Hudba se ztišila, na stole se vrší hrací známky, šustí bankovky. Důstojní pánové při těle zvyšují nonšalantním pohybem už tak astronomické sázky. Při této hře někdo zbohatne a jiný z kasina odejde jako žebrák, přesto každý dává uvolněným úsměvem najevo, že právě on je budoucí vítěz, který drží nejlepší karty. Kdo z hráčů blufuje a kdo první ztratí nervy, se ukáže během chvíle.

Atmosféra známá z akčních filmů dnes provází sestavování rozpočtu na rok 2020. Výdajů se ani v nejmenším neděsí šéf vlády, která veřejné finance kontroluje. „Ale já jsem rád, že dáváme důchodcům podstatně víc peněz, samozřejmě, že jsem rád, (…) že vyrostou mzdy státních úředníků, ale prosím vás, státní úředníci jsou učitelé, vojáci, hasiči, policisté, všechno lidi, které my potřebujeme. Tyhle dvě položky jsou 800 miliard, víc než 50 procent rozpočtu, a já jsem rád, že lidi mají větší příjem,“ pravil s odzbrojující sebedůvěrou premiér Andrej Babiš v rozhovoru pro Českou televizi a tím ohlásil svou sázku. Potíž je v jediné věci, že náklady za případnou prohru ponesou všichni občané České republiky.

Příběh zvyšování sázek začíná od chvíle, když se Babiš stal ministrem financí, dokonce ještě pár měsíců předtím, když rozpočet na rok 2014 sestavoval úřednický kabinet Jiřího Rusnoka. V časech krize se státní výdaje nezvyšovaly, a když se objevily první známky oživení, každý chápal, že se s úspornou politikou končí. Ještě v roce 2013 dosahovaly výdaje na platy státních zaměstnanců 128 miliard korun. V prvním roce oživení se zvýšily o pět miliard, pak už tempo jenom zrychlovalo a například v roce 2018 dosáhlo 24 miliard. Tento detail prozrazuje strategii vlády Bohuslava Sobotky a navazujících kabinetů Andreje Babiše. Česko dosáhlo roku 2017 vrcholu prosperity s pětiprocentním hospodářským růstem, v následujícím roce však ekonomika zpomalila ke dvěma procentům. Bylo třeba udržet tempo, proto vláda reagovala akcelerací výdajů do spotřeby, ať už přes platy státních zaměstnanců, nebo sociální dávky. Podpořit spotřebu každým rokem o nových sto miliard korun, tedy částku na úrovni dvou procent HDP, muselo mít efekt a bude mít efekt i nadále. „Mzdy ve veřejném i soukromém sektoru se pravděpodobně budou i nadále rychle zvyšovat, což bude i nadále posilovat soukromou spotřebu,“ zdůvodňuje poslední ekonomická prognóza Evropské komise, proč se tuzemské hospodářství nemusí v nejbližší době bát pádu do recese. Lokomotivou zdejšího hospodářského růstu byl dlouho export, teď jeho roli přebírá konzum. Továrny nemusejí vyrábět stejně jako dříve, ovšem tržby v supermarketech převezmou jejich úlohu. Stejně jako v roce 2018 i letos vláda zvýšila výdaje na soukromou spotřebu a Babiš svým televizním vystoupením připomněl, že se stejným úmyslem připravila i rozpočet na rok 2020. Plán teď bude schvalovat sněmovna.

Pro člověka, který nevidí do posledních detailů státních financí, je těžko předpovědět, jak dlouho je možné takovou erupci výdajů držet. Selský rozum připouští, že rychlý ekonomický vzestup před rokem 2018 způsobil takřka povodeň zaplavující státní pokladnu proudem miliard, které bylo možné přesměrovat do kapes penzistů a státních zaměstnanců. Nabízí však stejnou možnost mírnější a na infuzi státních výdajů odkázaný růst současnosti? Přirozeně může dojít k tomu, že se perpetuum mobile mezi platy státních zaměstnanců, konzumem a výběrem daní zastaví. Pak se pokladna na ministerstvu financí vyprázdní.

Varování v tomto ohledu už v září publikoval Nejvyšší kontrolní úřad (NKÚ). Připomněl neblahou zkušenost s ekonomickou krizí v roce 2009, kdy vláda Mirka Topolánka plánovala schodek 52 miliard, nakonec se však stát během krizového roku zadlužil 190 miliardami a obdobnou částkou ještě o rok později. Takový výsledek byl přitom považován za mistrovský výkon přechodného ministra financí Eduarda Janoty, který operativně škrtal výdaje a bezohledně prosadil největší zvýšení daní v české historii. Celý problém přitom způsobil jediný „detail“: na daních se vybralo o 12,5 procenta méně, než se plánovalo v rozpočtu. Podle NKÚ je český stát na stejnou zápletku letos připraven ještě hůř než před deseti lety. „Kdyby došlo k podobnému propadu ekonomiky, mohl by schodek dosáhnout místo plánovaných 40 miliard více než 220 miliard korun,“ stojí v analýze. Už jenom pětiprocentní výpadek v plánovaných daňových příjmech by prý způsobil, že schodek překročí hranici sto miliard.

Nutno ovšem připustit, že prozatímní výsledky při výběru daní v roce 2019 blížící se katastrofu neohlašují. Výkony finančních úřadů jsou v posledních čtyřech měsících slabší, přesto se proti loňsku vybírá o 5,9 procenta daní navíc, což shodou okolností přesně odpovídá plánu v rozpočtu schváleném pro letošní rok.

Další zvýšení sázky

Víc varují data, na kterých postavila ministryně financí Alena Schillerová svůj rozpočet pro rok 2020. Růst výdajů na platy státních zaměstnanců je impozantní. Namísto 24 tisíc v roce 2014 bude průměrný plat napřesrok 38 tisíc měsíčně, zvýší se tedy během šesti let o 55 procent, i když ceny za stejnou dobu vyrostly jen o desetinu. Stejným tempem se zvýšily také platy ústavních činitelů. Zároveň vyrostl počet státních zaměstnanců z původních 424 tisíc o padesát tisíc. V důsledku toho se celkové výdaje na platy státních zaměstnanců – nepočítaje v to zdravotní personál, akademiky či vysokoškolské učitele – zvýšily o neuvěřitelné tři čtvrtiny na 227 miliard.

Právě na platech je ovšem vidět, že státní rozpočet se dostává do potíží. Platový růst akceleroval v přelomovém roce 2018, letos se „jenom“ udrží na stejné úrovni a napřesrok mírně zpomalí. Státní zaměstnanci brali od časů poslední krize méně než pracovníci soukromých firem. Pak začaly platy v soukromém sektoru růst a stát především díky tomu vybral víc daní, které přeposílal svým zaměstnancům. Proto letos berou už o pět procent víc než lidé na běžném trhu práce. Napřesrok to bude ještě lepší, ale už jen o procento.

Přesto platí varování exministra financí Miroslava Kalouska, který upozornil v televizní debatě se svou nástupkyní Schillerovou na temný rozměr současného vývoje. Ministrům svazuje ruce při vládnutí skutečnost, že největší část rozpočtu pohltí tzv. mandatorní a kvazimandatorní výdaje, tedy kromě důchodů i další sociální dávky a vedle platů státních zaměstnanců ještě výdaje na obranu. Mají nevýhodu v tom, že je nejde snadno zrušit, a pokud se o to někdo pokusí, musí změnit zákon. Před krizí se tyto povinné výdaje držely nad sedmdesáti procenty celkových výdajů rozpočtu, během krize se však automaticky přehouply přes úroveň pětasedmdesáti procent. Ani větší odvody od občanů a podniků během období prosperity však nepomohly k tomu, aby se podíl mandatorních výdajů na rozpočtu opět snížil k normálu. Po roce 2018 se naopak začal zvyšovat, napřesrok už přes 77 procent, a to v konkrétních číslech představuje částku 1,24 bilionu korun. Každý občan včetně nemluvňat tedy uhradí klientům státu ročně 120 tisíc korun, přesto se rozpočet dostává do úzkých a těžko shání peníze na investice. Zatím se nepropadá do nezvládnutelných deficitů, ale státní dluh stejně pozvolna roste.

Andrej Babiš s oblibou tvrdí, že se za jeho účinkování v rolích ministra financí a premiéra zadlužení státu snižuje. To platí jen ve srovnání státního dluhu s celkovým ekonomickým výkonem. Pokud na vrcholu krize státní dluh překročil hranici 40 procent HDP, napřesrok bychom měli být pod třiceti procenty. V reálných číslech to však znamená, že se státní dluh od roku 2016 opět zvyšuje a příští rok překročí hranici 1,7 bilionu, přes kterou se nedostal ani v dosud nejhorším roce 2013.

Do situace bez jakékoli perspektivy dostala vláda Českou republiku tím, že hodlá napravit další nespravedlnost minulosti. Teď už nejde o státní zaměstnance, ale o příjemce sociálních dávek. V jejich případě to bude zvlášť nákladné. Loni poklesly důchody na 38,1 procenta hrubé mzdy, tedy na nejnižší úroveň v historii, a letos to přes devítisetkorunové zvýšení nebude lepší. Proti loňsku utratí stát za důchody navíc 38 miliard a zaostávání penzistů v příjmech se tím pouze zastaví. Proto je nutné přidat i napřesrok stejnou částku a dokumenty ministryně Schillerové rovnou slibují, že se podíl průměrného důchodu na průměrné mzdě zvýší až k 39 procentům. Důvodem je ovšem fakt, že mzdy porostou pomaleji než v uplynulých letech, a to bude mít ten nepříjemný důsledek, že také výnosy daní z příjmu fyzických osob porostou polovičním tempem. Bilance se ještě komplikuje tím, že o osm miliard vyrostou náklady na rodičovský příspěvek a srovnatelný dopad na rozpočet bude mít zrušení pravidla, že se první tři dny nemocenské neplatí. Kde tedy vzít potřebné peníze?

Bylo by možné zvýšit deficit, ale nakonec se sáhlo k jinému nepopulárnímu kroku. Vyrostou sazby daně za tabák a líh a vybere se tím víc o devět miliard, dalších dvanáct miliard vynese opatření, kterým finanční úřady zablokují podnikatelům o čtrnáct dnů déle zálohy na daň z přidané hodnoty. Ministryně Schillerová vysvětluje, že nové daně nemají zachránit rozpočet, ale odradit kuřáky a pijany od jejich zlozvyků. Připomíná, že se na druhé straně sníží sazby DPH u některých služeb, tím ovšem stát přijde jen o necelé dvě miliardy. Prodloužení termínu na vracení záloh pak v překladu znamená, že stát projídá budoucí příjmy. Už po daňovém balíčku ministra Janoty se zvětšilo přerozdělování a daňová kvóta dosáhla 33 procent ekonomického výkonu země. Od té doby se bilance průběžně zhoršuje. Jak upozorňuje dokumentace státního rozpočtu, poslední skok naplánovaný v příštím roce zvýší daňovou kvótu už na 36 procent.

Česká společnost se nápadně začíná podobat rodině, kterou dusí příliš vysoká hypotéka a musí šetřit úplně ve všem. Přitom ani tolik nevadí samotný státní dluh, který každoročně pohltí úroky okolo 45 miliard. Hlavní zátěž definuje právě částka 1,24 bilionu na platy státních zaměstnanců a na sociální dávky, kterou musí v příštím roce někdo zaplatit, ať chce, nebo nechce, ať ekonomika poroste, nebo zpomalí. Stále méně peněz bude pro obyčejné rodiny i na jakékoli veřejné projekty, které by mohly změnit zemi k lepšímu. Poslední tři vlády zvýšily výdaje státu za šest let o třetinu, tedy o 400 miliard. K tomu patří kontrolní otázka, co se od roku 2014 vlastně postavilo.