Momentálně je hvězdou televizního seriálu Dabing Street. Snaží se zachránit studio, které zdědila po svém manželovi, a to ji přivádí do stavů blízkých nervovému zhroucení. V reálu tato kmenová herečka permanentně vyprodaného Dejvického divadla působí jako osobnost, která má své věci pod kontrolou, protože ví, že základ máme sami v sobě, jen ho tam najít. Rozhovor nakonec skončil tím, že si tazatel odnesl vizitku s doporučením na jednu vyhlášenou psychoterapeutku. 

Začal bych tím, že dělat rozhovory s herečkami je zvláštní a odpovědný úkol.

Proč? My jsme nějaká zvláštní sorta?

Ano, myslím, že herečky jsou zvláštní druh lidstva… Vy to tak nevidíte?

Ne, já se pokládám za úplně normálního člověka. Tím spíš, že jsem z vesnice, do školy jsem chodila na malém městě, v Roudnici nad Labem…

Počkejte, jak se ta vesnice jmenovala?

Vědomice.

Vědomice?! To zní jako Vědmovice… Jako Čarodějnice! Nemá to s nimi něco společného?

Možná ano, ale nikdy jsem se po tom nepídila… Je to malá vesnice u Roudnice. Moji rodiče tam postavili dům, když mně bylo devět let, do té doby jsme bydleli v Roudnici, kam jsem chodila na základní školu i na gymnázium. Z autobusu jsem koukala na roudnický zámek a hned za ním jsem viděla Říp. Měla jsem ráda ten pohled, dodneška si ho užívám vždycky, když jedu od rodičů.

Vaši rodiče byli tedy z kraje pod Řípem, možná potomci praotce Čecha…

To vás musím zklamat. Táta přišel do Roudnice ve svých patnácti letech studovat střední zemědělskou školu. Původem je ze Středokluk, z vesnice kousek za Prahou, kde děda s babičkou měli statek s polnostmi, který jim komunisti v padesátých letech sebrali. Děda s babičkou se z toho velmi těžce vzpamatovávali. Táta se tehdy rozhodl postavit na vlastní nohy a inspirován svým strýcem odešel studovat na střední zemědělskou školu v Roudnici. Po roce 1989 mu zcela zdevastovaný statek ve Středoklukách vrátili a on ho postupně od té doby až doteď dává dohromady. Teď na něm žiju já se svými dětmi a bratrovou rodinou.

A hospodaříte tam?

Já ne, ale táta s bratrem obhospodařují pole, která ke statku patří. Já tam jenom bydlím. Už od roku 1993, kdy jsem přišla do Prahy. Začínala jsem žít v jedné místnosti, ostatní prostory byly neobyvatelné. Byla to taková ruina. Od té doby se to ale velmi proměnilo, statek je zrekonstruovaný, bratr tam má vinotéku, já už tam taky nemám jen jednu místnost. Žije se tam moc hezky.

To musel váš otec být hrdina…

Táta říká, že to bral jako svou povinnost vůči svým rodičům, dát ten statek dohromady. Je to velmi činorodý člověk. U toho domu ve Vědomicích je velká zahrada. Teď tam jsou ovocné stromy a tráva, ale v osmdesátých a devadesátých letech jsme všude pěstovali zeleninu. Kam jste se podíval, byly květáky, rajčata, okurky a my jsme museli s bratrem pomáhat. Mám na to krásné vzpomínky, i když tehdy jsem to nesnášela.

A kdy se v té řekněme selské dívce projevily umělecké sklony?

Asi postupně. Naši chtěli, abychom si prošli a zkusili co nejvíc věcí, takže jsem hrála závodně tenis, chodila jsem na výtvarku i do houslí, chvíli jsem tančila, prostě všechno možné. A pokud se ptáte, kde se ve mně vzala touha být herečkou, tak si uvědomuju, že v dětství, to mi mohlo být tak sedm let, mě začalo zajímat, jak se dostanou ty lidi do televize, na tu obrazovku. A představovala jsem si, že po světě lítají tisíce kamer a natáčejí, jak lidé žijí, a potom na základě nějakého výběrového řízení jsou vybráni do různých pořadů. V té době mě fascinoval pořad Zpívá celá rodina, hlavně jsem sledovala děti, když zpívaly. A přála jsem si tam taky vystupovat. A tak jsem si několik dní v kuse hrála na to, že mě tajně natáčí kamera a já třeba někdy budu mít štěstí a budu vybrána.

Jestli jste tím někoho nevylekala… Nevšiml si toho třeba školní psycholog?

Nikdo si toho nevšiml… Ale už na základní škole jsem byla považovaná za takového třídního šaška a bavilo mě rozesmávat lidi, takže mi nevadilo vystupovat na různých soutěžích a besídkách. Když jsem se potom po gymnáziu před maturitou rozhodovala, na jakou půjdu vysokou školu, tak jsem si samozřejmě nalistovala DAMU, jenže když jsem si přečetla ty požadavky, tak jsem si říkala, tohle nikdy nemůžu dát. Zkusila jsem tedy jiné vysoké školy, kam jsem se nedostala, a prošla různými zaměstnáními. Prodávala jsem v zelenině, učila na základní škole, dělala modelku, cvičitelku, pracovala ve směnárně... No a jednoho dne jsem našla v kabelce lístek, který mi tam někdo hodil. Bylo na něm napsáno: „Manželé Laurychovi vás připraví na talentové zkoušky z herectví. P. S. Dejte tento lístek tomu, o kom si myslíte, že by mu mohl pomoci.“ Někdo mi ho tam hodil. A můj život nabral úplně jiný směr.

To je osudové…

Ano, vůbec dodnes nevím, kdo to byl. Zřejmě někdo od Petra Laurycha, což byl žák pana profesora Ivana Vyskočila, ke kterému jsem už potom po přijetí na loutkovou větev DAMU docházela na katedru autorské tvorby na dialogické jednání, což je způsob improvizace. Poprvé jsem se potkala se sebou a nějakým způsobem se sebe dotkla. Setkání s panem profesorem Vyskočilem bylo zásadní v mém životě.

Hm, takže jste se herečkou stala díky papírku z refýže.

Ano, dá se to tak říct. Nejsem z herecké rodiny, neznala jsem to prostředí, nikdy jsem se tomu nevěnovala, nechodila do dramaťáku, nechodila do divadel.

Je přitom dost herců, kteří to „měli v rodině“. Třeba váš kolega z Dejvického divadla Ivan Trojan. Je nějaký rozdíl mezi herci s hereckým a nehereckým původem?

Neřekla bych, že by to hrálo zásadní roli. Možná kolegové pocházející z hereckých rodin nebyli ze všeho tak vedle. Vzpomínám si, že na přijímacích zkouškách na činohru jsem ani nemohla mluvit, když jsem viděla naživo paní Galatíkovou nebo Borise Rösnera. A co se týče Ivana, on má výborné herecké vnímání a myšlení. A bůhvíco všechno k tomu přispělo. Herecké děti jsou možná díky svým rodičům hercům konfrontovány s určitým pozorováním a zkoumáním a hledáním sebe sama. Pochopitelně, když dítě vyrůstá s rodiči herci, má v něčem náskok, třeba i v praktických věcech, ví, jak to chodí.

Týká se to i vašich dětí?

Ano, dalo by se to tak říct. Můj bývalý manžel Lukáš Hlavica je také herec, a režisér, byli jsme spolu v angažmá. A vychovávali děti, které teď pomalu odrůstají. A samozřejmě se to domácí herecké prostředí v nich nějak otisklo: odmalička v tom vyrůstaly, viděly, jak se učím role, chodily s námi do divadla, bavili jsme se o tom s nimi. To se muselo někde projevit. Já jsem nic takového neměla a musela jsem k tomu přijít sama. Ale nedá se říct, že bych se tím cítila o něco ochuzená, to vůbec ne.

Je to výhoda, nebo ne?

Může to být výhoda i nevýhoda. U sebe to vnímám jako výhodu. Všechno jsem si musela vyzkoušet sama, musela jsem dát na to, co cítím a kam mě to vede. Nemusela jsem se konfrontovat s rodiči herci. Na druhou stranu mi spousta věcí začala docházet až po čtyřicítce, ale nedá se nic dělat, tohle je prostě můj rytmus. A ještě mě k tomu napadá, že když člověk nemá vlastní identitu, když není spojen sám se sebou, tak je mu houby platný, jestli vyrůstal v hereckém prostředí.

Může být dobrý herec bez vlastní identity? Anebo: nepřekáží mu spíš někdy? Vždyť přece herec nasazuje masky, čímž popírá vlastní identitu.

Vidíte, a já nemám pocit, že bych měla na sobě masku. Myslím, že jsem to v každé roli pořád já. Skrze sebe nechávám procházet a promlouvat všechny možné ženy a charaktery, ale pořád jsem to já. Ano, slyšela jsem o hercích či herečkách, kteří byli skvělí, ale ve skutečnosti úplně prázdní, bez identity. Ale já takové neznám, opravdu, neznám blbé dobré herečky nebo blbé dobré herce. Možná mám štěstí.

Na té škole, na DAMU, jste se setkala jako s pedagogem s Miroslavem Krobotem. To je další základní postava vaší divadelní dráhy. Mezitím se stal populárním hercem, i když možná nečekaně. Teď baví televizní národ jako cholerický dabingový režisér Janda. Taky na vás křičel?

Ne, vůbec. Miroslav Krobot je taková klidná síla. My jsme měli na škole ohromné štěstí, že jsme ho dostali v prvním ročníku jako prvního učitele, prvního průvodce. A hrozně jsme si sedli. Do té doby se režiséři po půlroce na každý semestr střídali, ale od toho našeho ročníku se rozhodlo, že každý ročník bude mít po celé čtyři roky svého vedoucího. A tak jsme přišli k Mirkovi a Mirek k nám. Každý půlrok jsme udělali představení, která jsme hráli v Divadle v Řeznické nebo na DAMU. Když jsme byli ve třetím ročníku, dostali jsme nabídku jít s Mirkem jako nový soubor do Dejvického divadla. Původní soubor odcházel do Divadla v Dlouhé. A od té doby jsme tam.

Miroslav Krobot už tam striktně řečeno není.

Ano, už se tak pomalu sune na tu svou Moravu a chce se věnovat svým věcem. Myslím, že chtěl odejít i proto, že měl pocit, že by bylo pro divadlo dobré se dál pohnout samo, bez něj. Tehdy nám řekl, že by bylo dobré dělat věci, na kterých si vylámeme zuby.

Jak to myslel?

Asi dělat věci, které jsou opravdu těžké, které nás přesahují. Už jsme si vyzkoušeli leccos, jsme na vrcholu svých tvůrčích sil. Myslím, že taková Smrt krále Gonzaga, kterou s námi nastudoval Jiří Havelka a měla premiéru před měsícem, mezi ně možná patří.

Není Krobotovi trochu líto, že se stal veřejně známým až jako herec?

To se nedá srovnávat. Mirek byl znám jako divadelní režisér a to, že se stal hercem, byla tak trochu náhoda a zásluha Petra Zelenky. On si všiml, že když Mirek režíruje, tak hercům skvěle předehrává, a rozhodl se ho obsadit do své první divadelní režie u nás, do Příběhů obyčejného šílenství. A Mirek opravdu dovede skvěle zahrát mužské, ale třeba i ženské postavy.

Je to pravidlo, že režisér umí hrát?

To asi není, ale když už tomu tak je, může to být výhoda. Může snáz pochopit herce. Jaké mu dávat připomínky, jak ho dovést tam, kam potřebuje. Například Jirka Havelka, který také zároveň hraje, dokáže skvěle rozehrát a rozimprovizovat situaci, když režíruje. 

Ivan Trojan vlastně taky režíruje…

Ano, režíroval hru Zásek. Jak víte, celé se to odehrává ve výtahu. Ivan tehdy přišel na první zkoušku a řekl: Chci to dělat s vámi a chci, aby se to odehrávalo ve výtahu. A to bylo všechno. Začali jsme improvizovat na různá témata, vybírali jsme si charaktery postav a Ivan to potom postupně skládal v příběh.

Vy byste nechtěla režírovat?

Ne, já vůbec nemám tyhle ambice. Snad jen kdyby se to týkalo mého tématu, že bych si udělala monodrama…

A jaké je to téma?

Vy mě tak probíráte… Dobře. Jak se můžou lidi dostat k sobě, jak se dostat ke svému cítění, k tomu, co je opravdu jejich. Myslím si, že se stále více ztrácíme sami v sobě. Jako jednotlivci i jako společnost. Jsme stále víc odpojeni od sebe, od přírody, od přirozenosti. Nedokážeme vnímat signály našeho těla. Nedokážeme poznat, že nám někdo lže, že nás chce podvést a oklamat, že námi manipuluje, že myslí jenom na sebe a na svoje zájmy. Teď to bylo možné pozorovat při prezidentských volbách. Říkala jsem si, no, to je mazaný od pana Zemana, jak on to s těmi lidmi válí, jak si s námi hraje, jak s námi manipuluje. Jenže ono mu to vychází právě proto, že lidé to nejsou schopni prohlédnout anebo někdy ani nechtějí. Tím, že jsou odpojeni od sebe samých, se jim nedaří vnímat a rozlišit úmysly druhých. A mě by hrozně zajímalo a těšilo zažehávat v lidech touhu zkoumat svoje schopnosti a možnosti, touhu dovídat se, co můžou a co ne, co je nám dáno k dispozici, po čem vlastně toužíme, co máme rádi, co je nám libé. Já totiž věřím, že tu jsou entity, které jsou připraveny nám pomoci, protože pro člověka je přirozené žít v lásce a harmonii, a pokud se to nedaří, tak se něco pokazilo. Tím bych se v tom představení asi chtěla zabývat.

Aha, a není to spíš úkol pro psychoterapii než pro divadlo?

Záleželo by na tom, jak by se to pojalo. Spíš si o tom jenom tak přemýšlím. Uvědomuju si, že to může znít někomu jako nějaká ezoterika. Já jsem za posledních dvacet let prošla dá se říct takovým probuzením, dostáním se k sobě, k přemýšlení v souvislostech. A mám potřebu to posílat dál a sdílet to s lidmi, dotýkat se jich. Tak hledám způsoby… cesty. A pokud se ptáte, jestli se to dá převést na divadlo, tak myslím, že právě to se nám povedlo v té poslední hře, Vražda krále Gonzaga. Tam jdeme skrze své osobní příběhy k silné politické výpovědi, smrti Alexandra Litviněnka, která je metaforou naší nemocné doby.

Čím myslíte, že je nejvíc nemocná? Jak ji dát do pořádku?

Asi by měl každý začít u sebe: sám sebe dát do pořádku. Tím, že se neumíme zabývat sami sebou, tak se pořád zabýváme někým jiným. Pořád se s někým hádáme, poměřujeme, přeme, jsme v konfliktu – místo toho, abychom obrátili pozornost na sebe samé a dovnitř sebe. Sám sebe nahlédnout, ale opravdu nahlédnout, se vším dobrým i špatným, s našimi stíny a neblahými stránkami, s tím, o čem nechceme vědět a nechceme, aby vědělo okolí. To je myslím cesta. Spousta lidí vůbec neví, co s nimi je a co se v nich děje. Pak to končí psychickými problémy, lidé nemůžou spát, mají deprese. Člověk potřebuje klid, aby vnímal signály svého těla. Jenomže to, co mu hlásí jeho tělo, dnešní člověk vůbec není schopen zachytit, protože se pořád rozptyluje něčím, co mu odvádí pozornost, a vy máte zavařený mozek a nic necítíte. A tělo a duše nás tlačí k tomu, abychom něco udělali, když nejsme spokojeni se svým životem, s tím, co děláme, jak se chováme, s tím, co se nám děje. Člověk potřebuje klid, aby vnímal signály svého těla.

Teď mám skoro pocit, že mluvíte o mně… Bavíte se o tom s kolegy v divadle?

Samozřejmě, tohle všechno je součást naší profese. Ale jinak se bavíme o všem možném.

Nemáte tam hodnost divadelního psychokouče?

Vy si děláte legraci, ale já jsem opravdu prošla řadou alternativních metod a kurzů a terapií. A nejenom já. Zabývá se tím celá dámská šatna i někteří kolegové. Vědomá práce, přemýšlení v souvislostech je podle mne nevyhnutelné. Jedině tak lze změnit nastavení v sobě, tak můžete změnit sebe, svůj život, a tím pádem i svět. Jakmile se opravdu vnitřně rozhodnete, že chcete změnu, začne se to dít.

To jsou ty přející entity?

Můžete tomu říkat, jak chcete. Důležité je, že se to děje, když dovolíte, aby se to dělo.

Vám byly v poslední době opravdu přející. Myslím tím přísun zajímavých rolí.

Ano, v tomto směru mám šťastné období. V každém okamžiku svého života můžete spustit novou vlnu, jak chcete, aby váš život vypadal. A mně teď dobíhají vlny, které jsem spustila před pětadvaceti lety. Jsem za to šťastná a vděčná.