Po pádu Berlínské zdi se zdálo, že socialismus byl definitivně odsunut na smetiště dějin, a to celosvětově. V západním světě byli tou dobou u moci Reaganův dědic Bush, Thatcherová a Kohl, kteří nelenili a ideologický rozměr pádu komunismu zdůrazňovali. Kdo mohl argumentovat proti takříkajíc grafickému znázornění souboje kapitalismu se socialismem, jež představovaly zástupy východních Němců proudících do Spolkové republiky, dychtivých opatřit si spotřební zboží a užít si svobodné kultury, ale brzy i pracovních příležitostí? A ti opravdu pravověrní věřící socialismu v západních zemích nadlouho zmlkli. O jejich myšlenky nebyl zájem, zvlášť když z Moskvy přestaly docházet dotace na jejich tiskoviny.

V kulturní a společenské sféře, pravda, přežilo určité privilegium levicovosti. I u těch nejpomýlenějších exponentů socialistických ideálů – politiků, umělců, teroristů – se sice jejich skutky odsuzovaly, ale v hodnocení zaznívalo, ať už vysloveně, nebo ne, že „to mysleli dobře.“ Shovívavost, s jakou lidé, kteří se vychýlili ideologicky opačným způsobem, nemohli počítat. Ve sféře ekonomiky se ovšem vítězství trhu a soukromého vlastnictví zdálo nepochybné.

Třicet let poté vyrostla generace, která nemusí věřit, že to tak někdy bylo. Zatímco fašismus zůstává ve slušné společnosti tabu nepřetržitě od konce druhé světové války, socialismus dnes pro mnoho lidí na Západě nemá nálepku nejen zločinné, ale ani beznadějné ideologie. Jean-Luc Mélenchon ve Francii je vlivný s radikálně levicovým programem, jiné síly jako třeba Hnutí pěti hvězd v Itálii sice nemají přímo socialistickou ideologii, ale taky vůči ní nemají imunitu. Jeremy Corbyn je jeden z těch, o nichž po pádu Železné opony nějaký čas nebylo slyšet. V roce 1989 pravidelným přispěvatelem komunistických novin Morning Star, jež líčily pád komunismu ve východní Evropě jako kontrarevoluci. Od té doby své názory nezměnil, jen je dnes předsedou jedné ze dvou rozhodujících stran v Británii.

Ve Spojených státech měl tradičně v širokých vrstvách (na rozdíl od intelektuálů) socialismus ještě menší přitažlivost než v Evropě. Ale člověk, s nímž musela Hillary Clintonová nečekaně úporně bojovat o prezidentskou nominaci, Bernie Sanders, ani není demokrat – je demokratický socialista. Dnes průzkumy ukazují, že postaví-li se proti sobě kapitalismus a socialismus, dává nemalá část nejmladší generace přednost socialismu. Podle studie GenForward z loňského května má 61 procent příznivců Demokratické strany z generace mileniálů (18–34 let) pozitivní postoj k socialismu; u republikánů je to jen 25 procent.

Chtělo by 61 procent mladých amerických liberálů žít v režimu, jaký panoval u nás? Jedna z okřídlených socialistických odpovědí na tuto otázku zní, že to, co panovalo u nás, nebyl socialismus; skutečný socialismus prý nebyl nikdy v praxi vyzkoušen. To, co existovalo u nás, byl prý byrokratický státní kapitalismus. Na to lze jízlivě namítnout, že tak socialisté vždy zhodnotí každý socialistický experiment, který špatně dopadne. A nikoho neuslyšíte říkat, že „opravdový fašismus nikdy nedostal šanci.“

Ale aby to nebylo tak jednoduché, i pojem „reálně existující socialismus“, jak sám sebe zdejší režim popisoval, byl dvojznačný. Dal se chápat tak, socialismus, tak jak byl předpovězen, už je u nás vybudován – anebo tak, že to, co u nás fakticky existuje, je prostě socialismus. Fakt je, že u nás bylo zrušeno soukromé vlastnictví. Dnešní západní navrhovatelé socialismu počítají s expanzí státního vlastnictví s přísnější regulací největších firem a třeba s novými majetkovými daněmi. Ale se zrušením soukromého vlastnictví prozatím ne. Chtějí ale jít dál než dosavadní nejsocialističtější západní ekonomiky. A ty přísně vzato moc socialistické nejsou. Třeba kýžený „skandinávský socialismus“ spočívá především v regulacích a v přerozdělování pomocí daní a sociálních transferů – samotná ekonomika Dánska či Švédska je takřka úplně soukromovlastnická.

Změnili se hlavně socialisté. Pod vlivem italského komunistického myslitele Antonia Gramsciho a nověji tzv. kritické teorie se tužby přesunuly od diktatury proletariátu ke získání kulturní hegemonie. A představa spravedlnosti nemá ve svém ohnisku třídy, ale skupiny definované rasou a genderem. Tato ideologie dnes úspěšně kolonizovala nejen akademický svět, média a kulturu, ale i velké firmy. Před padesáti lety viděl socialistický aktivista své spojence v příslušnících dělnické třídy a baštu reakce ve světě velkých korporací. Dnes velké firmy ve svých reklamách oslavují manželství homosexuálů a brojí proti toxické maskulinitě, zatímco progresivista nikým neopovrhuje víc než příslušníky bělošské dělnické třídy.

V loňských volbách do Kongresu američtí progresivisté vykročili k politické moci zvolením skupiny progresivních političek, z nichž nejvýraznější je Alexandria Ocasio-Cortezová. Nejmladší členka Kongresu všech dob je nepochybně politický talent. V primárkách odstavila zkušeného veterána demokratické politiky. Má schopnost vytáčet konzervativní oponenty a jejich rozhořčení, aspoň v očích svých příznivců, obracet ve svůj prospěch. Pro mladé voliče je hvězdou, pro zkušené demokratické politiky zdrojem špatně skrývaných rozpaků, neboť neskrývá, že být týmovým stranickým hráčem pro ni není priorita. I ona se deklaruje jako demokratická socialistka.

Typickou mileniálku z ní činí i to, že elitní vzdělání (Boston University) ji nevybavilo znalostmi ekonomiky ani historie, zato jí propůjčilo schopnost pronášet bizarní výplody progresivistické ideologie. Argumentovala například, že hispánské ilegální přistěhovalce nelze vyhostit, neboť „musíme respektovat právo na lidskou mobilitu. Je to právo. Stojíme na domorodé půdě. Latinos jsou potomky domorodých lidí. A není možné nás kriminalizovat čistě za naši identitu nebo [imigrační] status“.

Nejdůležitějším krokem Ocasio-Cortezové ale bylo vykročení od politiky identity k politice ekonomické. Postavila se za takzvaný Zelený nový úděl (Green New Deal). Je prezentován jako program, který přivede americkou ekonomiku k nulovým imisím skleníkových plynů do deseti let. Civilizace má totiž před sebou třináct let života, oznámila sebevědomě politička. Přesněji řečeno půjde o „nettonulové“ imise, tj. nějaké imise budou kompenzovány opatřeními efekt imisí negujícími.

Východiskem programu nejsou regulace, ale masivní investice do vývoje nových technologií, jež ty staré nahradí. A zároveň rozvinou produktivní potenciál americké ekonomiky tak, že lidé, kteří by při prostém zákazu přišli o práci, místo toho najdou práci v nových, produktivních oborech.

Program je bezesporu inspirativní, nelze ho obvinit z gradualismu a kompromisnictví, jakým v očích radikálů zklamal Obama – Ocasio-Cortezová se dovolává Rooseveltova Nového údělu, kosmického programu či stavby dálnic v 50. letech. Vyznačuje se ale několika do očí bijícími aspekty magického myšlení. Zaprvé, otázku, jak to zaplatit, řeší především odkazem na tzv. Modern monetary theory. To je v podstatě vysoce sofistikované převyprávění maximy jednoho našeho sociálnědemokratického mudrce, že na státní úrovni se „dluhy přece neplatí.“

Druhým je nesmírná ambicióznost spojená s neznalostí reálné ekonomiky. Program například slibuje rekonstrukci všech obydlí v Americe na nízkoenergetické. Kdosi spočítal, že kdyby američtí pracující nedělali nic jiného, trvalo by to asi pětatřicet let.

Třetím pak je to, že autoři do programu motivovaného záchranou světa před globálním oteplováním zamontovali řadu ryze politických cílů typu zestátnění zdravotnictví či univerzit zdarma.

Ale kromě zmínky o možnosti, že by vláda získala v některých rozvojových projektech vlastnické podíly, tam nic radikálního o vlastnictví nenajdeme.

Mnohé napověděla prezentace programu. Vedle rezoluce předkládané v Kongresu totiž kongresmanka zveřejnila na svém webu i prezentaci otázek a odpovědí (FAQ). V něm se mimo jiné doslova uvádí, že program „garantuje ekonomickou jistotu všem, kteří nejsou schopni nebo ochotni pracovat“. To je i pro amerického levicového voliče myšlenka stále velmi radikální. Dále se v dokumentu vysvětluje, proč nebyl stanoven ambicióznější cíl čistě nulových imisí: „Protože si nejsme jistí, jestli se budeme schopni zbavit prdících krav a letadel tak rychle.“ Perspektiva zrušení živočišné výroby a letecké dopravy do deseti let až příliš názorně naznačila, o jak radikální projekt běží. A ten, kdo si ze studií za socialismu pamatuje na floskuli „svoboda je poznaná nutnost“, musí ocenit následující pasáž: „Otázka: Zakazuje Zelený nový úděl novou infrastrukturu pro fosilní paliva nebo jaderné elektrárny? Odpověď: Díky Novému zelenému údělu nebude nová infrastruktura pro fosilní paliva ani jaderné elektrárny potřeba.“

FAQ vzbudil směsici zděšení a posměchu. Ocasio-Cortezová reagovala tak, že její mluvčí označil dokument za zfalšovaný. Teprve poté, co byla kongresmanka konfrontována s nezvratnými důkazy, že dokument je autentický, to přiznala a přišla s jinými výmluvami.

Chatrná znalost faktů, démonizace oponentů, mistrovská schopnost využívat sociální sítě, rozčilovat své odpůrce a mobilizovat příznivce – není divu, že nejednoho komentátora napadlo, že Ocasio-Cortezová má s Donaldem Trumpem společného víc, než se zdá. A tak jako Trump i válcuje svou stranu: plán devětadvacetileté politické novicky se zavázali podpořit prakticky všichni demokratičtí zájemci o prezidentskou nominaci.

Detoxifikaci slova socialismus vlastně není těžké pochopit. Vybavme si atmosféru u nás po roce 1945: morální autorita západní Evropy byla narušena mnichovskou zradou, prestiž kapitalismu vzpomínkami na velkou hospodářskou krizi. Komunisté vedle své bezskrupulóznosti měli na své straně i nálady, proti nimž se obtížně bojovalo. A ve šťastnějších zemích západní Evropy byl kapitalismus zachráněn budováním sociálního státu.

Jak bude dnes zachráněn kapitalismus před sebou samým? V očích mnoha lidí jsou kapitáni velkého byznysu zdiskreditováni finanční krizí, kapitalistický systém pak rostoucí nerovností a relativní stagnací příjmů části obyvatelstva. Z našeho pohledu je asi nejsmutnější, že zkušenosti těch, kteří zažili ten jediný skutečný socialismus, jako by neexistovaly. Na internetu je dostupné video Bernieho Sanderse s manželkou, kterak v roce 1988 nadšeně líčí svou návštěvu v SSSR – on chválí metro a divadla, manželka si libuje nad tím, co fakticky bylo totální centrální kontrolou nad veškerou aktivitou lidí. Sandersovu podporu to nijak neohrožuje.

Málokdy se cituje taky F. A. Hayek, který slepou uličku socialistického plánování popsal nejpřesvědčivěji. A jeho Cesta do otroctví neobsahuje jen „technické“ argumenty, ale třeba taky kapitolu s výmluvným názvem Proč se ti nejhorší dostávají nahoru. Nikdo samozřejmě neslibuje, že se socialismus bude opakovat i s terorem. Ale sociologické sondy ukazují náhlý růst podpory pro omezení svobody projevu a pro politické násilí mezi vzdělanými levicovými mladými lidmi.