží nějakou dobu nepít, objednává si tam kávu a minerálku, ale jednou za čas se to spustí a on se ožere. V daném prostředí to je docela snadné. Nezapomeňte, že žije sám, musí někam chodit na obědy, takže to pokušení je velké.

Myslím, že Heryán to myslel tak, že člověk v takovém prostředí by měl být liberálnější v pohledu třeba na homosexualitu nebo transgender…

To já nevím. Já myslím, že ten můj farář má na mysli šesté přikázání, a to pro něj není jen tak něco. Takže on se ty své lidi snaží nějak ochránit, i když se to třeba moderním názorům jeví jako zastaralé. Ale já opravdu nejsem expert, já jsem se snažil, abych ho hrál jako člověka, kterému je vlastní soucit a pochopení, ale něčeho se držet musí. Jinak se kaju. Netušil jsem, že to bude tak oslovovat.

Je tam něco, co byste teď hrál jinak?

Některé repliky už bych nechtěl nechat říkat tak ožrale. Taky nebylo moc vidět, že jsem měl furt na ruce růženec a hlavně za střízliva se u stolu i jinde neustále modlil. Byly toho dost velké plochy, které mohly naznačovat, že ten člověk tam často duchem není a také díky tomu tam může mnohdy vůbec být fyzicky.

Chodil jste do toho mosteckého kostela, když jste v Mostě natáčeli?

Kostel je prý už vysvěcený a bývají tam mše. Bál jsem se tam někomu chodit na oči. A to mě ještě nikdo nepoznával.  

Je to první duchovní postava, kterou jste hrál?

Hrál jsem mimo jiné kněze v HaDivadle v inscenaci podle próz Borise Viana Pěna dní a dalších, to bylo na konci 80. let. A měl jsem taky tajného poradce, kněze Karla Satoriu. Ten vždycky říkal: Ani náhodou, tohle by kněz nikdy nemohl říct, ten církev miluje… Jenže Vian to napsal jako blasfemii. Nemám z toho po letech moc dobrý pocit. Ale inscenátor nemá být inkvizitorem svého autora, oni nás ti neznabozi obohacují zas jinými svátostmi...

Poslední výrazná postava v českém filmu byl myslím Polívkův farář v Zapomenutém světle z roku 1996.

Ano, to byla regulérní pozice. Závidím. Ale zase se z toho vytratil Deml...

Kromě faráře v Mostě! jste měl vedlejší roli, zato v ten samý den, v seriálu Rapl. Ten jsem, přiznám se, nesledoval. Váš kolega Břetislav Rychlík si dělal legraci, že máte televizní pondělky…

No, to je strašný se mnou, co… Jak jsme tady celá desetiletí dělali tu svou chudobu divadelní, tak Arnošt Goldflam říkával: Pohádky, ty brát! Od těch časů si diagnostikuju  detektivky, trillery a komedie obdařené srdcem jako „pohádky o hodných lidech“. To znamená i Rapl i Most!. Ale najednou tolik ostudy naráz...!

Ale to snad není taková ostuda, ne?

Určitě ne, v nejzákladnější zásadě... Slušňáci to i odmítnou, ale za tím bývá i bigotní názor, bigotní vkus...

Jsou takoví lidé v divadle?

U nás v HaDivadle myslím ne, nebo mi to nikdo neřekne. Ono je to trochu nespravedlivé – hrajete celý život v divadle, máte tam nejvýsostnější zadání, a společensky živoříte. Pak potřebují někoho do seriálu, a už se o vás ví. Třeba – znáte Karla Pospíšila krásné paměti? Výsostný herec, hrál po revoluci v Národním divadle a nebyl téměř známý. Dostal roli v Rodinných poutech na Primě, hrál skvostně, ale divák byl slepý. Tak to je.

Ale i vy jste hrál ještě v nějakých seriálech.

Ano, v sérii Reportérka, pak v prvním díle Já, Mattoni – úředník, vašnosta, vzplanu láskou ke krásné kurvě, poměr a po zásluze šlak.

V Četnických humoreskách jste nehrál? To je přece brněnská záležitost…

Jednou mě to potrefilo, už neměli kam sáhnout – byl jsem málo bigotní a nevzpěčoval se. Je to asi jeden z nejškaredších výkonů, co po mně v záznamech zůstává.

A na začátku těch záznamů je, pokud se nepletu, role v Kurvahošigutntág. Tam se vyskytla pomalu celá brněnská bohéma.

Ano, to byl takový Bolkův – podezírám jej – velkorysý dárek brněnským kamarádům, přeskamarádům, kolegům… Mé ocenění a vděk. I když mě pak pár let na ulici lidi moc poznávali, kteréžto své rozpaky těžko vydejchám. Tehdy jsem se skryl za Cyrila Drozdu a Milošem Černouškem zůstal v soukromí. Ale byl to pamatovatelný moment, od kterého pak šly některé další věci. Třeba Bohdan Sláma tam dělal pomocného režiséra, tak mě odtam znal a sám pak obsazoval.

Ano, jsou filmoví režiséři, kteří chodí do divadla a cíleně si tam vybírají své herce. A pak filmoví režiséři, kteří do divadla nechodí.

Ale Bohdan Sláma s tím rozdílem, že žije týdny hercům opodál, jimi nevnímán... Ti se pak diví. 

V tom pokračování Dědictví od Roberta Sedláčka jste nehrál?

Ne, měl jsem se tam mihnout, ale nakonec se to natáčelo v termínu, kdy jsem nemohl. Myslím, že to bylo dobře.

Často hrajete outsidery, podivíny, ztracence… Jste takový opravdu?

No... Náš třináctiletý syn, když se na Most! díval v televizi, tak pak řekl: „Ten náš tata je takový vychýlený, že ho pak obsazujou jenom v takových...“ Tak se vyhradil i k HaDivadlu, kde skoro vyrůstal. Když byla premiéra třeba, tak tady spal jako malý chlapec ve foyer. Teď už ho sem nevykopem. Byl nedávno s maminkou v Praze – šli do vinohradského, načež se vyjádřil: „To je nejkrásnější divadlo, jaké jsem kdy viděl.“ A po chvíli: „Maminko, já bych tě poprosil, abych už nikdy nemusel do HaDivadla.“

To je generační vzpoura.

Již oceňuju.

Ale vy jste nikdy nechtěl z Hanáckého divadla jinam?

Ne, pro mě má tohle největší smysl. Tady jde o základní věci. Takže když tady mluvím o Mostě!, tak vlastně mám nepříjemný pocit, že bych měl mluvit o divadle. Ale pokud jde o Most! – s tak příjemnými lidmi jsem se v tak širokém štábu snad ještě nesetkal.

Měl jste tam kolegyni z HaDivadla Eriku Stárkovou: otrávila vás coby Vávru v Maryše.

To ano, ale Erika hrála Maryšu jen jednu sezonu, alternací je dodnes Sára Vencovská – ta hrála v Mostě! kurvu, mám ji u zpovědi na začátku. Pak v předposledním díle říká Romanovi v bordelu: „Láska si nevybírá!“

To byla náhoda, že se tam vyskytli tři lidé s HaDivadla?

Asi ano. Ale ještě se k nim svým způsobem dá připočíst Michal Isteník, který po JAMU hostoval i u nás, teď to je jeden z hlavních tahounů v Městském divadle Brno, to je ohromný hráč. A takový byl v Mostě! – to si všimněte, jak se ty situace začnou roztáčet, když se tam objeví. Tak jako Martin Hofmann, Erika...

On měl výbornou roli psychopatického zabijáka v Rédlovi. Viděl jste to?

Ano, tak. Tam mě hlavně uhranul Roman Polák v roli generála Lorence. To je přitom  divadelní režisér určujícího významu na Slovensku. Takhle autentická autorita – to by kterýkoli herec z profese táhl z úplně jiné paty.

Z režisérů jsou občas dobří herci. Vezměte si Miroslava Krobota… Nebo vašeho Arnošta Goldflama…

Tak Arnošt Goldflam byl vlajková tvář HaDivadla. Pak Jano Sedal, Bára Plichtová, Břeťa Rychlík… Pokud jde o herce. Autorsky a režijně, a tudíž nejpodstatněji: Vála, Kovalčuk, Goldflam. Skladatelé Kolář, Bulis.

Zajímavé je, že Břetislav Rychlík několik let hrál v divadle v Mostě.

V Mostě je stálé divadlo – trochu jsem v rozpacích stran Mostu! i vůči lidem z něj... Co si tak o všem pomysleli? Byli zklamaní, že je obešli? Subjektivně bych je chápal.

Pohlíží tak brněnský herec i na herce z Prahy, kteří přece jen mají víc příležitostí?

Myslím, že role, jež bych záviděl, bych stejně nezvládal, to je mimo jiné důvod, proč vnímám skepticky i skutečné nabídky. Ale pokládám za obecný jev, že herci obecně berou příležitosti jiných herců víceméně úkorně… To je příroda. Že to není fér, že přece on vypadá líp, má lepší dikci, umí se lépe pohybovat, je prostě lepší...

Není pro brněnského herce tím handicapem brněnský přízvuk?

Je. Snažím se ho potlačovat, ale prostě vím, že tam je.

Ale vy přece nejste přímo z Brna…

Já su z Prostějova.

Já vím, jako já… Kde jste tam bydleli?

V Drozdovicích. Proto ten pseudonym Drozda.

Aha, to máte štěstí, že jste nebydleli na jiném prostějovském předměstí, ve Vrahovicích… A ten Cyril?

Mně se vždycky líbilo, že popírá pravidla českého pravopisu. A také je to takové moravské.

Zažil jste v rodném Prostějově i 21. srpen 1968? Ten tam byl velmi dramatický, byli nějací mrtví.

Ano, to mně bylo čtrnáct a velmi jsem to prožíval. Měl jsem tehdy, dalo by se říct, takovou částečně duchovní učitelku, dnes by se řeklo guru, je to evropsky etablovaná pedopsycholožka, v Prostějově vždy byla obklopená místní bohémou. Po emigraci založila jeden směr terapie. Dnes je to dáma skoro devadesátiletá: Jiřina Prekopová.

Ano, terapie pevným objetím!

Přesně tak. Po okupaci emigrovala do Německa – její přítelíčkové na ni sváděli, že vedla v Prostějově kontrarevoluci a že ty pomýlené popletla. U nás tehdy vedle jiných věcí vedla dramatický kroužek na LŠU. Tam jsem byl a zosnoval s ní své divadelní začátky i konce. 

A to jsou kořeny budoucího Hanáckého divadla, které vzniklo za pár let v Prostějově?

Dalo by se to tak říct. Jiřina Prekopová učinila ten dramatický kroužek tak přitažlivým, že tam chodilo jednu dobu sto dvacet lidí, včetně partičky chuligánů nebo nejmladičtějších hledačů. Zdaleka ne všichni se mohli vejít. Ale vešel se nejstarší, jistý Pepíček Boháč. Ten se stal třetím Rusy zastřeleným. V dramaťáku jsme za něj drželi prvního září minutu ticha. Jiřinka přivedla jako učitele Svatopluka Válu, který se pak stal zakladatelem Hanáckého divadla. A Svaťa Vála skutečně byl někdo: já snad nikoho neslyšel o divadle mluvit tak inteligentně jako jeho. Mezitím jsem vystudoval konzervatoř a měl za sebou dva roky na vojně, byl jsem „ve světě“ a nechtěl už o divadle ani slyšet. Jenže pak začínal v Brně Provázek a já se naň byl podívat a řekl si: Aha, tak takhle by se to dalo. A v Prostějově už skoro přes rok fungovali Vála, Kovalčuk, Miroslav Kubes... To byla první ideová trojice. Později se přidali Arnošt Goldflam, Miloš Maršálek, Irena Hýsková… Potom přišlo další vtrhnutí: Jano Sedal, Břeťa Rychlík, Bára Plichtová, to bylo kolem roku 1980. A nemůžu zapomenout na hudebního skladatele Jiřího Bulise, ten přišel koncem 70. let, to tam ještě nebyl ani Goldflam. Bez těch dvou by to vůbec nešlo.  

Která léta byla nejlepší?

Proslulá byla první sezona s Miroslavem Kubesem, ten se pak zabil… To byla taky velká figura. Pak se to tak hledalo, v letech 1977–79 se dělal Válův triptych, ten to instaloval nejvýznamněji, paralelně s Kovalčukovým a Goldflamovým Ondrášem. Pak myslím, že to stoupalo až do konce 80. let, to myslím HaDivadlo bylo v nejlepší formě. V 90. letech se to furt nějak hroutilo...

Jak to? Mám v paměti skvělé Hvězdy na vrbě. Nebo Klímovu Lidskou tragikomedii, ve které jste měl velkolepou roli. Nebo Pitínského inscenace Rothova Joba. Na to nejde jen tak zapomenout.

Tak ano, jednou za tři čtyři roky se něco povedlo. Já o tom asi nemůžu moc objektivně mluvit. Mně se zdá, že dobré období má HaDivadlo teď. Tak jsem rád, že u toho pořád jsem.