Životy uživatelů v čase tvrdší uzavírky asi nejsou zrovna pestré, ten můj taky ne. V mé bublině těch posledních pár dnů působí, jako kdyby desítky a desítky lidí potřebovaly snížit tlak v kotli a šly na věc přes jakési upouštění páry v naději, že pak „bude líp“. Výsledkem jsou dlouhé řady statusů vyjadřujících některé z několika málo dělení: lockdown je absurdní, lockdown je málo tvrdý, lockdown je příliš tvrdý, Česko se rozpadá a nezaslouží si to, Česko se rozpadá a zaslouží si to (plus možná ještě pár dalších).

Člověk dokáže pochopit, že jiní potřebují vyjádřit svou frustraci, takzvaně ji vykřičet do světa, třeba i v naději, že si toho někdo všimne, že ten naštvaný názor pohne nějakými vahami na jednu nebo druhou stranu, napomůže dosáhnout, že se veřejné mínění někam přikloní. Anebo si prostě uleví, dostane pár lajků od lidí, kteří vidí věc podobně, a přesvědčí se tak, že s tím svým naštváním není sám. A jistě je to tak – na sítích je každý především za sebe, neúčastní se tam společné práce na splnění nějakého společného úkolu, nerozhoduje o kontextu, v jakém jiní budou jeho statusy číst, co jim bude ve feedu předcházet a co je bude následovat. Stejně ale z toho součtu individuálních hnutí mysli vzniká nějaký celek, přinejmenším v očích pročítajícího. A můj zážitek pročítajícího byl v uplynulých dnech docela jednoznačný. Bylo to jako skočit do proudu naštvání a bezmoci. Vnímat, že konfrontace zrovna s touhle emocí zrovna v tomhle čase člověku na duši nedělá zrovna dobře a vlastně ho ani nebaví a nic zásadního nepřináší, zároveň se ale nemá k tomu, aby z toho proudu vystoupil a začal se zabývat třeba něčím jiným, bude znuděně „scrollovat“ dál a dál, dokud mu neklesne hlava nebo neupadne ruka. Možná do toho proudu přihodí i svůj příspěvek, pomůže tak udržet v chodu cyklus frustrace – ti, kdo ji soustavně vyjadřují, ji posílí v těch, kdo jenom čtou, a nakonec je přivedou k tomu, aby ji vyjádřili taky, atd. Ten jev se vzpírá zjednodušujícímu odsudku – bezmoc a frustrace jsou velice reálné, vycházejí z nějaké skutečné situace a nemělo by význam vytýkat lidem, že svůj stav ducha nelakují narůžovo. Ale stejně. Ale stejně – mlčení je taky možnost.

Mám s tím čerstvou zkušenost. Popíšu ji, ne proto, abych tak ilustroval svoje iluzorní ctnosti. Na docela sledovaném profilu na Facebooku jsem o víkendu narazil na živou diskusi o záležitosti, kterou mám, troufám si říct, docela nastudovanou. Padalo v té debatě hodně nepřesností a úmyslných zkreslení. Už už jsem se zapojoval, prsty na klávesnici byly v pohotovosti. A najednou – jako kdyby mě oslovilo něco (někdo) shůry. A nechal jsem to být. Nebyl to výsledek rozmyslu nebo vědomého vypětí vůle. Prostě to najednou nešlo a já za to byl vděčný. Přinejmenším jsem tím získal klidné sobotní odpoledne, nerušené průběžným kontrolováním, jestli nepřibyly nějaké lajky, jestli někdo nezareagoval, jestli mě někdo neoznačil, jestli se ve vláknu neobjevily nějaké nesmysly či bludy, které by bylo potřeba uvést na pravou míru. Místo debatérské vycukanosti jsem měl v hlavě klid a čisto. Dost čisto na to, abych si uvědomil, jak iluzorní jsou všechny ty dobré důvody, kterými si člověk ospravedlňuje, když se do nějakého sporu na síti vrhá. Ano, stanovisko, které považuji za nesprávné, z té debaty třeba vyjde jako vítězné, anebo aspoň ne dost zpochybněné. Lidé, kteří si tu debatu budou třeba číst, nebudou seznámeni s argumenty, které považuji za důležité, a místo toho se jim do hlav třeba dostanou nějaké nesmysly. No a co má být? V takové chvíli, kdy se mysl nijak nezaslouženě projasní, si člověk může uvědomit, jak nabubřelé ty jeho racionalizace marnění času dohadováním se na síti většinou jsou. Mlčením člověk v naprosté většině případů nikoho o nic nepřipraví. A sám toho může docela dost získat. Protože pár hodin klidu skutečně je docela dost. Člověk si rád připadá jako bojovník za pravdu, jenomže pravda se bez něho docela často obejde. Asi je pro ni i pro svět užitečnější, když se jeden spíš hlídá, aby mu nepřeskočilo, a nenapomáhá tomu, aby se něco takového stalo druhým.