Když byla zvolena nová Rada České televize, někteří komentátoři správně odhadli, že největší emoce sice budí Hana Lipovská a Luboš Xaver Veselý, ale bude to méně nápadný Pavel Matocha, kdo nakonec vezme Radu do ruky. Nový předseda dal najevo, jak vážně to myslí, když svou kritiku ČT personifikoval. Ze stížností Radě prý vyplývá, že „to je vlastně pár pořadů a novinářů nebo kvazinovinářů v ČT, kteří tam vystupují a v očích významné části české populace tu televizi vlastně poškozují. Teď tady nebudu říkat z hlavy vymyšlená čísla, ale určitě nadpoloviční většina všech stížností, které nám na některé pořady České televize chodí, se bude týkat čtyř osobností nebo redaktorů České televize. To je Wollner, Fridrichová, Moravec a Železný“.

Je to pochopitelné. Asi by bylo docela obtížné najít televizního diváka, který nemá názor na ty čtyři jmenované. Všichni čtyři pracují ve veřejnoprávní televizi dlouho. Někteří z nich připravují investigativní pořady, některé s prvkem satiry. Václav Moravec je moderátorem nedělních diskusních pořadů, exponovaného formátu v každé televizi. Někteří z nich jsou přítomni na sociálních sítích, které někdy svádějí k projevům, jež by si seriózní, zejména veřejnoprávní novinář měl odpustit. Navíc je možné, že k jejich hromosvodové kvalitě nevede ani tak vytýkaná politická tendenčnost sama o sobě, ale i její spojení se sice ne přímo stranickopolitickým, ale o to víc iritujícím odérem vlastní důležitosti, který někteří novináři šíří.

Ale když jsme takto nepříliš uctivě ty čtyři charakterizovali, musíme se jich zastat. Lidi v jejich pozicích budou vždy pro část publika kontroverzní, ať svou práci budou dělat jakkoliv. Aniž bychom akceptovali falešnou moudrost vyjádřenou heslem „Když mě kritizují ze všech stran, asi to dělám dobře“, připusťme, že jejich kritika není způsobena jen nebo hlavně kvalitou jejich práce.

Pavel Matocha, pokud vím, nikdy nepracoval v redakci nějakého média, jen tak je možné, že prosadil návrh, aby ve stížnosti podané Radě elektronicky stačilo uvést jen jméno a e-mail, a nikoli už adresu. Pocit anonymity vede k nižším nárokům na věcné odůvodnění a promyšlenost stížnosti. Naopak usnadňuje typ stížnosti, jež není ničím jiným než vyjádřením povšechné nespokojenosti, osobní nevole vůči určitému člověku a případně nadávkou, jež přináší emocionální úlevu. To platí jen v průměru, ale je to železné pravidlo.

Ideálně si takového stěžovatele můžeme představit jako fanouška ČT specifického typu – takového, který zasedá ke zpravodajskému pořadu už s tím, jak se dnes zase dobře naštve. Jistě, může své oblíbené redaktorky usazovat pádnými komentáři, jež vykřikuje na obrazovku přímo při vysílání. Ale přece jen ví, že to nikdo neslyší. O co lepší je vypálit je mailem!

To je zřejmě ten typ stěžovatele, v němž Rada vidí partnera. A je to od ní z mnoha důvodů naivní.

Především si všimněme, že Matochovi čtyři zloduši jsou tváře obrazovky. Náš stěžovatel si neuvědomuje, že o tom, co vidí, rozhodují i editoři, dramaturgové a další pracovníci, kteří se v různých redakcích jmenují různě, ale mají společné to, že je na obrazovce nevidíme, ale mají na reportáž značný vliv, výběrem tématu počínaje a politickým vyzněním konče. Jak ti k tomu přijdou?

Všimněme si rovněž, že v Matochově výčtu škůdců není jediný zahraniční zpravodaj. Je to tím, že zahraniční zpravodajství ČT je tak skvělé? Anebo spíš tím, že prostý lid zahraniční dění nezajímá?

Dále si všimněme, že mezi škůdci není jediný regionální zpravodaj. Je to tím, že regionální zpravodajství ČT je tak vynikající? Anebo spíš tím, že často spočívá v rozhovorech s evidentně předem dohodnutým obsahem, v nichž představitelé místních samosprávných a státních institucí prezentují události ze své úřednické perspektivy? Tyto zpravodajské produkty tolik stížností Radě asi nebudí – divákovi se totiž vykouří z hlavy prakticky již v momentu odvysílání. Přitom ČT má právě v celostátní síti redaktorů komparativní výhodu nad většinou médií a právě dobré regionální zpravodajství by mohlo být tím kanálem, jímž by do vysílání pronikly pohledy narušující „pražskou bublinu“, jež je ČT vytýkána.

A konečně si všimněme toho, co je asi úplně nejdůležitější – že všichni Matochovi výtečníci působí ve zpravodajství. To je přitom jen jednou z mnoha částí působení ČT, z nichž některé se s ní mohou měřit finančně, sledovaností i odvysílaným časem.

Pak je zde průzkum agentury Behavio, která koncem prosince zkoumala oblibu různých televizních tváří. A celá veřejnost – ani pražská bublina, ani Matochovi klikači – má dost jiný pohled. Je to sice veřejnost pasivní, sama od sebe stížnosti neposílá, názor dala najevo, teprve až když byla dotázána. Ale z toho, že Matochova Rada snížila práh podání stížnosti, je zřejmé, že se chce této pasivní veřejnosti přiblížit, a srovnání je proto relevantní. Víc než kdokoli ze jmen vévodících stížnostem Radě je štve Michaela Jílková, kterou Matocha nezmínil. Je to ona, která „v očích významné části české populace tu televizi vlastně poškozuje“, abychom parafrázovali Matochu?

Dalším nesouladným sdělením průzkumu je, že z Matochou jmenovaných škůdců jen Václav Moravec (o jedno procento) štve veřejnost víc než jeden z Matochových spojenců v Radě – Luboš Xaver Veselý. Není zaměstnancem ani tváří ČT, proto z toho Rada nemůže vyvodit jiný důsledek než zamyšlení. Nad tím, zda zvolila správný přístup. Zda chce zlepšovat Českou televizi, anebo vést kulturkampf.