Zemřel architekt Tančícího domu, hlásaly titulky českých i zahraničních médií 17. září. Díky této světově proslulé stavbě si Vlado Milunić vydobyl takovou pozornost jako málokterý jiný tuzemský architekt. Jeho skutečný přínos pro českou architekturu ovšem spočívá v něčem zcela jiném.

Sousední proluka

V této nechtěné situaci se ocitají mnozí architekti a architektky. Během své kariéry navrhnou jednu stavbu, pro kterou si je veřejnost zapamatuje, a z jejího stínu se dostávají už jen obtížně. Tvůrce to většinou z pochopitelných důvodů irituje, Vlado Milunić si z toho však těžkou hlavu nedělal. Vlastně mu pozornost lichotila. Na „moderní ikonu Prahy“, jak Tančícímu domu přezdívají všichni turističtí průvodci, byl patřičně hrdý, byť výsledek nedopadl úplně podle jeho představ. Díky tomuto projektu si mohl vyzkoušet spolupráci s jedním z nejslavnějších architektů planety Frankem O. Gehrym.

Příběh Tančícího domu – Vlado Milunić upřednostňoval název Ginger a Fred podle slavných tanečníků – začal už v osmdesátých letech. Milunić se tehdy se svou rodinou přestěhoval do činžovního domu na Rašínově nábřeží, kde bydlel také disident Václav Havel. Pro něj a jeho bratra Ivana o pár let později navrhl rozdělení jejich velkého zděděného bytu, který zaujímal celé čtvrté podlaží historického domu. Vtipný moment návrhu, který vystihuje také rozvernou Milunićovu osobnost, představovala mříž, pomocí které oddělil architekt pracovnu od obýváku Václava Havla. „Václav si tehdy připadal nejen doma jako ve vězení, ale také ve vězení jako doma,“ prohlásil k tomu žertovně rodák z chorvatského Záhřebu.

Posléze začali Milunić s Havlem diskutovat možnosti zástavby sousední nárožní parcely, kterou „vyprázdnilo“ bombardování za druhé světové války. Když pak přišla revoluce a Václav Havel se stal prezidentem, věci nabraly rychlý spád a mezi lety 1994 a 1996 na tomto místě vyrostla opulentní stavba, která si získala pozornost celého světa. Přestože o jejích architektonických i provozních kvalitách můžeme polemizovat, jedno se jí upřít nedá – dokonale zachytila svou dobu velkých ambicí i exhibicí. Je přitom jasné, že dnes už by její realizace neprošla, a to nejen kvůli památkářům. Milunić snil o tom, aby to byla otevřená kulturní stavba, její budoucí využití kancelářemi a hotelem ho velmi mrzelo.

Stranou zájmu

Abychom mohli poznat ty nejlepší realizace Vlada Miluniće, musíme se vydat z centra Prahy do jejích okrajovějších částí. Po absolvování Fakulty architektury ČVUT v Praze roku 1966 a následné tříleté stáži v Paříži nastoupil jugoslávský imigrant do ateliéru Gama Karla Pragera, ve kterém začal intenzivně spolupracovat s architektem Janem Línkem. Společně se začali věnovat v Československu nové stavební typologii – domovům pro seniory. Během sedmdesátých a osmdesátých let jich stihli realizovat hned několik: v Bohnicích, Malešicích, Hájích a Chodově. Aby načerpali inspiraci pro jejich řešení, podnikli studijní cestu do Švédska, kde se domovy důchodců stavěly v úzkém kontaktu s městským životem tak, aby senioři neztratili kontakt s mladšími a zdravějšími lidmi. Z toho důvodu Línek s Milunićem prosazovali výstavbu domovů v přímé návaznosti na sídliště. Souviselo to také s dalším velkým tématem Vlada Miluniće, kterým byla kritika sterilních panelových sídlišť bez jakékoli invence provedení i pobídek k aktivnímu trávení volného času. Dvojice Línek–Milunič si vysloužila uznání svých kolegů zejména svým novátorským používáním obyčejných prefabrikátů, které socialistické stavebnictví produkovalo a pomocí kterých dokázali navrhovat hravé formy.

V posledních letech na tom Vlado Milunić se svým ateliérem VM (Volné myšlenky) nebyl finančně vůbec dobře, což se promítlo i do jeho leckdy chaotických prohlášení. Milunić byl nicméně velký bojovník za profesní etiku architektů, rázně odsuzoval také klientelismus a korupci při získávání zakázek. Jeho energická živelnost a bezprostřednost bude české architektuře chybět.