Pravidelný sobotní trh na náměstí v rakouském Freistadtu má pravidelné účastníky. Nejdelší fronta je obvykle před stánkem mlékaře z nedaleké vesnice Sankt Leonhard, který prodává výrobky z kozího mléka. Neinformovaného návštěvníka překvapí, proč lidé stojí tak dlouho, aby koupili obyčejný tvaroh, sýr nebo mléko, proč se raději neprojdou v nedalekém Sparu a Bille, kde je mnohem širší výběr a kde se u pokladny zdaleka tak dlouho nečeká. Pochopí to každý, kdo ochutná výrobky přímo od sedláka a ze supermarketu.

Čerstvé potraviny jsou dostatečným důvodem, proč čekat čtvrthodinu navíc. Ze vzdálenější perspektivy by se dalo říci, že smyslem veškerých zemědělských dotací v Evropě je právě dostupnost čerstvých potravin. Kdo nakoupil u mlékaře ze Sankt Leonhardu, ten ví, o čem je řeč.

Agrofert a jeho následovníci

Z této perspektivy není možné porozumět tuzemskému zemědělství. Zdejší sedláci dostávají ročně skoro 30 miliard korun dotací, jejich účelem však očividně není dostupnost čerstvých potravin bez chemických konzervantů, ale zisk největších korporací. V plné nahotě se to ukázalo v pondělí, když Státní zemědělský investiční fond zveřejnil seznam zemědělských dotací za rok 2017. Dotační systém dosáhl mezníku, když jeden z koncernů, Agrofert premiéra a druhého nejbohatšího Čecha Andreje Babiše, překročil miliardovou hranici podpory, podle předběžných výpočtů o třicet milionů. Agrofert je unikát, který zřejmě nemá protějšek nikde v Evropské unii, přesto se jeho model stal vzorem pro další velké zemědělce nebo prostě investory. Ještě dalších pět koncernů loni inkasovalo dotace přes 150 milionů. Podle předběžných výpočtů získal minimálně 212 milionů Agro-Měřín Gabriela Večeři, 180 milionů společnost Rabbitt prezidenta Agrární komory Zdeňka Jandejska, 173 milionů inkasovaly Spojené farmy čtvrtého nejbohatšího Čecha Radovana Vítka, 162 milionů koncern Úsovsko ze Šumperska, kde je spolumajitelem ministr zemědělství Jiří Milek, a 157 milionů britský koncern Spearhead International Ltd., který podniká na Hané a Vysočině. S výjimkou Vítkových farem si loni všichni polepšili, zvláště Babiš, Večeřa a Jandejsek, kteří se neomezili na inkaso přímých plateb za obdělávanou plochu, ale zaměřili se také na dotační programy pro investice do velkých zemědělsko-potravinářských podniků.

Z pohledu zlepšení nabídky čerstvých kozích výrobků na trzích v okresních městech jde o vyhozené peníze. Podnikatelé typu Babiše a Milka nenabízejí své právě vyrobené produkty ve vzdálenosti do deseti kilometrů od své farmy, ale snaží se o něco jiného. Sice nezdůrazňují, že se snaží maximalizovat zisk, ohánějí se však zaměstnaností v regionech a potravinovou soběstačností země. Zní to vznešeně, přesto není jisté, že tento cíl souzní s očekáváním daňových poplatníků, z jejichž odvodů velkopodnikatelé žijí. Zemědělství přece není průmysl, který se utkává se zahraniční konkurencí na mezinárodních trzích a snaží se importované zboží přetlačit svým vývozem. Využívání průmyslového modelu se v českém a moravském zemědělství navíc neosvědčilo.

Ohlašovaná soběstačnost u značné části potravin včetně vepřového masa, drůbeže, jablek nebo různých druhů zeleniny naopak klesá a venkov se vylidňuje, na druhé straně Česko patří k premiantům v produkci energetických plodin i k největším vývozcům řepky. Dá se na nich nejvíc vydělat.

Peklo supermarketů

Prodej kozího tvarohu ve Freistadtu je možné označit za svého druhu ideál zásobování potravinami. Proti tomu je možné nabídnout i obraz potravinářského pekla. Je možné si představit supermarket, kde je třeba k dostání pět druhů másla, ovšem pouze od jednoho nebo dvou velkých výrobců. Máslo prošlo všemi možnými mrazicími boxy a o jeho stáří je možné jen spekulovat. Příslušný koncern však za jejich produkci inkasoval o několik řádů vyšší dotace než chovatel koz ze Sankt Leonhardu.

Komu jde o kvalitu potravin, ten se proto nemůže zlobit na Evropskou komisi, která minulý týden navrhla v celé Evropě strop na zemědělské dotace pro jednu firmu ve výši dvou a půl milionu korun ročně. Dotační přeborníci v agrárním sektoru by tím nepochybně přišli o zisk, možná by museli některé provozy zavřít, dotační úředníci se ovšem jenom chtějí přiblížit ideálu péče o krajinu a kvalitu potravin. Kdo však uvažuje realisticky a zná sílu agrární lobby, ten ví předem, že jakákoli česká vláda, a zvláště ta Babišova, nejen uchová zdejší zemědělsko-průmyslový komplex, ale ještě se bude snažit, aby ho posílila.