Byla už tma, když vláček, nejmenší, kterým jsem v Maďarsku jel, dokodrcal na malé nádraží na maďarské straně Komárna. Na slovenskou stranu se šlo dostat jen pěšky po Alžbětině mostě, pod nímž se valily temné vody Dunaje, toho středoevropského veletoku, který byl, aspoň pro mě, spolu s Tatrami největším důvodem k lítosti za Československem. Češi přišli o velehory, i když kapesní, i o veletok, i když hraniční. 

Tak jsem šel po tom velkolepém mostě z roku 1892, to už Maďary milovaná Sisi-Erzsébeth byla čtyři roky po smrti. Já jsem po něm naposledy kráčel týmž směrem před pětatřiceti lety, kdy ovšem byly na obou stranách kontroly, přičemž na té straně slovenské, tedy naší, mě dvě hodiny nechali sedět ve smradlavé boudě, jež byla celnicí, a pak jsem musel vysypat batoh, jestli něco nevezu z Maďarska, z té nejpříjemnější země východního bloku, kam se dalo jezdit na čundr. Na tom pořád ještě něco je.

Ale to už je dávno a teď vyprávět o pocitech, které má člověk, jenž to zažil, z překračování hranic, je pošetilé: ty mladší to nezajímá, ti starší to vědí. Ale sentimentální poutník si to pořád ještě vychutnává, a když může jít přes hranice pěšky, natož po mostě, tak jde. Není to ovšem jen tak samozřejmé, před deseti lety na slovenskou stranu nepustili maďarského prezidenta, když se chtěl zúčastnit odhalení sochy svatého Štěpána, k níž jsem za chvíli přišel. To bylo ze strany Slováků chápáno jako provokace. Maďarský prezident došel do půlky mostu, tam, kde vede prostředkem toku státní hranice, a dál nešel, neboť nechtěl riskovat mezistátní konflikt. Já jsem vodní hranici hladce překonal, došel jsem na slovenskou stranu, přišel ke spornému szant Istvánovi a taky k soše mistra operety Ference Lehára, který měl na tom místě dávno zbořený rodný dům, ale protože byla tma, prohlédl jsem si jedno i druhé až druhý den.

Komárno je město, které rozděluje mocná žíla Dunaje. Větší a historičtější je jeho severní, tedy slovenská část, kde žijí pořád ještě asi dvě třetiny Maďarů, kteří ovšem mluví dokonale slovensky, i když, když jsem se na ty lingvistické věci ptal majitelky penzionu, kde jsem přenocoval, samozřejmě Maďarky, zda Slovák pozná v její, jak se mi zdálo, dokonalé slovenštině maďarský přízvuk, řekla, že hej, pozná. Slovenská třetina se tady objevila až po roce 1918, kdy sem přišli ovšem spolu s vítěznými Čechy okupanty, kteří tu už opět nejsou. Historicky je však Komárom velmi maďarské město a můj oblíbený Claudio Magris píše v cestopise Dunaj, že se tu nachází „přímo extrakt symbolů maďarství“, a jako příklad uvádí výskyt dvou soch, generála Györgye Klapky, který stojí na hlavním náměstí před radnicí, a spisovatele Móra Jókaie, klasika maďarské literatury, takového uherského Jiráska, ten sedí před muzeem. Osudy obou soch jsou zase extraktem 20. století na středním Podunají, protože je střídavě instalovali a zase sundávali, generál Klapka, hrdina maďarské revoluce 1848–49 a neporažený obránce pevnosti Komárno, se vystřídal na stejném místě třikrát s M. R. Štefánikem, který stojí nyní před budovou Matice slovenské. Podobně klasik Jókai, kterého nejprve nechtěli Čechoslováci povolit, pak v roce 1937 ustoupili, v roce 1945 ho zase sundali, v roce 1952 zase povolili, když byl tím klasikem jiráskovského typu. Magris o něm píše, že to byl tvůrce „národního iluzionismu převelice pěstovaného zvlášť po rakousko-uherském vyrovnání, pomocí něhož si maďarská vládnoucí třída vytvářela masku životaschopnosti a přepychu a maďarství měnila ve své vlastní cliché“. No dobrá… To by mě zajímalo, jestli od něj dottore něco četl. A mimochodem, ten Klapka se kamarádil s otcem autora Tří mužů ve člunu, proto ta Klapka mezi dvěma Jerome…

Historicky je ale Komárno hlavně pevnostní město. Maďarsky se pevnost jmenuje eröd a je jimi obtočeno celé město, slovenské i maďarské, jako krunýřem, z kterého vyrůstají ostny bastionů a ravelinů, takže shora by město vypadalo jako ozubená hvězdice nebo obrovská forma na vánoční pečivo nebo tak něco. První pevnost byla postavena v 16. století proti Turkům a pak přibývaly další a další, už nejen proti Turkům, ale proti každému, kdo by si na nás troufl: od napoleonských válek měly hlavně bránit říční invazi směrem na Vídeň, ke které ovšem nikdy nedošlo. Vlastně největší bojové akce probíhaly v tom roce 1849, kdy Komárno, bráněné uherskými vzbouřenci, obléhala habsburská vojska, tedy de facto vlastní! Generál Klapka kapituloval až začátkem října 1849, když už byla uherská revoluce poražená, takže komárenská pevnost nebyla nikdy dobyta, proto by mohla nosit titul jungfrauliche Festung, panenská pevnost. Obejít všech pět pevností, dvě na slovenské straně, tři na maďarské, by pěšímu poutníkovi zabralo tak tři dny a pravděpodobně by ho to omrzelo. Já, maje na to jen den, jsem intuitivně směřoval na maďarskou stranu, kde mě každý Maďar posílal k jiné pevnosti, z nichž každá se nacházela na opačné straně města. Nakonec mě přece jen nasměrovali k největší, což byla i tak štreka. Monasteri-eröd je zároveň nejmladší, a tedy asi nejzachovalejší, neboť se začala stavět až po roce 1850 a v roce dokončení, tedy 1870, byla největší vojenskou stavbou svého druhu, ale zároveň už značně překonanou a zastaralou, neboť bojová taktika šla jiným směrem a pevnosti tohoto typu ztratily význam. Ale to mi, když jsem konečně k pevnosti, která vypadala jako monumentální drn, přišel, nevadilo. Byl jsem rád, že mohu na chvíli vydechnout, v čemž mi nebránil ani školní zájezd maďarsky brebentících dětí. Pevnost je to ovšem mohutná, jako gigantický hrb v zemi, do kterého se leze nenápadnými branami, z nichž ta otočená k Dunaji v sobě skrývala baterii 83 děl mířících na kohokoli, kdo by se opovážil plout s nepřátelskými úmysly po Dunaji. 

V pevnosti je muzeum, vlastně několik muzeí, třeba rybolovu, říční plavby a maďarského námořnictva a dalších pozoruhodných věcí, na něž si již nepamatuji. A taky stovky metrů chodeb, které se točí kolem dokola a vytvářejí labyrint, ve kterém by klidně mohl člověk zabloudit, ba třeba i zešílet, kdyby k tomu měl sklony. Naštěstí mě stále provázel výskot maďarských školáků, kterým jejich pedagogové vštěpovali lásku k vlasti: to jsem si tak představoval, ale spíš si myslím, že je hlavně nabádali, aby se neztratili a moc nechodili na kraj, neboť se z těch bastionů dalo lehce sletět. Ani tady se nikdy nebojovalo, jen se tu cvičily jednotky, třeba ty, které byly jako součást Maďarské 2. armády zmasakrovány po boku wehrmachtu u Stalingradu a na Donu. Rudá armáda pak po válce pevnost zabrala a zřídila tam největší sklad vojenského materiálu ve střední Evropě. Možná že tady fasovali bajonety a onuce i ti, kteří pak obsazovali zemi na druhé straně Dunaje v srpnu 1968. Při troše představivosti a zkušenosti s ruským sklonem k pořádku a citem pro prostředí lze soudit, jak to asi tady mohlo vypadat. Škoda že trochu toho ruského skladiště tady nezůstalo. Mohlo to být atraktivní.

A pak již zbýval jen čas na to, rychle se podél Dunaje a přes Sisin most vrátit na slovenskou stranu, rozloučit se s paní bytnou, která mi ještě doporučila, ať se zajdu podívat na Nádvorie Európy: „Bude sa vám to páčiť,“ řekla.

A tedy páčilo. Jak jsem si později přečetl, komárenské Nádvorie Európy vyhlásil odborný architektonický časopis jako „největší architektonickou trapnost“ na Slovensku po roce 1989. Šmoulí prostranství složené z imitací historických domů různého druhu, vystavěných v podivném papundeklově-ožraleckém stylu, jako by architekt, který je pod tím dokonce podepsaný, vykouřil velmi podřadnou bylinu a pak to vrhl na papír. Celému divokému a od začátku bláznivému projektu nejspíš došly v jednu chvíli peníze, takže je to nedostavěné; a to, co je dostavěné, už dosti chátrá. Domy jsou prázdné, obchody a krámky zavřené, jediná kavárna od pohledu dosti odpudivá. Tak tady se evropský duch vyřádil, řekl jsem si a pospíchal na vlak.       

http://www.jiripenas.cz/fotoblog/