Minulý týden na sociálních sítích ještě „dojížděla“ pražská Klinika. Značně repetitivní debata místy nabrala docela nepěkné obrátky. Někteří z uživatelů, kterým Klinika vadila a argumentace jejích stoupenců je vytáčela (mám pro to docela pochopení),  začali vyjadřovat pohoršení nad tím, že dva z obránců squatu, kteří v debatě zašermovali tvrzeními o „demokratizaci vlastnictví“, případně o tom, že soukromé vlastnictví je „kultura smrti“, nějakým způsobem pracují pro Český rozhlas. Shledáno to bylo pobuřujícím, příznačným pro dnešní chorou dobu a tak dál a tak podobně... Většinou jaksi neartikulovanou, ale někdy i naplno vyslovenou součástí toho pohoršení byla výzva – vyhoďte je. Ti dva dotyční v ČRo přitom nepracují v pozicích, kde by mohli svoje – jistě svérázné – představy o ideálních formách vlastnictví uplatňovat. Pro člověka, který vyrůstal v čase normalizace, je představa vyhazovu za nějaký názor přijatelná skutečně hodně těžko, anebo by měla být. A komu nestačí odkaz na nějaké principy, měl by si uvědomit, že vycházet na veřejnost s takovými požadavky právě dneska, v čase ustavujících se „nových pořádků“, je dost netaktické. Důležité je nepřispívat k tomu, aby se postihy za názor staly normou. Byť by ty názory byly sebepitomější.  

Sociální sítě žily také velkým životním rozhodnutím Jaromíra Soukupa – mediální magnát a bezkonkurenčně nejneúnavnější tuzemský moderátor se rozhodl založit politickou stranu – List Jaromíra Soukupa. To už moc příležitostí k nějaké satirické hyperbole nedává, realita její možnosti skoro vyčerpala. Název strany je jistě možno upravit na Fíkový list Jaromíra Soukupa, to při seznámení se s tím jménem napadne prakticky každého, a číst si to na Facebooku, dozdobené erupcemi smajlíků, není zrovna veselá zkušenost. Pan Soukup slibuje, že jeho strana postaví před soud politiky, kvůli kterým máme drahé to či ono. Jak jinak. Naprosto zásadně odsuzuji tento projev populismu. Ale jestli mi slíbí, že nechá zavřít autory a interprety toho zdařilého českého pop songu, který si soused v tuhle chvíli pouští už potřetí, samozřejmě ho volit budu. 

Mezinárodní hvězdou sociálních sítí se stal předseda britské Dolní sněmovny John Bercow, který minulý týden prošel zkouškou ohněm, musel  totiž ukočírovat bouřlivá jednání o smlouvě o brexitu a následně hlasování o nedůvěře vládě Theresy Mayové. Docela to zvládal. Mnoho a mnoho lidí sdílelo sestřih jeho vstupů, sestávajících tu ze vskutku mocného křiku „Order“, jindy z pobaveně pronášených výzev ke zdrženlivosti a k „zenu“. Nevím, nevím. Všichni ti lidé, muži, a co je zvlášť zarážející, i ženy, s Bercowem přece oslavovali onu zlopověstnou „toxickou maskulinitu“, chlapíka, který dokáže přeřvat všechny ostatní a navíc si dovoluje naprosto zpátečnicky je vyzývat ke zdrženlivosti, tedy k tomu, aby potlačili vlastní hluboká citová hnutí, aby se mužští členové zákonodárného sboru zachovali podle překonaného stereotypu tichého chlapáctví. Z hlediska soudobého pojetí pokrokovosti tedy zaslouží vyzdvihnout nikoli chování Johna Bercowa, ale zvěrský ryk poslanců snažících se podělit se s ostatními o své city. A tak to má přece být.

Část uživatelů se bavila také velice smutnou příhodou ze Strakonicka. Pětadvacetiletý místopředseda tamní okresní organizace komunistické strany se vloupal do partajního trezoru, sebral z něj pár desítek tisíc a vzal dráhu neznámo kam. Nicméně ho už chytli. Snad bude tuzemská justice k tomuto přehnaně horlivému mladému soudruhovi shovívavá. V revolučním zápalu nepochybně nabyl dojmu, že už nastala ta šťastná doba, v níž bude každý odměňován podle svých potřeb a zásluh. A tak se podle toho zařídil. Soudruh Stalin tomuhle pobláznění, které pramení z přehnaného nadšení nad dařícím se dílem a může vést k přehmatům a nezdarům, říkal „závrať z úspěchů“.