Indiány budeme milovat, i když to byli krvaví zabijáci

Hrůza a krása národa Komančů

Indiány budeme milovat, i když to byli krvaví zabijáci
Hrůza a krása národa Komančů

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

V roce 1836, což je u nás tak období, kdy se Barunka loučí na Starém Bělidle s babičkou, měli v západním Texasu jiné starosti. Právě v tom roce se Texas odtrhl od Mexika a několik let (do roku 1845) existoval jako svobodná republika Texas. Z jihu vzdoroval Mexičanům, ale pravým peklem bylo jeho západní pomezí, na němž se usazovali jen nejodhodlanější a nejzarputilejší bílí osadníci, kteří odmítali připustit, že jejich expanze má někde hranice. Zakládali farmy, které se podobaly pevnostem, v potu tváře dřeli na panenské půdě a modlili se k Bohu, který jim v politicko-mystické vizi „zjevného předurčení“ (Manifest Destiny) zaručil právo na všechnu půdu od Atlantiku po Pacifik. 

V květnu toho roku se k jednomu takovému ranči, který obýval klan rodiny Parkerů, připlížila tlupa Komančů, přepadla jej a po krátké šarvátce vybila většinu jeho obyvatel: zabili asi deset mužů a žen, všechny je skalpovali, ženy předtím hromadně znásilnili. Několik zajatců pak několik dní před smrtí mučili, uřezali jim genitálie, usekali končetiny, některé pomalu, trvalo to i tři dny, opékali na ohni. Děti, kterých měli Parkerovi hodně, buď bez milosti hned pozabíjeli, nebo, pokud byly trochu větší, ušetřili je a unesli. Tak se mezi Komanče dostala nejslavnější „bílá squaw“, tehdy devítiletá Cynthia Ann Parkerová, která pak mezi nimi prožila třiadvacet let, stala se indiánkou a porodila posledního komančského bojovníka, Quanaha Parkera. Její zvláštní osud se stal mimo jiné předlohou klasického westernu režiséra Johna Forda Stopaři (1956) s Johnem Waynem v hlavní roli. 

George Catlin: vesnice Komančů, asi 1830. - Foto: Profimedia.cz

To už ale byl Hollywoodem upravený a do popkulturního mýtu převedený příběh dění, které bylo jen a jen krvavé a strašné a westernově romantického na něm nebylo skoro nic. Byl to vlastně krutý příběh o boji dvou nesmiřitelných a naprosto nekompaktních světů, dvou naprosto odlišných kultur, které spolu nemohly za žádnou cenu mírově koexistovat, protože se úplně rozcházely v pohledu na život, na svět, na zemi – na to, komu patří a jak s ní naložit. Ty dva světy: na jedné straně obrovské rozlohy obývající tlupy divoce kočující z místa na místo a napadající každého, kdo jim přijde do cesty, a na straně druhé svět usilovné a usedlé práce, který stále agresivně a houževnatě pohlcuje další a další prostory… Tyto dva světy se musely střetnout a jen jeden mohl zvítězit. 

Od začátku bylo přitom jasné, kdo bude vítěz a kdo poražený. Indiáni, původní obyvatelé, byli pro odhodlané osadníky něčím jako obtížným hmyzem, který musí vyhubit nebo aspoň odpudit. Až nebudou, buď tedy vyhynou nebo se konečně stáhnou do rezervací pro ně vyhrazených (zlomku území, na kterém se původně pohybovali), stane se Amerika zaslíbenou zemí hojnosti. A nutno říct, že ona se jí stala. Nikde jinde nedosáhla prosperita takové úrovně, nikde jinde nezbohatlo tolik lidí a tolik jich neprožilo svůj „životní sen“. Amerika bílých lidí nikdy nepoznala hladomor, dosáhla obrovských úspěchů vlastně ve všem a největší válečný konflikt (válka Severu proti Jihu) byl zároveň posledním. Amerika je obrovský úspěch západního lidstva. Za cenu konce svobodného, divokého a barbarsky krutého indiána a jeho strašného, ale i krásného způsobu života.  

Komančský obchod s kůžemi. - Foto: Profimedia.cz

Snílci a řezníci

Historií této klíčové a jaksi modelové události dějin (nejen amerických) se zabývala už řada knih, u nás je známá a populární kniha Deea A. Browna Mé srdce pohřběte u Wounded Knee (1968) nebo z domácích prací monografie Josefa Opatrného Poslední indiánské války (1990). Jiné přehledy amerických dějin mají naopak tendenci konflikt přezírat nebo bagatelizovat, takže třeba osmisetstránková kniha Paula Johnsona Dějiny amerického národa věnuje poslední fázi indiánských střetů jen pár stránek a nazývá je „šarvátkami“. Existuje řada více či méně indiánům příznivě nakloněných děl (beletrie a filmů), které je líčí jako ušlechtilé muže a cudné ženy, duchovní bytosti, které jen bránily to, co jim patřilo. Je to přirozené, neboť citlivý člověk je vždy jaksi na straně slabších a utlačovaných. Takový sympatizující pohled se však přirozeně vyhýbal tématům spojeným právě s nepostradatelným indiánským rysem: s jejich víceméně všeobecnou děsivou krutostí. „Nájezdy Komančů se řídily přímočarou logikou: všechny muže bylo třeba povraždit a živé zajatce bez milosti mučit, některé pomalu, jiné rychleji. Zajaté ženy byly hromadně znásilňovány.“ A dále: „Komančové nejenže dokázali druhým působit strašlivá muka, ale podle dostupných informací jim to dokonce dělalo radost. To bylo na tom všem zřejmě to nejhrozivější a nejhorší. Křik mučených obětí vyvolával v Komančích zvědavost a pocit zadostiučinění… Mučení bylo pro indiány důležitou součástí jejich kultury a oni ji bez námitek přijímali.“

To jsou citáty z knihy Říše letního měsíce amerického spisovatele a historika C. S. Gwynna, knihy, která je rozsáhlou freskou dvou století historie národa Komančů, toho možná nejobávanějšího a nejdivočejšího kmene „Velkých plání“, který se nad jiné indiány vyznačoval dokonalým zvládnutím jízdy na koních. Ze svých silných a podsaditých mustangů, potomků zdivočelých koní, které do Ameriky přivezli Španělé, a oni je s překvapivou bravurou ovládli a ochočili, byli schopni vystřelit těsně za sebou i dvanáct šípů. Bílý rančer, americký voják v modrém kabátě a před ním španělsko-mexický voják se tak tak dostal k první ráně ze své předovky. Často se k ní ani nedostal, protože už byl obsypán šípy. Díky této taktické převaze byli Komančové dlouhá desetiletí ne snad neporazitelní, ale zcela vyrovnaní protivníci, před jejichž divokými nájezdy se třásl hrůzou každý, kdo se ocitl na hranici dvou světů, toho již obsazeného a jaksi civilizovaného a toho, který za svůj přirozeně považovali indiáni. Byla to převaha však jen dočasná, do doby, kdy běloši přišli s řešením. Tím byl kolt, kterým bylo možné vystřelit šestkrát za sebou, a pak přesné pušky se zadním nabíjením. Běloch vždy na něco přišel. Tím dalším vyhlazovacím faktorem byly nakažlivé nemoci, cholera, neštovice a syfilis, a třetím pak systematické vybíjení bizonů, na které stačilo několik roků na přelomu 60. a 70. let 19. století. Pak už to šlo rychle.  

Filmová idealizace. Snímek z amerického westernu Komančové, 1956. Dana Andrews (vlevo) a Kent Smith. - Foto: Profimedia.cz

Gwynnova kniha po svém prvním vydání v roce 2010 vyvolala ohromný zájem, získala Pulitzerovu cenu a stala se v Americe bestsellerem. Je to především faktografií a podrobnou pramennou znalostí nabitá práce, která je zároveň uchopena s vervou a temperamentem velkého vypravěče. Je nesena snahou podat široký proud událostí v jejich barvitosti, drsnosti a nepřikrášlenosti. V době, kdy „politická korektnost“ stěžuje psát o civilizačních konfliktech bez ideologických brýlí a tone v kulturním relativismu, takže neví, jak pojmenovat mnoho věcí, třeba právě to mučení, se vyskytla suverénní práce, která popisuje věci s maximální snahou zachytit je v jejich skutečnosti. Je nesentimentální, neromantizující a maximálně otevřená. Přiznává, že indiáni byli brutální, krutí a barbarští, což neznamená, že neměli svou pravdu a své právo vzdorovat. Nebylo vůbec lehké s nimi vyjít, a vlastně to ani nešlo. Jejich způsob života byl boj. Boj a potom lov. Bez těchto dvou věcí nedovedli existovat. Netoužili se usadit, nechtěli se naučit pěstovat plodiny, bydlet v domech. Netoužili po vykouření dýmky míru, a když, tak jen na krátkou chvíli, aby získali výhodu. Dokud to bylo jen trochu možné, bojovali a zabíjeli, a to jakýmkoli způsobem, bez ohledu na nějaké zásady. Domluvit se s nimi, píše Gwynne, vlastně nebylo možné. Píše o nedorozumění, které existovalo už od poloviny 19. století mezi liberálními intelektuály na východním pobřeží (kde už indiáni dávno nežili) a hrubými osadníky na západě. Liberálové a novináři v New Yorku a Bostonu, ale i politici ve Washingtonu zdálky doporučovali, že když se bude s indiány konat korektně, dokázali by žít v míru. Čím vzdálenější byli zastánci této myšlenky od krvácejícího pohraničí, tím neochvějnější byla jejich víra. Byla to obdoba odvěkého sporu mezi armádou, jež věděla, jak se věci skutečně mají, a snílky na růžovém obláčku z Kanceláře pro indiánské záležitosti, kteří své uniformované odpůrce nazývali „řezníky, opilci odhodlanými vybít ušlechtilé rudochy a rozdmýchávat války, aby měli co na práci“. Vlastně ten spor stále pokračuje, jenom se mění jeho objekty a kulisy.  

Desátník Edmond Mahseet, Komanč, v letech 1964–1968 účastník 26 bojových operací ve Vietnamu, na snímku z roku 2009. - Foto: Profimedia.cz

 

Místem děje Gwynnovy knihy je Texas od konce 18. století do roku 1875, zhruba sto let války, která se spíš podobala sledu teroristických akcí, indiánských masakrálních výpadů, po kterých následovaly trestné výpravy. Po porážce posledního komančského tažení pod vedením míšence Quanaha Parkera odešli do rezervace, kde spíš živořili a snažili se přizpůsobit americkému způsobu života, což už je jiná kapitola. Quanah Parker ještě stačil zakusit pověst mediální hvězdy, jíž mohl konkurovat jen apačský náčelník Geronimo: obě poslední velké indiánské legendy zemřely s rozdílem dvou let, Geronimo poté, co spadl opilý z koně v roce 1909, Quanah, který už začal nosit oblek, i když vlasy si nikdy neustříhl, v únoru 1911.

Posedávali kolem ohňů a hltali maso

Komančové dostali jméno od svých protivníků, Jutů, které vyhnali z jižních plání, a znamenalo to koh-mats, „ti, kdo jsou vždycky proti nám“. Sami si říkali Nemene – lidé. Bílá civilizace je zastihla ve stavu, který se příliš nelišil od způsobu života, který vedli od příchodu indiánů do Ameriky v 11. až 6. století před naším letopočtem. Gwynne to popisuje takto: „Živili se lovem za pomoci kamenných zbraní a nástrojů, přičemž hlodavce a malou zvěř usmrcovali kopím a bizony nechávali zřítit se z útesu nebo je chytali do jam poté, co jim za zády zapálili prérii. Celkem jich bylo jen něco přes pět tisíc a žili v menších izolovaných tlupách. Posedávali na bobku kolem ohňů a hltali očouzené krvavé maso. Bojovali, množili se, trpěli a nakonec umírali.“

Byl to kmen zcela primitivní i ve srovnání s jinými indiány, u nichž se vyvinula nějaká společenská struktura (Irokézové), natož pak s vyspělými civilizacemi Mexika (Aztékové) nebo jihozápadu USA (Pueblané). Nevěnovali se zemědělství, nekáceli stromy, nestavěli obydlí. Netančili ani tanec slunce a jejich metafyzické představy byly velmi rudimentární: věřili v duchy, ale to bylo tak vše – žili a pak zemřeli, muži většinou násilnou smrtí. Bojovali, lovili a zabíjeli. Kdyby to nebylo, nebylo by pro co žít a o čem vyprávět u ohně. Muži, píše Gwynne, „žili v báječné, až neuvěřitelné svobodě. Nepodléhali církvi, organizovanému náboženství, vrstvě kněží, vojenským uskupením, státu, policii, veřejnému právu… Nikdo jim netvrdil, že nesmějí opustit svou tlupu a přidat se k jiné, dokonce jim ani nikdo nezakazoval uprchnout se ženou svého přítele, nanejvýš ho to stálo deset koní, pokud by se nechali dopadnout. Mohli pořádat vlastní vojenské výpravy, směli přicházet i odcházet, jak se jim líbilo“.

Komančové přitom také nebyli odedávnými obyvateli Texasu. Původně obývali dnešní Wyoming, tedy stát daleko na severozápadě, odkud se vydali v průběhu 18. století směrem na jih, do Velkých plání, kde je lákala nekonečná stáda bizonů. Tak se dostali přes Colorado a Kansas na jih do oblastí Texasu a Oklahomy, kde kočovali po obrovském území nazývaném Komančerie. Bylo to téměř pusté území, kde relativně nepatrný počet Komančů ovládal dvě desítky dalších kmenů, což si však nelze představovat v nějakém feudálním smyslu. Krutě je předtím porazili a oni uznali jejich nadřazenost, což neznamenalo, že jim nebudou vzápětí zase škodit. Obzvláštní nenávist byla mezi Komanči a Tonkawy, které téměř vyhubili: Tonkawové, kteří praktikovali kanibalismus, zase bojovali proti Komančům ve službách bělochů, kteří je používali jako stopaře.  

Běžnou a stálou formou indiánské existence byla tedy válka. Smlouva v evropském smyslu byla pro indiány neznámou věcí, když jim je běloši vnucovali, nechápali, oč jde – a bělochům zase nečinilo potíž je neustále porušovat. Střet civilizací byl zásadní a nepřekonatelný. Čím divočejší, primitivnější, ale také svobodnější indiáni byli, tím bylo nemožnější je zkrotit – nebo se na něčem domluvit. Narazili na to v 18. století Španělé, kterým de facto nedělalo větší problém ovládnout a rychle také aspoň formálně pokřesťanštit vysoce organizované indiánské kultury střední Ameriky, ale vůbec si nevěděli rady s divochy na severu. U Aztéků nahradilo jedno panstvo druhé, jeden Bůh a svatí jiná božstva, ano, zajisté méně krutá než ta vyžadující lidské oběti, ale divoký indián prérie absolutně nechápal, proč by měl někomu patřit, proč by měl přizpůsobit svůj život a proč by se měl klanět novému bohu, proč by například měl opustit mnohoženství. Španělé u severoamerických indiánů pohořeli a jejich postup na sever se víceméně koncem 18. století zastavil. Anglosasové, kteří proudili od východu v nezadržitelném toku, indiány měnit nechtěli. Chtěli jediné: mít od nich pokoj. 

Mow-way, náčelník Kotsoteků, jedné z teritoriálních skupin Komančů, 70. léta 19. století. - Foto: Profimedia.cz

To si jistě přála i komančská žena, která se kdysi jmenovala Cynthia Ann Parkerová a žila už dvacet tři let „nejistým, děsivým, krví prodchnutým, a přece neskutečně plným životem tam, kde příroda a božská podstata splývají v jedno“, jak vzletně její existenci u divošského kmene nazval S. C. Gwynne. Tu ukončila v prosinci 1860 trestná výprava proti indiánům, kterou vyprovokovalo přepadení bělošského ranče a znásilnění a zavraždění těhotné bělošky. Zhruba stovka hraničářů a texaských vojáků vystopovala poloopuštěnou komančskou vesnici, na kterou zaútočili. Mezi vyděšenými zajatými indiány, kteří přežili útok, byla i žena, která až na své modré oči a světlé vlasy nebyla k rozeznání od ostatních squaw. Dalších dvanáct let do konce života pak prožila „mezi svými“ nešťastným životem „bílé indiánky“: naučila se znovu anglicky, oblékla civilizované šaty, ale kdy to jen bylo možné, snažila se uprchnout v naději, že se vrátí do „říše zalité svitem jasného letního měsíce“. Tomu měsíci říkali v Texasu komančský, neboť to byl čas, kdy z indiánů šla největší hrůza. 

 

S. C. Gwynne: Říše letního měsíce. Vzestup a pád Komančů. Přeložila Eva Maršíková. Argo, 400 str.

 

24. března 2019