Odchod Jejího Veličenstva královny Alžběty II. s sebou přináší konec jedné éry. Když poprvé usedla na trůn, byl britským premiérem Winston Churchill. Od té doby uběhlo víc než 70 let. Doslova pár dní před svou smrtí jmenovala do funkce už patnáctého předsedu, tedy přesněji předsedkyni vlády. Co přijde s novým britským panovníkem, který přijal jméno Karel III.? Michael Žantovský, bývalý český diplomat a spolupracovník prvního českého prezidenta Václava Havla, míní, že nejstarší z potomků královny přichází na trůn ve zcela odlišné době. Optimismus začíná střídat situace tíživá napříč celou Evropou. „Je to pro něj všechno obtížnější, ale myslím, že bude té službě stejně oddán, jako byla jeho matka,“ říká Žantovský v rozhovoru pro deník Echo24.

Když Buckinghamský palác ve čtvrtek 8. června v podvečer oznámil, že nás královna Alžběta II. navždy opustila, jak jste to oznámení vnímal? Co se s jejím odchodem mění?

Taková událost vždycky svádí k hyperbolám, ale v případě královny Alžběty II. není přehnané říci, že s ní skončila jedna éra. Díky tomu, že stála v čele Velké Británie 70 let a prožila s ní a s Evropou a světem mnoho dobrého i špatného, a díky tomu, co symbolizovala pro svět i pro Spojené království, a všechno, co Británie představuje, je to jistě událost převratná.

S Jejím Veličenstvem jste měl tu možnost se několikrát osobně setkat, jako spolupracovník prezidenta Václava Havla i později jako velvyslanec v Londýně. Jak na vás tehdy působila?

Samozřejmě, než se poprvé setkáte s královnou, cítíte určitou nervozitu, ostych. Ale ona právě tím, jaká byla – vlídná, milá, jak dávala najevo, že nepovažuje partnera za něco, nebo někoho podřadného, méně důležitého –, dokázala takové pocity velmi rychle rozptýlit. A všechna setkání, která si s ní pamatuji, byla nesmírně příjemná a vlastně i radostná.

Vnímáte zásadní rozdíl v tom kontextu, v jakém v roce 1952 Alžběta II. nastupovala na trůn, a v ovzduší, v jakém dnes usedá na trůn a bude korunován Karel III.? Princezně Alžbětě bylo tehdy 25, jejímu nástupníkovi princi Charlesovi je teď 73 let.

Těch rozdílů je celá řada. První, a možná nejpodstatnější, je doba, v které nastupovali na trůn jako panovníci. Královna Alžběta v době, kdy se Británie začala pomalu zotavovat ze strádání a obětí druhé světové války a začala se před ní otevírat světlejší budoucnost. V dnešní době, bohužel, platí spíš něco opačného. Po 30 letech optimismu a nadějí je Evropa ve velmi obtížné situaci, včetně nás a včetně samozřejmě Velké Británie. Úkolem nového krále – a já jsem mu celý život říkal princ Charles, tak mu budu říkat i král Charles – bude povzbudit občany Spojeného království, pokoušet se jim přidávat optimismu a rozhodně posilovat pocit jednoty a kontinuity samotného království, které v různých podobách trvá už tisíc let.

Některá zahraniční, nikoli britská média už píší, že jediným úkolem nového krále bude především nezklamat.

To je jeho osobní role, která samozřejmě není lehká. Po 70 letech vlády Alžběty II. by tu roli nikdo neměl lehkou. Princ Charles není tak jednoduchá a průzračně milá postava, jako byla královna Alžběta. Je to člověk, u kterého je cítit přece jen větší odtažitost v osobním kontaktu. Jeho rodinné i partnerské vztahy procházely, jak dobře víme, různými dramatickými zákruty. A musel čekat 50 let svého dospělého života. Je to pro něj všechno obtížnější, ale myslím, že bude službě stejně oddán, jako byla jeho matka. A můžeme mu to jenom přát.

Promění se nějak s jeho příchodem na trůn vnímání královské rodiny ze strany britské veřejnosti, nemůže to přinést skepsi? Z hlediska veřejného mínění patrně nebyl nejoblíbenějším členem rodiny.

Každý panovník si s sebou přináší svoje vlohy a také nejrůznější osobnostní nebo rodinnou zátěž. U královny Alžběty někdy zapomínáme na to, že nevyrůstala jako následnice trůnu, že nebyla v přímé linii nástupnictví, i na to, že ji smrt jejího otce krále Jiřího VI. zastihla na její cestě po Africe nepřipravenou. Po této stránce má Charles přinejmenším výhodu dlouholeté průpravy a možnosti sledovat, jak se v té roli daří jeho matce. Neříkám, že to bude mít lehčí, nebo lehké. Nikdy asi nebude tak populární, ale bude se s tím muset vyrovnat. Pokud jde o změnu pohledu na monarchii, nebo dokonce její budoucnost, monarchie se drobným způsobem, neustále a po staletí proměňuje proto, aby zůstávala v podstatě stejná. Míra změny je tam vždy vlastně menší, než váha tradice a symbolického postavení britské monarchie. A myslím si, že to tak bude fungovat i v tomto případě. Osobně si nemyslím, že se Británie v nejbližší době změní v republiku.

Takže Britové podle vás prince Charlese jako svého krále přijmou?

Jistě. V jak velké míře a s jakým nadšením ho přijmou, to je jiná otázka. Vedle osobnostní otázky je tu také otázka významu a nesmírného prospěchu, který má Spojené království z monarchie jako instituce, a to v mnoha ohledech. Jednak v tom, že má na samém vrcholu politické pyramidy někoho – a to mu musíme někdy jen závidět –, kdo je sice nejvýš, ale o ničem nerozhoduje. A právě tím, že o ničem nerozhoduje, tak nevytváří rozdělování a konflikty. Naopak je zásadně prvkem jednotícím. To se stranickým politikům nikdy stát nemůže. Vedle toho plyne Spojenému království prospěch z existence Britského společenství národů, v jehož čele stojí onen panovník, nebo panovnice. A je to prospěch ekonomický, geopolitický i prospěch diplomatický. V neposlední řadě je monarchie obrovskou turistickou atrakcí, jak se může každý návštěvník Londýna a člověk, který se chce něco dozvědět o Británii, na vlastní oči přesvědčit. To jsou všechno výhody, které by republikánské uspořádání těžko vynahrazovalo.

A myslíte si, že si ta privilegia, která jste pojmenoval, obyčejní Britové dostatečně uvědomují?

Myslím si, že to je něco, na co jsou zvyklí, s čím nemají většinově žádný problém, a samozřejmě k tomu, aby v tomto ohledu nastala nějaká změna, by byla zapotřebí existující politická síla, která by začala takovou změnu prosazovat. A já takovou sílu nevidím v žádné z těch hlavních britských politických stran, ani nikde jinde. Když jsem mluvil o prospěchu z monarchie, tak jsem zapomněl ještě na jeden velmi důležitý moment, a to, že britský panovník je doslova oním jednotícím prvkem v tom smyslu, že britská monarchie je personální unie. Panovník je jak skotským králem, tak králem anglickým, a to posiluje vzájemnost a souvztažnost těch národů, což je zejména v době, kdy je ve Skotsku poměrně významné nacionalistické a někdy i separatistické cítění, pro situaci nesmírně důležité, a jak královna Alžběta, tak princ Charles, když byl ještě princ, vztah ke Skotsku velmi systematicky budovali a rozvíjeli. A nebylo to jen proto, že je Skotsko krásná vysočina.