Tragédie urozeného světanápravce
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.
V polovině osmdesátých let vzbudil v jinak dosti zatuchlých poměrech oficiálně vydávané literatury značnou pozornost historický román Antona Hykische Milujte královnu – byla jí Marie Terezie. Že šlo o překlad ze slovenštiny, český čtenář tehdy možná ani příliš nevnímal: slovenština ještě nebyla zcela cizí jazyk a slovenská literatura byla (pro české náfuky) tak trochu exotičtější verzí literatury české. Společné bylo Čechům i Slovákům rovněž historické téma. Nový a netypický byl nepředpojatý, ba sympatizující pohled na panovnici z habsburského rodu, který to v české historické tradici neměl – a stále nemá – jednoduché. Za normalizace bylo vůbec obtížné psát o „rakouské“ minulosti pozitivně, takže za lehce provokativní bylo možné považovat i samotný titul: Milujte královnu?! To jako vážně? Feudální panovnici?! I když jaksi s pokrokovým náběhem? To si autor docela dovoluje…
Hykischův román byl tedy novum a překvapení, navíc se odlišoval i od té kvalitní a tolerované soudobé české historické prózy, již reprezentovali především Jiří Šotola a Vladimír Körner. U nich to byl vždy pohled zdola, z perspektivy bytosti drcené dějinami, přišlápnutého a vlastně bezmocného outsidera. To bylo úplně něco jiného, než s čím tehdy přišel Hykisch, u něj to byl román panoramatického záběru, široká freska politických a kulturních dějin 18. století, tedy času sice vzdáleného, ale jaksi již náležejícího do moderního věku: věku, dalo by se říct, v němž se náš věk zrodil. Tato širokodechost a velkorysost nebyla v české tradici psaní o dějinách běžná, byla i provokativní. Uvažovalo se tam o moci a politice jako o něčem suverénním, něčem s historickým významem. To bylo pro Čechy, kteří na historii přestali mít vliv, velmi nezvyklé.
A pro českého čtenáře bylo možná i překvapivé, že slovenské vnímání historie může být třeba i jiným směrem nacionalisticky vyhraněné než směrem k ochraně „malého národa“. Možná že po přečtení si poprvé uvědomil, že Slováci také mají svoje „imperiální“ dějiny, neboť idea Marie Terezie jako uherské královny představuje pro Slováky důvod pro pýchu a pocit sounáležitosti k dějinám dunajského regionu, tedy širšího prostoru, než je omezená voliéra Čech. Slovák sice neměl své vlastní „hrady“, jak to kdysi napsal marxistický nacionalista Vladimír Mináč, ale měl svou účast na svatoštěpánské koruně – už jen proto, že ta byla na hlavu mladé a krásné Marie Terezie nasazena v Prešpurku, později Bratislavě. Naši svatováclavskou korunu naproti tomu panovnice nazvala „šaškovskou čepicí“, a to kvůli ne právě gentlemanskému postoji české zemské šlechty ve chvíli jejího nástupu. To hrdí a vzpurní Uhři (včetně Slováků) byli jiní kavalíři…
Syn a včelí královna
Předloni vydal Hykisch na Slovensku román Věřte císaři, který do češtiny přeložil Miroslav Zelinský. Připomínám, že Anton Hykisch (nar. 1932) strávil začátek 90. let v politice, byl poslancem za KDH, po vzniku samostatné SR velvyslancem v Kanadě. Pro spisovatele ideální místo.
Tím císařem, jemuž se má věřit, je pochopitelně Josef II., syn velké Marie Terezie, panovník významem o nic menší, v mnohém však podstatně rozporuplnější a tragičtější. Zatímco matka, to je při všem tom neklidu, který jí přinášejí a vnucují především zahraniční nepřátelé (nejvíc pruský Fridrich II., jejž bude syn Josef obdivovat), prvek stabilní a jaksi i harmonizující. Podobná velké včelí královně rodí jedno dítě za druhým, aniž se hne ze svého vídeňského trůnu, vše ovládá s téměř mateřskou vlídností a rozšafností. Syn je naopak přímo zosobněním neklidu, dynamičnosti. A zatímco matka je hlavou rodiny a rodina je pro ni základem i obrazem státu, syn je osamělec a solitér, který zůstává jakoby vystrčen do jiné doby, kdy se vše – i jeho zásluhou a vinou – rozpadá. A tak zatímco čtyřicet let (1740–1780) panování Marie Terezie je dobou, již lze přirovnat k dlouhému těhotenství, a to včetně toho barokního kynutí a kypění, těch deset let josefovských (1780–1790), to je erupce a porod se všemi drastickými a bolestivými projevy. Porod doby, která musela přijít, i když její tvrdé plody se dostavily až více než sto let po Josefovi, v totalitním státě, jehož základy reformistický Josef dle některých teoretiků vytvořil.
Hykischův román Věřte císaři je psaný v názorných obrazech a výjevech, jež se rychle v kapitolách střídají a podobají se jakémusi kaleidoskopu. Defilují v něm desítky historických postav (nemůže chybět Mozart), které pronášejí historicky doložené či věrohodně vyfabulované sentence a demonstrují, co má být demonstrováno. Ze základních historických událostí onoho desetiletí není opomenuta ani jediná: dostaneme se skoro do každé provincie habsburské monarchie, nejvíc neklidu se dělo ovšem na okrajích: v rakouském Nizozemí (Belgii) a Sedmihradsku, kde vypuklo nejmohutnější selské povstání – se jménem dobroděje Josefa na rtech ubohých rumunských rolníků. Živý a velmi čtivý proud vyprávění je držen dynamickým stylem, který je značně proměnlivý, dialog střídá vnitřní monolog, historické postavy jsou sice schematické, ale v rámci nutnosti a autorova záměru předvést panorama doby jako bujivý a rozmanitý proces též výstižné.
Pro českého čtenáře by mohl být zajímavý fokus zaměřený na slovenská „špecifiká“ josefovské éry. Hykisch je představuje v důsledcích, které měly jeho církevní reformy pro mladé slovenské bohoslovce a kleriky, z nichž vyrostla první generace slovenského „národního obrození“, tzv. bernolákovci. Tito nadaní muži byli pozoruhodní svým romantickým zápalem, v němž téměř z ničeho vydupali jakýsi primární umělý jazyk, který byl však zatím spíš jen čistou gramatickou teorií, s níž se jeden z nich – a jedna z hlavních postav románu –, Josef Ignác Bajza, vrhá do výpravného a věru dosti bizarního románu, pověstného René mládenca príhody a skúsenosti (1784). Tento jakoby do prázdna psaný opus je plodem odhodlání nějak podobného odhodlání Josefovu. I Bajza zavrhuje osobní štěstí, které mu nabízí krásná Štefánie, a stává se mučedníkem a fanatikem málo plodné ideje, tedy vytvořit pro lid cosi, čemu nemůže rozumět.
Té síly díl jsem já
Josef II. má v české historické tradici snad jako jediný z Habsburků – ještě snad se zvláštním případem Rudolfa II. – spíš pozitivní vyznění. Vyoral ve Slavíkovicích u Rousínova brázdu v poli (Hykisch tuto „světodějnou“ událost pomíjí, ona se také udála roku 1769, tedy mimo rámec vyprávění), potkal se s mladou „Babičkou“ a nechal ji podívat se do zázračné trubičky (to v románu taky nenajdeme). V tradičním českém antiklerikálním naladění mu je tleskáno za drastické zásahy do církevního života, především rušení „neužitečných“ klášterů, často provázené počínáním přímo barbarským. Nezpochybnitelně pozitivním činem bylo zavedení (neúplné) náboženské svobody a zrušení nevolnictví.
V Hykischově románu je jeho postava konstruována jako nejednoznačná, přitom lidsky snad i sympatická postava osamělého panovníka, který měl na své záměry málo času a málo fyzických sil. Josef II. byl prakticky celé své desetileté panovnické období provázen nemocemi a chřadnutím těla, které si ovšem zavinil nejspíš i sám. Byl sice abstinent, nikoli však sexuální: navštěvoval nevěstince ve známé vídeňské čtvrti Spittelberg a je pravděpodobné, že si tam opakovaně uhnal kožní nemoci. Trpěl chronickou dýchavičností, zřejmě i kvůli asketickému způsobu života. Protože díky svým cestám po celé Evropě poznal jako málokterý panovník bídu takzvaně obyčejného lidu, byl přesvědčen o potřebě s tím něco provést – jenže zároveň se vyznačoval necitlivostí k důležitým (z jeho pohledu malicherným) věcem života. Pověstným se stalo jeho nařízení o povinném pohřbívání v pytlích, které vzbudilo spontánní odpor, ba děs.
Přesto mu obyčejní lidé, ale i vzdělanci věřili a byli ochotni se pro jeho vize nadchnout. Ti první doufali ve zlepšení svého údělu – a on se opravdu v něčem objektivně zlepšil. Ty druhé strhávala představa, že dobro je možné nařídit a vnucovat shora. Po více než dvou stech letech skeptický romanopisec samozřejmě ví, že to bylo pošetilé, leč respektu hodné. Josef se namísto života privilegovaného panovníka rozhodl pro život asketického světanápravce.
Ovšem historickým paradoxem je, že nakonec i ty nejlepší záměry osamělého muže, nadaného, ale něčím destruktivním i posedlého císaře Josefa, se stávají čímsi jiným, než čím být měly. Měly přinést dobro a osvícení, a přitom přinesly také zmatek, neklid a pobouření. Jako by byl opakem mefistofelské síly, jež „chtíc vždy páchat zlo, vždy dobro vykoná“. Josefův záměr páchat dobro sice nerozpoutal bezprostředně katastrofu, ale uvolnil síly, které vlastně dobro nepřestaly páchat dodneška. To už však není jeho vina.
Anton Hykisch: Věřte císaři
Ze slovenštiny přeložil Miroslav Zelinský. Vydal Host, 2017. 440 str.