Nejmocnější politická strana Evropy, německá CDU, mohla v sobotu začít novou kapitolu, mohla se oddělit od éry Angely Merkelové, od ekonomického projídání budoucnosti, dělení společnosti i Evropy (brexit jde zčásti na její triko) a zkusit něco jiného. V poměru 521 ku 466 zvítězil status quo. Tímto poměrem hlasů porazil Armin Laschet Friedricha Merze. S Laschetem porazilo programové rozpliznutí kandidáta, který si ještě aspoň tu a tam dovolil zaujmout nějakou pravicovou pozici.

Kancléřka ve svém on-line příhovoru (sjezd byl hybridní, většina delegátů se účastnila distančně) Lascheta nepřímo doporučila. Nový šéf strany, dosavadní premiér spolkové země Severní Porýní-Vestfálsko, přitom určitě není rozený vojevůdce a favorit. V několika dílčích průzkumech, které zjišťovaly preference nikoliv mezi delegáty sjezdu, ale v té či oné místní, městské, okresní organizaci, za Merzem spíš zaostával. Zaostává za ním i v celostátních žebříčcích. Jenže Merze nemá ráda Merkelová, on ji ostatně také ne, jejich nepřátelství trvá dvacet let.

Ani Friedrich Merz není z pohledu milovníka svobody optimální kandidát. Chce více Evropy (například v bezpečnostní politice), na druhou stranu ekonomicky je napravo od německého průměru. A konzervativní pozice ve všem ostatním by alespoň nevyklízel předem. Naopak Laschet vůbec popírá, že by se CDU měla hlásit do konzervativního tábora, na což by nebožtík Helmut Kohl asi zíral.

Patnáct roků vlády Angely Merkelové bylo pro její křesťanské demokraty také strategickou přípravkou na příští vládu se Zelenými. (Podle průzkumů by spolu dnes obě strany měly pohodlnou většinu, zatímco se sociální demokracií by CDU mohla vládnout jen s odřenýma ušima.) Černí a zelení se sobě přibližují tak, že se CDU přibližuje k Zeleným, kteří stojí na místě, případně ukračují doleva.

Křesťanským demokratům tak vznikla chronická potíž. Napravo uvolnili prostor, do něhož vstoupila Alternativa pro Německo (AfD), kterou pak oni v rámci konkurenčního boje démonizovali tak, že dnes už snad sami věří tomu, že AfD je reinkarnací nacistické strany, takže si s ní museli svatosvatě zakázat jakoukoliv spolupráci. Zhruba deset procent v průzkumech, které má AfD od stran bývalé pravice, chybí CDU v parlamentu. Strana, která se desetiletí pohybovala mezi 40 a 50 procenty, dnes slaví, když se vyhoupne nad 35 procent. To všechno dohromady znamená, že v nejsilnějším státě EU konzervativní, pravicová většina po éře Angely Merkelové už ani není myslitelná. Z tohoto pohledu je možná předseda-bláto v řádu věcí.

Armin Laschet je přitom sympatický člověk, k čemuž donedávna přispívala i jeho ochota dopouštět se neortodoxních názorů. V letech 2014–2015 například kritizoval intervencionistickou politiku Západu na Blízkém východě a speciálně v Sýrii. Na politika docela odvážně (a věcně správně) konstatoval, že Západ v Sýrii podporuje militantní islamisty. Loni na jaře, během první vlny koronaviru a lockdownů, se zase ve vládním táboře nejvíc vymykal z panikářského konsenzu, už v dubnu se přimlouval za rozvolnění, podporoval, a to i zakázkami ze státní kanceláře, zajímavého virologa Hendrika Streecka, který je názorově na půl cesty mezi kontinentálním lockdownem a Švédskem a který svými mediálními výstupy vytvářel potřebnou pluralitu vůči vládnímu Institutu Roberta Kocha.

Následovalo něco, na co zemský předseda vlády Laschet nebyl zvyklý: kritika celostátních médií, vyloženě nepřátelské psaní a „investigace“ o Streeckovi, zřejmě i pokyn z ústředí CDU, že jestli se Armin bude dál protivit Merkelové a předsedovi sesterské CSU, vrchnímu covid-Koniášovi Markusi Söderovi, může na další vzestup zapomenout. Nejpozději na podzim se Laschet zařadil.

A tak když dnes kancléřka zvažuje ještě ostřejší lockdown včetně zákazů vycházení a zastavení MHD ve městech i přesto, že covidových pacientů na jipkách mezitím opět ubývá, budoucí předseda CDU má pro další utažení šroubů pochopení: „Byla by chyba teď cokoliv (ve smyslu jakákoliv dodatečná omezení – pozn. red.) vylučovat.“

Laschet zřejmě na jaře špatně odhadoval – nikoliv virus, ale nálady veřejnosti, jejíž většina ani po roce pořád nemá dost trýzně a tvrdého zacházení ze strany vlády. Svůj odhad zkorigoval, pozici upravil, kariéra může pokračovat. Německo za Angely Merkelové dospělo k povážlivému stupni konformismu a volba předsedy CDU je toho důkazem.