Hlasovací stroj Babiše, Okamury a Filipa rozdal karty při sestavování sněmovny a otevřel cestu k menšinové vládě hnutí ANO. Tím se Česko vydává cestou národního státu, který je v opozici vůči Evropské unii. Když se za obranu českého národa berou rodáci z Bratislavy a Tokia, pak vyhlídky pro národní věc nejsou nejlepší.

Alternativa Západu

Renesance národních států, již před dvěma lety podpořilo selhání Evropské unie při uprchlické krizi, se neomezila jenom na Maďarsko a Polsko, kde drží většinu v parlamentu národně konzervativní strany. Požadavky na ochranu národa před globalizací, do níž se vedle zastavení proudu migrantů počítají i opatření proti dovozu laciné pracovní síly z Východu nebo nekontrolovanému pohybu kapitálu, vyhlásila v západoevropských zemích řada populistických stran a hnutí, které ve volbách uplynulých dvou let zaznamenaly zřetelný vzestup. Druhou nejsilnější stranou ve Francii je Národní fronta, v Nizozemsku pak Strana pro svobodu, na třetí pozici se dostaly Alternativa pro Německo a Svobodná strana Rakouska. Nejde o výkyv, v Rakousku Svobodní míří do vlády.

Ustavuje se tím opozice proti politickému proudu, který Evropu ovládl hned po druhé světové válce. Od začátku byl postaven jako snaha překonat model národních států a nacionalismus a vždycky šlo o to, podřídit postupnými kroky jednotlivé země a národy společným evropským institucím, které se stanou základem společné Evropské republiky. Jedině tak je prý možné zabránit ničivým válkám, v něž přerůstaly přirozené spory mezi národními státy. „Smyslem Evropské unie je zajištění udržitelného míru překonáním národů a vytvoření postnacionální Evropy,“ zdůrazňuje ještě dnes vídeňský filozof Robert Menasse.

Tím jen opakuje dávné výroky politiků. „Cílem je překonání národů,“ prohlásil v šedesátých letech první předseda Evropských společenství, německý křesťanský demokrat Walter Hallstein. Ještě o dvě desetiletí později varoval francouzský prezident, socialista François Mitterrand, že „nacionalismus je válka“. Plán, podle nějž se národní státy postupně vzdávají svých pravomocí, ovšem očividně nefunguje, když státníci starých i nových členských zemí Evropské unie stále častěji opakují, že ochrání své národy před diktátem z Bruselu.

Ideologii jednotné Evropy rezolutně odmítl i předseda tuzemské ODS Petr Fiala, který je naopak přesvědčen, že národní stát je třeba chránit před probruselskými fanatiky. „Národ a národní stát jsou pozitivní sociální útvary, jsou reálné, přirozené a jedině v nich známe demokracii a lidské svobody,“ napsal v předmluvě své knihy Rozum a odvaha, v níž zároveň polemizuje, že národní stát nemůže za války a hrůzy 20. století, protože „největší hrůzy způsobily děsivé totalitní ideologie“. Fiala nežádá likvidaci Evropské unie, odmítá však, aby se jí i nadále předávaly pravomoci národních států. Namísto toho ji navrhuje změnit na jakousi služebnou organizaci pro národní státy. „Unie musí posilovat státy a násobit jejich možnosti, ne je ubíjet,“ argumentuje Fiala.

Při návratu k národním ideologiím došli zatím nejdále v Maďarsku a Polsku. Vládní strany Fidesz a PiS bývají kritizovány, že po získání nadpoloviční většiny v parlamentu posilují v rámci již zavedených demokracií autoritářské prvky a že se snaží exekutivě podřídit soudní systémy a média.

V první řadě však Maďarům i Polákům jde o vytvoření efektivní vlády, která by si dokázala poradit v současném složitém světě a uměla by pro svůj národ využít možnosti, jež se právě dnes nabízejí. V rozhovoru pro Týdeník Echo na to upozornil polský filozof Marek Cichocki. „Západ se v období krize změnil, a proto přestává být pro Evropany jedinou možností, která nemá alternativu. Nese to v sobě určitá rizika, ale státy střední Evropy dnes mají šanci překonat roli, v níž jsou po roce 1989. Tedy překonat roli států, které se odtrhly od východního bloku, které však zůstávají na okraji a mohou usilovat jen o to, být funkční periferií Západu,“ vysvětluje expert, že v období, kdy významně oslabily okolní mocnosti od Ruska přes Německo po Evropu, jak jsme ji znali v posledních desetiletích, může být střední Evropa velkým soběstačným regionem, který má vlastní výklad dějin. Neznamená to distancovat se od Evropské unie ani od NATO, ale stát se jejich rovnocenným členem. „Dnes musí být Češi, Poláci, Maďaři, Slováci, Baltové dospělí natolik, aby byli sami schopni projektovat vlastní budoucnost,“ žádá Cichocki.

Málo jsme trpěli

Postřeh polského historika, že při probuzení národních států sehrál roli šok z uplynulého desetiletí krizí, potvrzuje i Eurobarometr. V letech 2007–2013 poklesla důvěra v Evropskou unii ve většině států o desítky procent. Pak se začala vracet, někde dokonce na předkrizovou úroveň. Důsledkem bylo, že se protievropští populisté, kteří příliš přitvrdili rétoriku, nakonec v letošních volbách nedočkali očekávaných výsledků. Důvěra k Unii se ovšem nevrátila v zemích Visegrádu. Maďarsko, Slovensko a Česko byly vedle Belgie jedinými zeměmi, kde poklesla i v období 2013–2017. Podobně je na tom Polsko (a Řecko), kde po strmém poklesu o 30 procent došlo ke zlepšení na hranici statistické chyby. Pro Polsko a Maďarsko bylo řešením ustavení nacionálních vlád, jimž při všeobecné a celoevropské skepsi vůči politikům trvale roste popularita. Obě země se tím vymkly tradičnímu modelu, který se po krizích obnovil ve východní i jižní Evropě. Tamní občané pochybují o národních vládách, jejichž členy ze zkušenosti podezírají z neschopnosti a korupce, a proto vítají, když řízení jejich země převezmou schopnější a poctivější manažeři z evropské centrály. Popularita Bruselu proti národním vládám bývá obvykle dvojnásobná, jen v Polsku a Maďarsku to od krize neplatí. Při odpovědi na výzvu posílit národní stát jsou na řadě Slováci a Češi.

Z tuzemského pohledu nepřišla tato výzva ve správné době. Říjnové volby potvrdily, že došlo k úplnému rozpadu stranického systému. Na obratu k ideálům národního státu tak shodou okolností vydělaly nové strany ANO a SPD, které se samy nazývají antisystémové, společně s komunisty, kteří se po letech v ústraní opět derou k moci – navzdory mizernému výsledku. Vzniká tak triumvirát populistů, jenž v národní věci uzavřel spojenectví už před volbami, když svolal mimořádnou schůzi sněmovny na záchranu krušnohorského lithia před hrozícím rabováním cizí firmy. Programy všech tří stran stojí na obraně národa. Konkrétně hnutí ANO, které je k Evropské unii ještě relativně vstřícné, zvolilo bezpečnost za první programovou kapitolu. Myslí tím „bezpečnost občanů ve světle nekončící migrační krize a teroristických útoků“, „ochranu národní identity“ a „potravinovou soběstačnost“. Neznamená to ovšem vystoupit z Evropské unie, jak doporučují komunisté a Okamura, ale „hlasitě prosazovat“ tyto zájmy v rámci EU.

Posílit národní stát nejde bez posílení pozitivních národních emocí, to se však dá těžko čekat od rodáků z Bratislavy a Tokia v čele antisystémových stran. Zvlášť když v Česku není mnoho motivů, na které by šlo navázat. V Praze není možné postavit na náměstí sochu slavného vůdce minulosti jako v Budapešti admirála a regenta Miklóse Horthyho. Teoreticky by šlo sjednotit národ připomínkou slavných porážek. Viktor Orbán vyhlásil za národní svátek podpis Trianonské mírové smlouvy, následkem čehož přišli Maďaři v roce 1920 o dvě třetiny historického území. Jarosław Kaczyński nedávno oživil vzpomínku na zničení Varšavy za druhé světové války, když bez naděje na úspěch žádal po Němcích, aby nahradili škody. Čechům se sotva podaří oživit Bílou horu nebo Mnichov, po kterých už jsou škody zapomenuty nebo odčiněny.

Národní hnutí, a dokonce nacionalismus mají u sousedů starou tradici, v Česku je však nejsilnější vzpomínka na pojetí Tomáše G. Masaryka, podle kterého by měl národ hledat důvod své existence v tom, čím prospěje lidstvu. Od rozdělení Československa si Češi nejsou stoprocentně jisti, jak se má jejich země nazývat. Politicky použitelný motiv, jak se vymezit proti okolnímu světu a hlavně Evropské unii, se tedy hledá dost těžko. Nabízí se jen nepříliš úspěšná myšlenka etnického nacionalismu, podle nějž je Česko územím pevně semknutého národa definovaného společnou řečí. Uplatnila se jenom během odsunu Němců a Maďarů ve čtyřicátých letech, nakonec ale zradila samotné Čechy, protože se rozpustila v mýtu o slovanské vzájemnosti, s jehož pomocí byli začleněni do sovětského impéria.

Zahrát na nacionální notu je v Česku možné, těžko se však může probuzení národa stát základem trvalé parlamentní většiny nebo přesvědčivého národního programu, který by jako v případě Maďarska umožnil sepsat novou ústavu národního státu a jenž by byl přesvědčivou alternativou programu dalšího evropského sjednocení.

Stát Agrofert

Obnovená myšlenka národního státu se nevypořádala s ekonomickým rozměrem evropského sjednocení. Národní státy měly před válkou nedostatky, na které upozornil jeden z tvůrců jednotné Evropy Jean Monnet. „Národní zájmy nejsou nic jiného než krátkodobé ekonomické zájmy národních elit, které ve svém účetnictví řadí uspokojení vlastní populace a populace jiných národů k položkám určeným k odpisu. V reálném životě z nich dělá oběť,“ popsal Monnet situaci, již měl společný evropský projekt překonat. To se do značné míry podařilo. Evropské koncerny se mohou bez velkých překážek pohybovat po celém území Unie, a tak by se dalo říci, že „ekonomické zájmy národních elit“ byly skutečně překonány.

V politicko-ekonomickém projektu Evropské unie proto mají rozhodující roli akcionáři a manažeři velkých korporací, zatímco všichni možní premiéři a komisaři musí být k dispozici, aby hospodářskému sektoru zajistili právní a politický rámec. Manažeři těží z pádu hranic uvnitř Evropy a není pro ně už tak důležité, jak konkrétně se podaří naplnit politickou myšlenku jednotné Evropy. V zásadě jim nevadí, že se uskutečnila jen v omezené podobě podle smluv z Říma, Maastrichtu a Lisabonu, jež připouštějí pouze volnou federaci národních států. Neohrabanost současného modelu a nutnost ho reformovat jsou jasné každému, přesto pro nejbližší dobu zajišťují srozumitelné ekonomické poměry.

Z pohledu nových členských zemí ovšem nejsou ideální, protože udržují hospodářskou moc dvou klíčových zemí, tedy Německa a Francie. Skoro tři čtvrtiny ekonomiky Evropské unie (včetně Velké Británie) tvoří devatenáct států eurozóny, polovinu výkonu eurozóny pak zajišťují dvě země – Německo a Francie. Z nových členských států jsou nejsilnější Poláci a Češi s podílem 2,9 a 1,2 procenta na evropském hospodářství. Přes všechny senzační zprávy o rekordním růstu HDP v zemích „východoevropských tygrů“ se tento podíl za posledních deset let nezměnil. Evropská unie v současné podobě funguje a dlouho bude fungovat jako politický nosič zájmu německých a francouzských koncernů. Sbližování ekonomické úrovně by měly zajistit chystané politické reformy Evropské unie, patří do nich však kroky, o kterých se v Česku ani vážně nezačalo mluvit, od vstupu všech členských států do eurozóny přes zavedení společného rozpočtu a vzájemného ručení za státní dluhopisy až k jednotnému sociálnímu pojištění, nemluvě o posílení europarlamentu a zákazu národních referend.

Druhou možností může být, že se členský stát dalších evropských reforem nezúčastní a pokusí se hájit „ekonomické zájmy národních elit“ jako dříve. To může způsobit komplikace. Místo na periferii EU už připravilo východoevropské státy o stovky tisíc občanů, kteří se stěhují za lepší prací i životem na Západ. Česko je dosud výjimkou, oddělením od evropského jádra se však může efekt periferie posílit a stěhování na Západ se může rozjet také od nás.

Z ekonomického pohledu bude každý projekt obnovy národního státu záležet na kompetenci domácích podnikatelů, kteří donutí politiky vytvořit životaschopný hospodářský model autonomní na Evropě. Zkušební laboratoří se v tomto směru stává právě Česko, kde přímo přebírá vládu podnikatel Babiš, jemuž se dá věřit, že „ekonomické zájmy národních elit“ bude vší silou prosazovat. Teprve se uvidí, do jaké míry mu půjde o uspokojení zájmů zdejší populace – a do jaké míry o posílení impéria Agrofert. Z pohledu Jeana Monneta bude nepochybně důležitější druhá rovina.