Trvalo mi to několik desetiletí. Minulý víkend jsem poprvé v životě seděl na zahrádce pražské restaurace U Fleků. K návštěvě mě přivedla až pandemie, vědomí, že tam nebudou davy turistů a nebude probíhat s tím související cirkus.

A bylo to skutečně tak, mezi návštěvníky na asi zpola zaplněném místě jasně dominovali Pražané. Vzali jsme si tu hospodu zpátky! vzkřikl by bojovník proti turistickému „zlořádu“. A nejde jenom o „provařenou“ restauraci, která za běžných okolností slouží jako past na zájezdy. Centrum Prahy je po uzavření hranic v něčem nové a snad i příjemnější, především pro člověka, který se chce především procházet – poloprázdné ulice, z nichž zmizel obtížný frmol, o to víc díky tomu vynikne jejich krása či zajímavost, jež je možné opět v klidu pozorovat.

Na čerstvě otevřených zahrádkách dost místa, vlastně všude je ho dost a ti, kdo ve městě zbyli, si mohou připadat blíž (jistě to souvisí s izolací, již si vynutila pandemie, ale myslím, že v posledních týdnech jsem se dal do řeči s neznámým člověkem častěji, než bylo dřív obvyklé). „Disneylandizace“ centra Prahy se zdá být na ústupu, skoro všechny obchody zaměřené jednoznačně na turistickou klientelu jsou zavřené. A především jsou z ulic pryč samotní turisté – zvláštní bytosti, které se často vyskytují ve velkých a hlučných skupinách, uštvaně se přesouvají od památky k památce, všude možně překážejí. A nakonec ani ti neorganizovaní nejsou o moc lepší, často se ubytovávají přes Airbnb a podobné služby, čímž přispívají k růstu nájmů, a tak dále a tak podobně. Všichni na ně nadávají, dalo by se až říct, že averze vůči turistům je společensky přijatelnou formou xenofobie, a to i v těch nejpokrokářštějších kruzích.

A tahle idyla bez turistů bude jistě ještě nějakou dobu trvat, letošní sezona bude spíš mrtvá a kdo ví, jak dopadnou ty příští, jestli bude letecká doprava i v nich tak laciná, jak jsme si zvykli, jestli nepřijdou další vlny téhle pandemie nebo nějaké další nákazy. Je snadné tomu okouzlení z měst bez turistů propadnout. Cenu za tu krátkodobými přivandrovalci nerušenou idylu ale bude platit hodně lidí, kteří kvůli omezení počtu turistů přijdou o práci – a zdaleka ne jenom v těch pastech na turisty. Pražané se možná budou ještě divit, co všechno v jejich městě může fungovat jenom proto, že do něj jezdí hodně lidí z ciziny. Já se třeba můžu obávat, jestli tu bude ještě tolik koncertů kapel, které zdejší publikum tolik nezná. Kolik kaváren a hospod (nejenom těch neodpovídajících mému vkusu) ve městě zkrachuje, protože je o turisty ochuzená Praha prostě neutáhne. A ti turisté, kteří nepřijedou a v budoucnu třeba ani jezdit nebudou, jsou především ti chudší. Takže je dost zvláštní, když nad redukcí jejich počtu tolik jásá akademická levice, která se jindy tváří jako zastánce chudých. Možná se nacházíme ve šťastném (jak se to tedy vezme) okamžiku, kdy jsou jasně vidět pozitiva omezení turismu a jeho negativa se ještě nestihla naplno projevit. Ta ustavující se nová normalita zatím nastavuje svou přátelštější tvář, i tak už ale na dost lidí dopadla. Na rozdíl od nově prázdných ulic a klidné atmosféry v nich ale ty lidi dnešní spokojení pražští chodci moc nevnímají.