Po dlouhých letech spekulací začala minulý týden demolice kultovní stavby, která zhmotňuje utopické vize poválečného Japonska v období jeho ekonomického rozkvětu.

Nezájem

První kroky architektonických nadšenců po příletu do Tokia často ihned směřovaly právě k této stavbě, kterou nelze přehlédnout ani v husté zástavbě centrální části čtrnáctimilionové megapole. Za několik měsíců tu už ale na ně bude čekat jen prázdná malá parcela, kterou jistě brzy poté vyplní budova nová – její podobu zatím neznáme, bezesporu ale bude mnohem větší a hlavně ekonomicky výnosnější.

Nad legendární věží Nakagin se stahují demoliční mračna už patnáct let. Namále měla už roku 2007, developer usilující o její odstranění ovšem zakrátko zkrachoval. Situace se ale od té doby nijak nezměnila – budovu nevzala pod svou záštitu japonská vláda ani UNESCO, což byly jediné možnosti, jak ji před enormním tlakem trhu ochránit. Novým majitelům tak nestálo nic v cestě. Stačil jim pouze souhlas většiny vlastníků buněk tvořících nezaměnitelnou siluetu budovy, kteří nabídku vzhledem k jejímu zuboženému technickému stavu a přítomnosti azbestu rádi podepsali. V těchto dnech již probíhá vyklízení interiérů a další nutné přípravy pro celkovou demolici mezinárodní ikony poválečné architektury.

Radikálně jinak

Po druhé světové válce zažívalo Japonsko období enormního ekonomického růstu, který měl pochopitelně velký dopad také na společenské poměry. Japonská města praskala ve švech v důsledku bezprecedentní vlny urbanizace. Zatímco na konci druhé světové války žila ve městech asi polovina japonské populace, v roce 1970 už to bylo sedmdesát procent. Na tyto turbulentní změny reagovali také japonští architekti dospívající v poválečných letech. Skupina avantgardních tvůrců se na přelomu padesátých a šedesátých let sešikovala do hnutí metabolismus, jehož snahou bylo přizpůsobit rozvoj tehdejších měst zásadním urbánním a společenským proměnám. Inspirovali se technologickým rozvojem i biologickými procesy postupné adaptace živých organismů na vnější podmínky. Města a budovy ve vizích metabolistů měla pružně reagovat na nové výzvy a situace. V utopických snech hnutí se budovy organicky rozrůstaly nad stávající zástavbou, takže připomínaly spíš futuristické stroje než běžné stavby – tehdejší svět zklamal a bylo potřeba vytvořit nový.

Nejvýraznější postavou mezi metabolisty byl architekt Kišó Kurokawa (1934–2007), který se už coby student stal celebritou obrážející mezi zaplněnými přednáškovými sály tokijské noční podniky. Revoluční přístup metabolistů byl už předem odsouzen k tomu, aby jeho zásady zůstaly především v podobě teorií. Budov reprezentujících toto inspirativní hnutí vznikla jen hrstka – jeho nejlepším reprezentantem je právě kapslová věž Nakagin, kterou Kurokawa dokončil roku 1972. Jde o dvojici betonových věží, na které je v nepravidelném rastru přikotveno celkem 140 samostatných kapslí. Architektovou vizí bylo, že tyto buňky lze podle potřeby přidávat i odebírat – každých pětadvacet let mělo dojít k výměně všech kapslí. Tady však utopie nepřežila srážku s realitou, protože takový proces šlo jen těžko zkoordinovat mezi všemi vlastníky a výměna by také byla neúměrně drahá i navzdory prefabrikaci. Jedna buňka nabízí devět metrů čtverečních, přičemž z továrny přijely na místo již kompletně vybavené futuristickým vestavěným nábytkem (majitelé si mohli připlatit za magnetofon Sony) a sloužit měly především zaměstnaným byznysmenům pro práci a příležitostné přespávání. Koncept vlastně předběhl dobu, protože hotelové kapsle jsou dnes již běžnou součástí velkých (nejen) japonských měst.

Probíhající demolice této stavby, která svou radikální novostí inspirovala mnoho audiovizuálních děl, opět dala zaznít otázkám, kdy kulturní hodnoty převáží ryze ekonomické zájmy a jak stará vlastně architektura musí být, abychom ji ochránili jako součást historického dědictví. Věž Nakagin takový význam měla, padesáté narozeniny už ale oslaví na skládce stavebního odpadu.