Armáda není v troskách, přesto je rozpracováno velké množství projektů bez jasného výsledku. To je podle bývalého náčelníka Generálního štábu a generála Jiřího Šedivého největší problém současné armády. Podle něj je také nepředstavitelná diskuze okolo plnění spojeneckých závazků, kdy navýšení rozpočtu na obranu na dvě procenta HDP někteří politici zpochybňují. V rozhovoru pro Echo24 Šedivý uvedl, že jestli s tím má Česká republika problém, má se okamžitě ozvat a neslibovat svým partnerům dodržení závazků.

Podle náčelníka Generálního štábu Aleše Opaty zůstalo z armády torzo, naši spojenci se vzdalují a protivník se dostává před nás o generaci. Souhlasíte s těmito slovy?

Tak silná slova bych nepoužil. Je pravdou, že v minulosti armáda trpěla snižováním rozpočtu v době ekonomické a finanční krize. To bezesporu zanechalo stopy na rozvoji české armády. V minulosti však armáda udělala určité chyby, kdy byla výrazně orientována na zahraniční mise a podle toho probíhalo vyzbrojování. Jde tedy o dlouhodobý proces. Na druhou stranu nelze jen kritizovat, armáda udělala velký krok vpřed a není důvod, proč bychom si měli za každou cenu sypat popel na hlavu.

Šlo tedy spíše o politický výrok?

Myslím si, že Aleš Opata využil této příležitosti a zároveň použil takto ostré vyjádření pro upozornění, že je zejména nejasná budoucnost rozvoje armády. V minulém roce 31. října byla vládou schválena Koncepce výstavby Armády České republiky 2030, kde je přesně řečeno, jaký je finanční rámec. Pod to se podepsali jak představitelé hnutí ANO tak ČSSD. Nyní, zhruba tři měsíce poté začala debata, zda jsou potřeba 2 procenta HDP na obranu v cílovém roce 2024. Nedodržení plánovaného financování by znamenalo velké obtíže a na to chtěl podle mého generál Opata upozornit.

Kde vidíte největší slabiny v armádě?

Největší problém je, že je rozpracováno velké množství programů a jen málo je dokončováno. Vždy používám jako příklad brigádu rychlého nasazení, protože v roce 2006 byla zahájena modernizace nákupem moderních obrněných transportérů a měla pokračovat modernizací dělostřelectva a podpůrných složek. Dodnes není dokončena. Dosud nemáme dokončenou brigádu rychlého nasazení, začali jsme modernizaci 7. mechanizované brigády nebo probíhá výstavba výsadkového pluku v Chrudimi. Síly na tyto programy se tříští. Chybí nám jasný výsledek a tah na branku.

Ministerstvo obrany naráží na problémy při tendrech. Příkladem můžeme použít příběh s nákupem vrtulníků od firmy Bell, kde italská společnost Leonardo dává podnět k antimonopolnímu úřadu. Komplikace jsou také u pasivních radiolokátorů Věra, kde dochází ke zdražení oproti původní ceně. Proč máme s nakupováním techniky tak velké potíže?

Jsou to především politické problémy a nestabilita. Co se týká pasivních radarů, tak výsledkem je odchod náměstka Filipa Říhy pro vyzbrojování. Pan náměstek byl velmi krátkou dobu ve funkci na to, aby sekci stačil řádně zkonsolidovat. Přesto udělal řadu významných kroků k dokončení projektů. Bohužel při první chybě okamžitě odešel. Politicky to vypadá hezky ale prakticky to znamená, že se celá sekce začne měnit tak jak bude mít nové vedení své představy. Bude to mít negativní dopad do budoucna. Každý má právo na chybu a nyní je vytvářena atmosféra, kdy při prvním selhání přijde “konečná“ a existenci ohrožující problém. Všichni jsou pak velmi opatrní a při řešení problémů pasivní. Jedním z důsledků je řada zbytečných administrativních mezi kroků přijatých v minulosti ministerstvem, které se své podstatě mají za cíl chránit hlavní funkcionáře ministerstva obrany před případnými podobnými postihy, ale výrazně komplikují akviziční proces.

Je logické, že firmy, které neuspěly ve výběrovém řízení se brání. Zmínil jste společnost Leonardo ale tři čtvrtě roku stojí dokončení vyzbrojování útočnými puškami od společnosti Česká zbrojovka. Zde podala stížnost firma MPi na antimonopolní úřad. Nedá se vše shodit na složitost zákona o veřejných zakázkách.

Jak vypadáme před spojenci, když nedodržujeme slib dvou procent? Souhlasíte s pojmy černých pasažérů a nespolehlivých partnerů?

Je to obrovský problém. Mluví se o dvou procentech, které se v současné debatě i zpochybňují. Severoatlantická aliance je aliancí suverénních států a zároveň je postavena na vzájemné solidaritě. Jeden druhému nemůže nic nařídit ale předpokládá se, že máme všichni stejný zájem a můžeme si navzájem pomoci. Pokud ale někdo řekne, že jsme v roce 2014 slíbili navýšení do 2 procent HDP v horizontu 10 let, ale není to závazné, protože to byl pouze politický slib… My se dostáváme do situace, kdy politici své výroky používají jako mediální vzkaz do společnosti, který se může kdykoliv změnit. Řada politiků na západ od nás se tak nechová. Jestli ale máme s plněním závazků problém, tak ať se to jasně řekne. Příkladem je Německo, jehož politici 2 procenta HDP na obranu odmítají, ale také ví, že je čeká nepříjemná debata se Spojenými státy.

Zeptám se vás jako bývalého tankisty. V Koncepci výstavby armády jsou uvedeny roky 2025 a 2030, kdy má dojít k jaké modernizaci nebo nákupu techniky či vybavení. Do pěti let má dojít k prodloužení životnosti tanků T-72, které jsou již zmodernizované. Není však už nyní čas vyměnit tuto starou sovětskou techniku?

Měli bychom se soustředit na nákup nových tanků. Je to jeden z projektů, který by měla armáda přehodnotit. Zcela určitě to bude drahé a nevíme, do jaké míry úspěšné. Je otázka, zda vůbec potřebujeme tyto tanky modernizovat, když jsme je měli několik let v tak špatném stavu. V konceptu armády se počítá s tím, že se bude v roce 2026 zavádět nový typ tanků. Modernizace starých tanků má proběhnout mezi lety 2020 až 2023 a v roce 2026 už máme řešit nové tanky? Zaprvé se letos rozhodně nezačne, protože je diskuze o tomto projektu velmi ostrá, mimo jiné i kvůli ceně za modernizaci. Pravděpodobně se začne později, pak domodernizujeme 33 tanků a těsně poté začneme pořizovat nové tanky.

Za druhé, vím, že je záměr použít tyto tanky pro zálohy. Zvýšíme tím ale počty typů techniky. Ve vojsku tak budeme mít staré a nové tanky kde budou dvojí náklady na provádění servisu a oprav. Celý segment se pak prodražuje. Pokud budou pro aktivní zálohy, tak budou po většinu roku někde stát a budou zakonzervovány. Víme, že zpravidla největší problém je s konzervací a údržbou například u elektronických systémů.

Vy jste zakládal aktivní zálohy. Jak se díváte na jejich postupnou oblíbenost?

Když chcete budovat profesionální armádu, potřebujete kontakt se společností a zálohy jsou dobrým neformálním prostředkem takového kontaktu. Profesionální armáda potřebuje v případě mobilizace skupinu lidí, kteří doplní bojové útvary armády. Aktivní zálohy jsou také základem pro rozvinutí útvarů které jsou potřebné k obraně teritoria. Příkladem může být ochrana objektů důležitých pro obranu státu či objektů kritické infrastruktury. Naším cílem v roce 2002 bylo, abychom měli 10 tisíc záložáků a dobrovolníků a 35 tisíc profesionálních vojáků (do roku 2015). Nyní něco podobného převzal i Aleš Opata.

Dnes máme problém s koronavirem. V Těchoníně stojí dříve velmi kritizované Centrum biologické ochrany a dnes tam máme 80 vojáků aktivních záloh. Výstavba této jednotky byla velmi rychlá. Česká republika by měla být ráda, že má občany ochotné obětovat svůj volný čas i dovolenou na cvičení ke zdokonalování se k obraně své vlasti

Kde jsou největší bezpečností hrozby pro Českou republiku?

Největší hrozbou je Rusko, i když se nedomnívám, že by proti nám použilo vojenskou sílu. Využije svůj veškerý vliv aby nás ovládali a aby prosadili své zájmy. K tomu má celou řadu nástrojů jako jsou vyhrožování, provokace ale i ideologický, ekonomický či psychologický nátlak. To bylo nejlépe vidět, při debatě o radaru. Podařilo se jim tenkrát úplně otočit názor části naší společnosti.

Další hrozbou je mezinárodní terorismus. My sice jsme schopni teroristické organizace vojensky porazit, zničit je ale nedokážeme a ani to není otázka vojenská. Vojenskou porážkou vytváříme podmínky pro to, aby společnosti například v Afghánistánu nebo Iráku dostaly příležitost vybudovat systém blízký demokratickému zřízení. To se ale nedaří.

Je podle vás špatně, že se spojenci stahují z Blízkého východu?

Musíme počítat s tím, že tam nemůžeme být věčně. Vraťme se znovu do období, kdy v Afghánistánu působili Sověti. Ti také po dohodě odešli a za jak dlouho došlo k nástupu tehdejších mudžahedínů, dnešního Tálibánu? Získali v Afghánistánu převahu a později kompletní vliv. Následně se z Afghánistánu stala „letadlová“ loď terorismu, kde měli teroristé své základny a odkud operovali. Situace se po odchodu spojenců začne postupně zhoršovat. Špičky Tálibánu se pokusí nejdříve o politické řešení jak ovládnout vedení země, ale po odporu současného vedení státu, zase začnou používat sílu. Mimo jiné už ve čtvrtek došlo k prvním útokům dosud neznámé teroristické organizace a následnému bombardování a to bylo dva – tři dny poté, co se podepsala smlouva mezi USA a Tálibánem. Zde to bude ještě hodně komplikované. Problém vidíme i v Libyi, nebo oblasti Sahelu. O složitosti řešení bezpečnostních otázek v Iráku nebo Sýrie čteme dnes a denně.