Pronásleduje mě už delší dobu. A vypadá zatraceně nebezpečně. Má slabost pro nože, rád se s nimi laská a pak jimi mává, miluje, když jejich čepele projíždějí masem, tou křehounkou pečínkou, která se rozpadá po doteku ušlechtilé oceli. Tmavé oči mu v tu chvíli žhnou, ústa stažená do náznaku chladného úsměvu. Je nakrájeno. Bude dochuceno. Nabere si hrst hodně nahrubo mleté soli, udělá z dlaně zobáček a zatne svaly, dá tak naplno vyniknout odhaleným bicepsům, posype solí maso, zatímco hostům kolem stolu kanou sliny, nemohou se dočkat, až svoje lícní torby naplní tou pochoutkou. Samozřejmě mám na mysli toho úspěšného restauratéra z Londýna, jehož podnik je populární mezi fotbalisty, však taky potřebují kus flákoty, aby se na hřišti projevila kvalita, nedávno někdo postoval účtenku z jeho restaurace, nejlevnější položkou byla plechovka Red Bullu asi za čtyřicet liber.

Do jeho podniku zašla i delegace vedení komunistického Vietnamu potom, co vykonala pietní návštěvu u hrobu Karla Marxe, při takové příležitosti není lepší způsob relaxace než si narvat nácka vybraným kusem roštěnce pozvolna pečeným ve zlatém alobalu, to dá rozum. Ale o to nejde. Jde o to, že v mém facebookovém feedu se videa tohohle chlapíka s těmi jeho noži, s tou jeho solí, s těmi zaťatými bicepsy objevují prakticky pořád.

Musí za tím být ten natvrdlý algoritmus sociální sítě, jednou jsem na něco omylem klikl a on se nevzmůže na nic chytřejšího než nabízet mi to pořád dokola k zopakování, podobně jako mě otravuje reklamami na věci, které jsem si kdysi vyhledával Googlem a stihl jsem je od té doby zakoupit i rozbít. Taková úhledná úvaha. A taky osvědčený způsob, jak potlačit strašnou pravdu. Ten algoritmus o mně možná ví víc, než bych si byl ochoten přiznat. Protože jednou za čas mi to nedá a já si pustím to video celé, podívám se, jak ten restauratérský artista solí kus masa. Těžko se tomu brání, i když vím, jaké to bude mít následky, že jediný způsob, jak se těch otravných videí zbavit (respektive dosáhnout toho, že udělají místo jiným otravným videím) je nedívat se. Ale někde hluboko uvnitř je zřejmě schovaný malý kousek mě, který se dívat chce, nebo aspoň chce sabotovat přání toho rozumnějšího já. Jak říkala Jolanda blahé paměti: „Hoď tam tu sůl! Hoď tam tu sůl!“ Byly Dušičky, to člověk myslí na zesnulé a taky na to, že se k nim jednou připojí, co tu po sobě zanechá a tak.

Představuju si, jak někdo po mém skonu otvírá můj facebookový účet s ne úplně pochopitelnou ambicí dovědět se, co jsem to byl vlastně zač. A uvidí tam všechna ta videa, která pro mě algoritmus vybral, protože si mě přečetl, měl mě prohlédnutého do morku kostí. Chlap peče maso a pak ho solí, chlap leze na štafle a padá z nich, někdo dal gól, někdo řídil náklaďák a epicky se vyboural, ale my se budeme tvářit, že se mu nic nestalo. Další chlap leze na štafle a zase z nich spadne, chlapi musejí s těmi štaflemi mít nějaký problém, někdo laškuje s aligátorem, aligátor po něm vyjede a dotyčného pěkně vystraší. Haha. A ten hypotetický zvědavec možná v tu chvíli zavrtí hlavou. A co jako má být tohle? Pravda. Ta nejstrašnější pravda. Co taky jiného.

Jinak na síti jede především očkování a neočkování. Ale k tomu se asi už nic zajímavého připodotknout nedá. To je pořád dokola: apartheid, vymyté mozky, ovce, pitomci, kteří by měli umřít, natvrdlí balíci, Bill Gates, proč jenom je to v jiných zemích jiné a tak dále a tak podobně. A taky Piráti mají skutečně talent „rozproudit diskusi“. Asi je to tím, že mají ve svých řadách hodně lidí přesvědčených, že mají co říct a že ta jejich slova stojí za vyslechnutí co nejširším publikem. Jeden jejich krajský činitel tuhle na Twitteru přišel se skutečně originální paralelou: „Voliči jsou takoví fanoušci na tribuně, chtějí góly, ale kopnout do míče, natož ten gól dát neumějí. I tihle voliči nás nahnali do nesmyslné koalice a teď nás chtějí nahnat do nesmyslné vlády. Tým, který dá jen na své fanoušky, ničeho nedosáhne. Politika je náročnější než fotbal.“ Tím si právě nejsem jist. Když suverénní žvatlání tohoto typu srovnám s „výstupy“ fotbalistů po utkání, vycházejí z toho sportovci o dost líp. Ne proto, že by byli o tolik chytřejší, ale spíš si jsou vědomi, že slovo není jejich primární doména, a váží je proto s větší pokorou. Ale kam s něčím takovým na Piráty.