Casa Malaparte na Capri

Autoportrét z kamene

Casa Malaparte na Capri
Autoportrét z kamene

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Na těžko dostupném útesu vysoko nad širým mořem si na přelomu třicátých a čtyřicátých let 20. století postavil slavný italský spisovatel a novinář Curzio Malaparte (1898–1957) úchvatnou vilu, jejíž příběh zrcadlí excentrický život majitele.

(Anti)fašista

Se stavbou vily začal Curzio Malaparte ve své zlomové etapě života, kdy se z horlivého podporovatele fašistického režimu Benita Mussoliniho stal jeho hlasitým odpůrcem. Po vydání své knihy Technika státního převratu zkraje třicátých let, ve které parodoval Mussoliniův mocenský vzestup, se totiž ocitl v několikaletém vyhnanství na ostrově Lipari. Po svém propuštění roku 1938 se spojil s předním fašistickým architektem Albertem Liberou, aby si od něho dal vypracovat modernistický návrh soukromé rezidence, pro kterou si vyhlédl odlehlý skalnatý útes východního výběžku italského ostrova Capri – třiatřicet metrů nad mořem. Ať už vědomě, či nikoli, Malaparte výběrem této „parcely“ vystihl vlastní společenskou pozici – často se totiž ocital v extrémních situacích a byl ostrakizován.

Návrh vily vypracoval spisovatel sám. Stala se vyhledávaným salonem avantgardních umělců a intelektuálů své doby. - Profimedia.cz

Na Capri tehdy přitom ani nebylo možné stavět, celý ostrov podléhal ochraně coby přírodní rezervace. Když se však na žádosti o stavební povolení objevilo razítko exponovaného režimního architekta, nakonec přimhouřil oči i sám ministr a záměr schválil. Těžko říct, jestli to byl Malapartův prozíravý tah, aby získal své vysněné místo, návrh Alberta Libery nicméně posléze odmítl coby přespříliš racionalistický a finální projekt vypracoval literát sám s pomocí svých přátel z vlivných kulturních okruhů Evropy a jednoho místního kameníka, který celou stavbu řídil. Je až s podivem, jak originální návrh Curzio Malaparte bez jakéhokoli architektonického vzdělání dokázal vypracovat. Také díky tomu stojí tak trochu stranou stylových škatulek, mísí se v něm vlivy antické a regionální architektury s moderním racionálním uvažováním, což dalo vzniknout obdivuhodně šarmantní stavbě, která dodnes neztratila nic ze své aktuálnosti.

Oheň a moře

Vila svou protáhlou hmotou vyplňuje takřka všechnu plochu vršku útesu. Je na něm posazena jako abstraktní objekt na hony vzdálený běžnému středomořskému domu, zároveň však se svým dramatickým prostředím navazuje důvěrný dialog v několika (na první pohled možná nezřetelných) rovinách. Dům se svou třípodlažní hmotou přizpůsobuje skalnatému podloží, měkce po něm stoupá a kopíruje jeho nerovnosti. Malaparte, který během druhé světové války působil jako válečný zpravodaj na frontě v Sovětském svazu, také odmítl použít beton a cihly, které by výstavbu výrazně zjednodušily, a místo toho vsadil na kámen těžený přímo na místě.

Tu vůbec nejlepší (a nejcharakterističtější) část Casa Malaparte nicméně představuje nezvykle řešené pyramidální schodiště vedoucí na střechu pojatou jako volná sluneční terasa, kde pouze ladně zakřivená zídka poskytuje stín a bariéru před případnými zraky lidí z pevniny. Mnohá překvapení nabízí i jednoduše zařízený interiér, kde najdeme například velký krb se speciálním žáruvzdorným sklem, které si majitel objednal u německé firmy Carl Zeiss a umožňuje výhledy na moře přes plameny ohně.

 

Po předčasné smrti Curzia Malaparteho roku 1957 dům dlouhou dobu pustl, jak ostatně zachytil film Pohrdání z roku 1963 francouzského režiséra Jeana-Luca Godarda. Vybavení domu včetně mramorové koupelny v milenčině ložnici zůstalo na svém místě, neboť ho nedokázali ukrást ani vandalové. Do vily vede cesta jen po moři (když je ovšem klidné) s nutností zdolání devětadevadesáti schodů vytesaných do skály nebo dlouhou kamenitou stezkou. Celkové obnovy se vila dočkala až na přelomu osmdesátých a devadesátých let a dnes slouží ­různým kulturním a společenským účelům.

Domy toho často prozradí mnohé o svých autorech i majitelích. A protože Curzio Malaparte spojil obě tyto role, supluje vila jeho nikdy nevydanou autobiografii. „Ten den, kdy jsem se rozhodl postavit tento dům, jsem nevěřil, že nakonec právě on o mně vypoví víc než celé mé literární dílo,“ pronesl jednou.

21. srpna 2022