Přirovnávání Evropské unie k sovětskému impériu je celkem oblíbenou metaforou zatvrzelých euroskeptiků. Přes všechny vady, jež EU má, ji nelze přece jenom stavět na roveň zločinnému režimu, který zotročil půlku Evropy. Minulý týden však sama EU dodala symbolickou munici svým kritikům, kdy se zdánlivě přiblížila ke komunismu. Pravda ne ke stalinistické verzi, ale k té maoistické.

Dne 30. prosince vrcholní představitelé EU a čínský prezident Si Ťin-pching oznámili při videohovoru uzavření přelomové investiční dohody. Všichni, s jedinou výjimkou francouzského prezidenta Emmanuela Macrona, seděli před řadou střídajících se vlajek EU a Čínské lidové republiky. Prapory byly pečlivě naaranžovány tak, aby evropské hvězdičky volně přecházely v ty komunistické. Opravdu krásné vyjádření solidarity. Pouze Macron nahradil čínské vlajky francouzskou trikolorou.

V mnoha ohledech je investiční dohoda zřejmě mnohem zásadnější než druhá velká obchodní dohoda uzavřená ke konci tohoto roku, totiž ta s Británií. Zatímco dohoda EU-Británie se pouze snažila zachovat současný obchodní stav, dohoda s Čínou ukazuje evropské zahraničněpolitické směřování, které může mít vliv na dlouhé desetiletí dopředu.

Smlouva s Čínou se rodila dlouhých sedm let. To, že se ji po dlouhých zdrženích podařilo uzavřít právě na konci roku 2020, není náhoda. Člověk by se mohl domnívat, že uplynulý rok nebude úspěšné čínské diplomacii přát. Kvůli režimnímu tajnůstkářství a neschopnosti se z Wu-chanu do světa rozšířil koronavirus. Systém koncentračních táborů, kde Čína nutí miliony Ujgurů k otrocké práci, se stal všeobecně známým. Peking také bezostyšně porušil mezinárodní smlouvy, když značně omezil autonomii Hongkongu.

Jenže eminentní zájem na investiční dohodě měli Němci, především německé automobilky. Například Volkswagen prodá téměř 50 % všech svých aut právě v Číně. Kancléřka Angela Merkelová se nijak netajila přáním, aby se vyjednávání o smlouvě podařilo úspěšně ukončit ještě v roce 2020. Významně tomu pomohl fakt, že Německo v druhé polovině roku EU předsedalo. Proto se negociace v posledních měsících tak pohnuly kupředu, Němci chtěli dohodu uzavřít ještě předtím, než předsednictví předají Portugalsku.

EU se tak podařilo zajistit si jednodušší přístup na čínský trh. Minulý rok do října vzájemný obchod mezi EU a Čínou dosáhl hodnoty 480 miliardy eur, velké evropské firmy doufají, že tento objem ještě vzroste.

Pro Čínu je dohoda především diplomatickým vítězstvím. EU jí jasně signalizuje, že ji porušování lidských práv Pekingem nezajímá. Komunistický režim se sice zavázal přistoupit k mezinárodním dohodám zakazující nucené práce, ale nikdo nevěří, že je bude doopravdy dodržovat.

Významněji však dohoda narušuje americko-evropské spojenectví. Smlouvu odsoudily obě americké administrativy, jak ta odcházející, tak ta přicházející. Trumpova vláda ostřeji. Investiční dohoda hodila vidle do čínské strategie Joea Bidena ještě předtím, než vůbec začala. Biden plánoval jít na Čínu chytře. Místo Trumpových agresivních obchodních válek, kdy rozdával cla na všechny strany, Biden chtěl spolupracovat s Evropou ve vytvoření ekonomického tlaku na Čínu. Mělo jít o návrat k transatlantické spolupráci po letech trumpovského šikanování. Chování EU tak ukazuje, že problémem transatlantických vztahů možná nebylo hulvátské chování Trumpa, ale přístup Evropanů, kteří očekávají, že mohou jít přímo proti americkým zájmům, a přitom berou za samozřejmost, že jim Američané budou stále poskytovat ochranu. Číňané si prý libují, že vyklouzli z ekonomického obklíčení.

Možná odhození etických zábran kvůli „uspokojení zájmů hrstky německých nadnárodních firem“, jak to podal Philippe Le Corre, expert na Čínu z Harvardu, je dobrý byznys. Je také možné, že větší zapojení Číny do mezinárodního obchodu a vytvoření volného trhu povede k demokratizaci, i když Čína tuto tezi tak oblíbenou v devadesátých letech již několik desetiletí popírá.

Znepokojivěji se ale zdá, že přimknutí k Číně je dlouhodobou evropskou, respektive německou politikou. Podle magazínu Foreign Policy Angela Merkelová je Číně nakloněna. Obdivuje její ekonomický úspěch a je Pekingu stále vděčná za to, že během hospodářské krize nakupoval dluhopisy eurozóny, a tím ji udržoval nad vodou. Hlavně se ale Merkelová domnívá, že Čína je velmoc na vzestupu, zatímco USA upadají. Merkelová tak prý chce vmanévrovat EU do pozice, kdy v nadcházejícím střetu mezi Čínou a USA, ať bude mít jakoukoliv podobu, Unie zůstane neutrální, bude sloužit jako spojnice mezi Amerikou a Čínou. Není tedy náhodou, že právě Merkelová tak tlačila na přijetí investiční dohody. Také není náhodou, že Německo rozhodlo, na rozdíl od ostatních evropských států, že vpustí čínskou Huawei do své infrastruktury.

Je také otázkou, jestli je dohoda pro EU ekonomicky výhodná. Na papíře bezpochyby je, jenže jak upozorňují kritici, neexistují záruky, že Peking evropské firmy třeba neznárodní, pokud se mu zachce. Zmizení druhého nejbohatšího Číňana a zakladatele společnosti Alibaba Group Jacka Ma jasně ukazuje, co se děje s podnikateli, kteří se znelíbí režimu.

Dlouhodobě proti dohodě vystupovalo pouze Polsko, nejbližší spojenec USA v EU. V poslední době se přidala také Francie. Macronovi nepřišly záruky o nevyužívání nucených prací dostatečné. Jak ho Merkelová přesvědčila, není jasné. Spekuluje se, že ho upozornila, že ratifikační proces se může protáhnout do roku 2022, kdy Francie bude předsedat EU, takže Macron dostane šanci ovlivnit konečnou podobu smlouvy. Macronova nespokojenost je zřejmě důvodem, proč nevystavil za sebe čínské vlajky.

Zdá se tak, že zatímco se čeští liberálové tvářili, že každá návštěva Číny prezidentem Milošem Zemanem znamená brzké područí Číny, nejvýkonnějším spojencem říše středu je jimi tak vzývaná Angela Merkelová.