Na sociálních sítích nerušeně pokračoval fotbalový diskurz a tak to máme rádi. Jeden pečlivý uživatel se pokusil dohledat „pacienta nula“ moru, který nakazil komentování fotbalu v televizi a debatování o něm. Samozřejmě mám na mysli nadužívání slova „kvalita“, často jako součásti surreálného slovního spojení „kvalita na míči“. Jeho zjištění vlastně nebylo nijak šokující. Strhl jen závoj zapomnění z faktu, který fanoušci mají uložený hluboko v paměti. Byl to trenér Josef Csaplár. Znamená to ale, že právě Csaplár tu pandemii kvality způsobil? Poslouchali bychom dneska nějaké jiné řeči, kdyby v těch dávných časech prozíravě mlčel? Josef Csaplár býval v televizi pečený vařený, protože se na poměry fotbalového prostředí vyjadřuje plynule a až košatě.

To strašné slovo kvalita se navíc hodí do konceptu správného mluvení o kopané, jak se v televizi pěstuje. Konstatování, že někdo má nebo nemá kvalitu, sděluje, že někdo hraje dobře nebo ne. Řečeno takto normálně to ale zní velmi lidově, tímhle způsobem se o fotbale baví lidé v hospodách. A takový způsob vyjadřování jistě není hoden analytika, specialisty, mluvící hlavy v televizi. Termín kvalita umožňuje si tu auru vědeckosti uchovat, i když se tím říká vlastně totéž. Mají kvalitu (mají dobré hráče), pojďme o tom všichni přemýšlet. A navíc to slovo nese i nějakou distanci. Hráli strašně, to zní jako odsudek, hierarchizace lidí. „Chyběla kvalita“ má mimikry neutrálního soudu. Inflace kvality irituje tím, že vytlačuje to typické překotné komentátorské básnění, jež divákovi přináší udivenou a pobavenou radost ze všech těch vynalézavě zkřížených metafor, do krajnosti dohnaných klišé. Píšu tyhle řádky před rozjezdem čtvrtfinále, můj prozatímní favorit je „galský kohout se vaří v maďarském guláši“, netrpělivě očekávám, jestli za pár hodin „zvlhne dánský dynamit“.

Na teoretické úrovni všichni víme, že algoritmy sociálních sítí s námi všelijak cvičí. V praxi na to pořád – velice neanalyticky a nepoučeně – zírám. Samozřejmě je pravděpodobné, že tu manipulaci algoritmem registruju jenom na té její nejprimitivnější úrovni. Už se docela rozmýšlím, na jaká videa z těch, která mi nabízí facebookový feed, kliknu. Tuhle se mi třeba stalo toto. Potřeba prokrastinovat v pracovní době nabírá na intenzitě. A hele, sestřih videí, která zachycují, jak různí lidé různými doslova krkolomnými způsoby padají z různých různých míst a působí si různá těžká zranění, anebo to tak aspoň vypadá (ta videa jsou vždycky ustřižena před příjezdem sanitky, případně funebráků). Tak proč se trochu nepoveselit? Tak jo. Pokochal jsem se nějakými těmi pády a dalšími ponižujícími situacemi, jejichž protagonisté utrpěli vážnou újmu tělesnou i duševní. A pak jsem si řekl: Stačilo. Přece nejsem ten typ člověka, který se škodolibě směje cizímu neštěstí. Jenomže algoritmus tohle moje drobné pokání nezaznamenal. A dělal, co má ve zvyku. Cpal mi do feedu další a další videa s lidmi, kteří si rozbíjejí ústa. A já pochopil, že snažit se o odpor je marné. Někde v útrobách virtuálního světa je to už navěky zapsáno – tenhle pán se s radostí dívá, jak jiní trpí. Asi nemá cenu s tím bojovat. Zvlášť když se jeden co chvíli neudrží a klikne zas. Ale když je tam paní, která usnula na mobilním záchodě a pak z něj potupně vypadla, když ho nakládali jeřábem na náklaďák, kdo by odolal?

Tón debaty na sociálních sítích udávají ti, řekněme, nejméně vnímaví uživatelé. Nedá se s tím, myslím, nic dělat. Každý, kdo je na sítích trochu sledovaný, musí předpokládat, že si jeho slova přečtou lidé, kteří nejsou zrovna mistři světa v empatii a pronikavosti taky moc nepobrali. Přesvědčil se o tom třiadvacetiletý profesionální hráč amerického fotbalu Rashad Weaver, čerstvě dostal smlouvu v Tennessee. Jeho matka měla narozeniny a on na Twitteru zažertoval: „Moje máma se dnes, v den svých narozenin, rozhodla přetrhnout pouto důvěry, které jsme budovali (…), tím, že mi řekla, že teď, když hraju v NFL, bych si účet za telefon mohl platit sám. Cítím se tak zrazený.“ Člověk by řekl, že snad není tak těžké rozpoznat, že si Weaver dělá legraci. V několika tisících komentářů pod jeho statusem bylo ale mnoho pobouřených, kritizujících Weaverovu rozmazlenost, neschopnost pochopit, že by měl převzít odpovědnost za svoje záležitosti, a tak dále a tak podobně. Asi to základní bezpečnostní pravidlo na sociálních sítích je nevybočovat z nejnižšího společného jmenovatele a mít na paměti, že je fakt hodně nízký.