Miloš Doležal (50), původně básník, rozhlasový redaktor a editor, je v posledních letech hlavně badatel v lidských příbězích z dramatického dvacátého století. V tom není sám, žánr „dokumentárních povídek“ patří trvale k nejoblíbenějším čtenářským formám a v různých podobách (třeba jako „orální historie“) se stále vrací. Tak i Doležalovy příběhy navazují na knížky „lidového čtení“, které kdysi vycházely v edici Magnet a jako „literatura faktu“ se těšily masové oblibě. Doležal je však přece jenom trochu jiný: je to autor s výrazně literárním zázemím, je tedy nejen věcně spolehlivý, ale i vkusný a uměřený a příběhy umí vyprávět, aniž má potřebu se do nich vtírat nebo jim zvnějšku dodávat patos a emoce. Vypráví tak, že krok za krokem pečlivě rekonstruuje skutečné osudy postav, skládá je do mozaiky s jinými osudy a z těchto dílů vzniká pak i širší obraz, kterému se dá říct dějinný.

Tuto schopnost předvedl v oceňované knize o páteru Josefu Toufarovi Jako bychom dnes zemřít měli (2012) a předloni v triptychu Čurda z hlíny, který jsme tady recenzovali pod titulem Jak se člověk stává sviní (viz Týdeník Echo č. 20/2019 – pozn. red.), neboť portrétoval tři osudy protektorátních práskačů či zrádců. Doležalova nová kniha je jejím pokračováním s tím, že zde jsou zachyceny tři příběhy naopak hrdinské, ovšem nepateticky hrdinské. Název Do posledních sil je výstižný v několika ohledech. První „povídka“ dokumentuje vězeňské osudy Josefa Čapka po jeho zatčení 1. září 1939 na prázdninovém pobytu v Želivě. Ty jsou obecně známy, včetně tragického konce v dubnu 1945 v Bergen-Belsenu, ale méně známý je soustavný zápas jeho ženy Jarmily, snažící se po celou okupaci Josefa zachránit. Její zoufalé snahy a naděje vždy nakonec narazí na hradbu okupačních orgánů, mstících se na Josefovi za bratra Karla. Josef se stává „obětním beránkem“, který svým utrpením a smrtí sejme „hříchy“ svého mnohem agilnějšího sourozence.

Druhá povídka představuje hrdinství v činné, přitom beznadějné podobě. Hlavní postavou je parašutista Vladimír Hauptvogel, který po okupaci odejde přes Slovensko a Balkán do Francie, odkud se po jejím pádu dostane do Británie, kde jsou Čechoslováci připravováni na akci v protektorátu. Doležal podrobně rekonstruuje kolektivní každodennost čtyř roků, během nichž jsou tito mladí muži cvičeni na něco, co pak může skončit také bezcílným blouděním a bezradností po vysazení ve vlasti. To se uskuteční v noci na 9. dubna 1944, kdy poblíž Kamýku nad Vltavou seskočí čtyřčlenná skupina CHALK, jejímž členem je i třicetiletý Hautpvogel. Parašutistům se lepí smůla od začátku na paty: kontakty jsou nepoužitelné a terén je nebezpečnější, než předpokládali. Hned na začátku se kolem nich začne stahovat smyčka. Skupina SELPHUR, vysazená krátce po nich, je zlikvidována už za pár dní a jejich kolega Adolf Horák navádí gestapo na jejich stopu. Muži, kteří sotva stačili odeslat do Londýna pár zpráv, jsou po měsíci zoufalého přebývání a skrývání u ochotných, ale pochopitelně vyděšených lidí přepadeni a pochytáni 13. května při policejní akci klatovského gestapa v lese u Chraštic. S nimi je zatčeno třináct lidí z několika vesnických rodin, které čtyřem parašutistů poskytovaly pomoc. Konce války se nedožije šest z nich. Jediný Hauptvogel se při transportu ještě týž den zachová tak, jak mu velí vojenská čest: vytáhne ukrytý kolt, postřelí gestapáckého řidiče a prchá do lesů a polí, „kolem osmdesáti vojáků SS postupuje v rojnici v jeho patách“ – český bojovník ještě jednoho z nich zasáhne střelou do prsou, ale pak vybíhá do prázdné krajiny u Zbenic, „střely se zarývají do čerstvě uvláčeného pole, běžce zasahují a on zpomaluje, vrávorá, padá“. Hrdina.

Poslední povídka je příběh Josefiny Napravilové, která těsně po válce hledala přeživší lidické děti. Miloš Doležal ji poznal jako dámu, jíž do stovky chybělo pár let. Důležitou součástí knihy jsou fotografie, dopovídající to, nač slova nestačí.

Miloš Doležal: Do posledních sil. Tři dokumentární povídky z protektorátní tmy. Host, Brno 2020, 384 str.