O víkendu sněmovalo hnutí ANO, přihodilo se tam ledacos předvídatelného, v následných komentářích to posléze bylo rozebráno – často se nepředstíraným a oprávněným údivem. Ano, Andrej Babiš byl znovu zvolen hezkými šestaosmdesáti procenty hlasů, protikandidáta neměl, stejně jako první místopředseda Faltýnek. Ano, předseda vlády chce budovat hnutí pro všechny (respektive pro všechny, kdo jsou odhodláni ho zvolit předsedou). Ano, dominantní síla zdejší politiky působí jako prázdný, v něčem možná až absurdní konstrukt. Zbývá ale ještě dodat: ano, funguje to. Jistě ne na věky, na české poměry ale skutečně nezvykle dlouho a spolehlivě.

Před polovinou funkčního období na tom dominantní vládní strany nebývají s podporou moc dobře, ANO ale žádný takový propad nezažívá, svoje protivníky podle průzkumů s přehledem válcuje. Jistě to také vypovídá hodně o schopnostech těch protivníků, dá se jim ale přiznat, že to mají v mnoha ohledech dost těžké. Stojí proti personifikovanému duchu doby.

Jsou to časy takzvaného „tekutého hněvu“, jakéhosi nesoustředěného a naštvaného stavu ducha, který se občas vybije v pouličních protestech typu francouzských žlutých vest nebo ve vzestupu různých protestních stran, který teď zažívají mnohé evropské země. Tomu stavu je vlastní i značná roztěkanost, názorová nekonzistence, člověka pokaždé „vytočí“ něco jiného. Politické programy, jež z toho „tekutého hněvu“ vyrůstají, mu v tomhle ohledu odpovídají. Také je to doba, v níž je větší význam přikládán emocím a všemožným afektům. A Andrej Babiš se na ně dokáže napojit, přesvědčit významnou část lidí, že cítí s ní, sdílí její averze i aspirace. A jeho ukřivděnost je jistým způsobem vskutku reálná (to ale neznamená oprávněná). Jeho hnutí je od začátku a právem kritizováno jako ideově naprosto vyprázdněné, nijak mu to ale neškodí. Programem Andreje Babiše je především Andrej Babiš, v tomhle je ANO důsledně konzistentní a víc než dostatečně velká část voličstva se s tím „programem“ ztotožňuje. Je to docela logické – pokud ideje pro publikum přestávají být interesantní nebo se ztrácejí v tříšti emocionálních výkřiků.

Čas sociálních sítí se může stát také časem autorit a autoritářství, kontinuitu myšlenek (alespoň jakous takous) může nahradit kontinuita osobností. Program, myšlenky mohou být různé anebo třeba nesmyslné nebo vůbec žádné, důležité ale je, že budou vycházet ze stejných úst a že jejich nositel bude naplňovat nějakou emocionální potřebu posluchačů. Hnutí ANO má pro tenhle druh politiky ideální strukturu, je budováno jako servisní organizace jednoho muže. Svoje „všechno pro všechny“ prezentuje s nátěrem neideologického technokratismu, který se v téhle zemi líbil už před Babišem. To, že stojí a padá s předsedou, zaručuje, že je voličská veřejnost jenom minimálně „obtěžována“ rozbroji a vůbec konkurencí uvnitř dominantní strany. Vlastně měl AB pravdu – jeho hnutí není tradiční strana a on není politik, přesněji by rád do toho stavu jednou dospěl. K politikou nezatížené „čisté“ moci.