Manuel Valls, jeden z mála Katalánců ve francouzské politice a bývalý ministerský předseda za vlády socialistické strany, zažil jakýsi druh probuzení. „Přestaňme se omlouvat za to, že jsme Francouzi!“ burcuje v rozhovoru pro Le Parisien a dodává, že islamismus a politický islám jsou ve válce s Francií.

„Základní chybou části politické, intelektuální a mediální levice bylo, že se domnívala, že muslimové představují nový proletariát,“ říká ke konci rozhovoru. Samozřejmě si hned vysloužil označení fašista, ale to už patří k západnímu politickému folkloru.

Manuel Valls je dnes daleko od pák moci a nejspíš se k nim už nikdy nedostane. Takový odstup dává lidem možnost být upřímnější, než když zastávají určitý úřad; proto asi ta otevřenost, na kterou jsme v dobách jeho premiérování nebyli zvyklí. Ale i tak je vidět, že se Valls v rozhovoru vyhýbá určitým ožehavým otázkám.

Tou první je, kde končí onen takzvaný islamismus a začíná tolerovatelná podoba islámu. To vůbec není frivolní otázka k zahánění politicky korektních jedinců do kouta; to je otázka, kterou jsou nuceni řešit i v islámském světě, protože sami dobře vědí, že s některým typem imámů a kazatelů se existovat dá, kdežto jiný typ je smrtelně nebezpečný. I tam je hledání té správné hranice obtížné – a v Evropě bude ještě obtížnější, protože k našemu současnému liberálnímu vybavení patří i svoboda náboženského vyznání, pod kterou se schová skoro všechno kromě otevřených výzev k násilí.

Tou druhou je, kde se ta dnešní situace vzala a zda nemohl sám Valls udělat více pro to, aby jejímu rozvoji zabránil. Kdo radikalizoval francouzské muslimy a navedl je na myšlenku, že mají žít v izolovaných enklávách, které už nepřipomínají okolní republiku? Významnou, ne-li rozhodující roli v tom sehráli salafističtí kazatelé placení Saúdskou Arábií a dalšími monarchiemi z Perského zálivu. Jenže to byli tehdy naši takzvaní přátelé, kteří měli hodně peněz, tak se na jejich činnost raději moc nehledělo. Přitom kdyby se zde stejným způsobem pokoušela expandovat Severní Korea, neměl by asi nikdo problémy s tím, zatnout jejímu snažení tipec.

Minimum, co Manuel Valls v téhle situaci může udělat, je to, začít pracovat na odbourávání stávajících tabu. Nejen Francie musí skutečně vážně přehodnotit, co ještě považuje za tolerovatelné, a co už ne; a nejen Francie potřebuje přivést svoji vlastní levici k porozumění, že původní, Vallsem zmiňovaná představa o muslimech coby novém proletariátu, který umožní uskutečnit konečnou protikapitalistickou revoluci, byla chybná.

Záleží na tom mnohé. Právě Francie nese v současné době tíhu bojů v Mali a západní Africe, která se pod tímtéž vlivem salafismu hrozí změnit v kolekci selhavších států. Tak by, v nejhorším případě, mohla vypadat i budoucnost Francie samotné. Takový boj ale nelze vyhrát bez realistického přístupu k jeho příčinám.