Následující komentář je opět o nepokojích v Sasku, kde část veřejnosti po incidentech s „uprchlíky“, hlavně když mají fatální zakončení, demonstruje na ulicích, a protože s nimi demonstrují i skupiny skinheadů a neonacistů, ocitá se východní Německo plošně v podezření z „pravicového extremismu“. Nejprve je třeba vypořádat se s námitkou, proč takhle lokální dění v cizím státě detailně sledovat. Důvod je takový, že na těchto případech můžeme zblízka a dopodrobna sledovat, jak funguje lhaní, když se lže z dobrého důvodu, z takříkajíc vyššího zájmu, a když se lží dopouštějí úřady spolu s velkými médii.

O případu „Chemnitz“ se tu už psalo opakovaně. Pro účely tohoto textu o státní a veřejnoprávní propagandě stačí zdůraznit, že „videonahrávky“, které měly dokumentovat „štvanice“ na občany neněmeckého vzezření, o nichž v pondělí po bouřlivém víkendu kancléřka Angela Merkelová tvrdila, že je má k dispozici, se neobjevily ani za čtrnáct dní.

Tento víkend přišla další tragédie, do níž byli zapleteni azylanti, respektive žadatelé o azyl, a na jejímž konci ležel mrtvý člověk s německým pasem. V centru sasko-anhaltského městečka Köthen se v noci ze soboty na neděli mezi sebou hádali Afghánci (o to, kdo je otcem dítěte, jež se narodí přítomné těhotné ženě). Čím dál vyhrocenější spor přišel z vedle probíhající oslavy zprostředkovávat 22letý Markus B. Po chvilce nezvaný mediátor ležel na zemi, muži ho kopali do hlavy a on podle svědků marně volal: „Nekopejte už, nemůžu popadnout dech.“ Sanitka ho posléze převezla do nemocnice, kde zemřel.

Státní zastupitelství – pozor, blíží se trik – vydalo v neděli večer dvě oznámení: 1) do vazby byli vzati dva podezřelí, 2) Markus B. nezemřel na kopance, ale na „akutní selhání srdce, které není v přímé kauzální souvislosti s utrpěnými zraněními“.

Televize, servery a noviny s úlevou sázely titulky typu „Muž z Köthenu zemřel na selhání srdce“ nebo přímo „Muž nezemřel násilnou smrtí, ale na selhání srdce“. Vznikal dojem, že noční hádka na ulici byla pro jeho život nepodstatná a že by té noci zemřel tak jako tak.

Jenže oba Afghánci dosud (psáno 11. září večer) sedí ve vazbě pro podezření z „tělesného poranění s následkem smrti “ – takto trestný čin, z něhož je podezírá, definovalo totéž státní zastupitelství, které souběžně s tím v oznámení, zřejmě predestinovaném pro větší mediální pozornost, popírá přímou kauzální souvislost se smrtí.

Takříkajíc na sichrovku jsme se – tentokrát už péčí novinářů, kteří si proklepávali Markusovo okolí – dozvěděli, že bratr mrtvého je soudně trestaný pravicový extremista. Mimo lokální noviny se naopak nedostala zpráva, že Markus byl z pěti dětí a sám coby kardiak pracoval v chráněné dílně.

Návod pro toto lhaní ve vyšším zájmu se zdá prostý: v první fázi vynechat nebo překroutit některé zásadní informace a trochu počkat. Skupina holohlavých debilů, kteří zahajlují, někomu budou vyhrožovat a spustí všeobecné pobouření, už je na cestě. A ono to zatím funguje.

Všichni jsme vyrůstali s příslovím o lži, co má krátké nohy, většinou předpokládáme, že pravda se nakonec prosadí. Ale co když ne, co když lidstvo vstupuje do takové fáze saturované a současně roztříštěné společnosti, kdy žádný trest za lhaní nepřijde? Proto je tak důležité věnovat pozornost dění v Německu, kde se dnes kvůli dobré věci lže asi nejvíc na světě.