Jedna noc v bývalém klášteře na břehu Labe

Moderní zbožnost v Roudnici

Jedna noc v bývalém klášteře na břehu Labe
Moderní zbožnost v Roudnici

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Moje katolická mise v podřipském vikariátu vrcholila. Bylo půl sedmé ráno, úplná tma, vstal jsem z asketického lože, opláchl se ve farním lavoru s kousky ledu, oblékl se a pak sestoupil prastarým vrzavým schodištěm do setmělého chrámu, kde blikotalo u jednoho postranního oltáře několik svící. V rozestupech tam už stálo několik osob, jedna z nich mi nabídla rozžatý kalíšek, který jsem pak zimomřivě svíral do konce bohoslužby, v níž zbožné hlasy prosily nebesa o seslání rosy. Když roráty, jak se této ranní mši říká, skončily, už se venku trochu rozednívalo. Šel jsem se pak ještě dospat. Několik dní jsem měl pocit, že se mi to zdálo.

Ale nezdálo. Do bývalého kláštera augustiniánů v Roudnici nad Labem mě večer předtím odvezla architektka Lucie K., o jejímž řipském zpěvu jsem psal minule. Pohostinství mi poskytl roudnický administrátor, což není nějaký pán na úřadu, nýbrž otec Martin Brousil, s nímž mi bylo radost posedět u mešního vína… no, ve skutečnosti jsme pili pivo Bernard, já nealkoholické, a jedli svíčkovou, kterou připravila Lucie. Seděli jsme ve farní kuchyni, kde na kredenci kráčeli v nehybnosti půlmetrový sádrový velbloud a slon, kteří se chystali odejít do Betléma. Bojler nad dřezem zdobila velká reprodukce Madony roudnické, toho možná nejkrásnějšího českého středověkého obrazu, který je původem odsud. Musel jsem ocenit, že pan farář má vkus, a být na jeho místě, nevyzdobil bych si příbytek jinak.

Vedli jsme hovory víceméně světského charakteru, občas jsme se decentně dotkli situace křesťanstva na Podřipsku. Páter Martin na to měl filozofičtější pohled než já, viděl to sub specie aeternitatis, tedy že z hlediska věčnosti to nemůže špatně dopadnout. Vyprávěl také, že občas si ho pozvou chovanci ústavu v blízkých Horních Beřkovicích, což jsou nejzapálenější křesťané současnosti. Když tam začínal, tak se mu stalo, že se zdržel a oni mu zatím zavřeli bránu. Když se pak snažil jednu psychiatričku přesvědčit, že je kněz, dalo mu to dost práce, než mu uvěřila. Páter Martin se tomu upřímně smál.

Párkrát, snad to tady na ně můžu napsat, si šli pan farář s Lucií zakouřit na pavlač, která byla potopena v prosincovém chladu ve tmě, z níž dole prosvítaly obrysy lomených oblouků a cosi, co snad mohla být studna či fontána uprostřed. Já tam chodil s nimi, ne snad abych kontroloval, jestli nebudou házet nedopalky do rajského dvora, ale ze zájmu, jak to na takovém místě působí.

To jsme vlastně v epicentru kláštera, řekl jsem chytře. – Ano, ale ten klášter tady byl opravdu jen velmi krátce, řekl otec Martin a dodal: Dějiny bratrům řeholníkům tady na Roudnici moc nepřály. Řekl to diplomaticky, neboť si nechtěl stěžovat na kolegy z církve husitské. Já takovými ohledy spoután nebyl, tak jsem něco řekl o loupežnících a žhářích, kteří klášter vyplenili dokonce prý opakovaně, načež se Otec Martin shovívavě pousmál. Tady dodávám, že bratr Žižka u toho byl na jaře 1421 osobně, Petr Čornej doslova píše, že si tady „zchladil žáhu“ poté, co se mu nepodařilo vypálit Litoměřice, jak měl zřejmě v úmyslu. Jeho věrní tady ukradli nějaké kalichy a ornáty, zničili několik obrazů svatých, otloukli okruží na křížové chodbě, na kterou teď nebylo vidět. Žižka se pak možná šel na to vyrabované místo podívat osobně, třeba stál na tom místě, kde teď my. Mohl se cítit jako Zorro mstitel. Nebo jako SJW, social justice warrior.

Roudnice byla totiž výjimečné místo, nechtěl bych se té současné nějak dotknout, ale mnohem výjimečnější než dnes. Možná by se dalo říct, že to byl takový český Avignon… Nebo možná Castel Gandolfo, kam papež jezdí na chatu. Prostě do 15. století to bylo alternativní sídlo českého primase, pražského biskupa, pak arcibiskupa. Tady, v blízkosti kultovního střediska Čechů na Řípu, si nejpozději ve 13. století nechal pražský biskup postavit kamenný hrad, jehož zbytky ukazují turistům v podzemí lobkovického zámku: zbyly tam takové zdi, u kterých teď skladují sudy s vínem. Vinný keř byl ve znaku nejvýznamnější osoby spojené se slávou Roudnice, Jana IV. z Dražic, posledního pražského biskupa před povýšením na arcibiskupství. Jan byl asi nejzajímavější českou postavou doby před Karlem IV. Biskupem se stal roku 1301, velmi se angažoval v dosazení Jana Lucemburského na český trůn, roku 1318 však odešel do Avignonu k papežskému dvoru, kde se měl obhájit z pomluvy, že nadržuje kacířům. Zůstal tam jedenáct let, čehož využil k tomu, že tam nasál francouzského ducha, takže když se vrátil, to už mu bylo sedmdesát, přivezl do Čech, tedy sem na Roudnici, francouzskou gotiku. A asi nejen ji, ale i francouzskou kuchyni, francouzskou parfumerii, francouzské hole… Možná i nějaké francouzské rozkladné filozofické traktáty, v každém případě také francouzskou zálibu v iluminovaných rukopisech čili komiksech, byť tehdy ještě především teologického charakteru, což byl základ největší české středověké knihovny. A také přivezl představu, že v Čechách vytvoří nové intelektuální centrum, takovou českou Sorbonnu, kterou se sice nejdřív snažil umístit do Prahy, ale když si měšťané stěžovali, že už tam toho mají hodně a další intelektuály už nechtějí, rozhodl se pro svou Roudnici.

A tak roku 1334 zakládá tady, nedaleko břehů Labe a na místě, kde vytéká z vodovodu (možná spíš ze skály) nazrzlý rudný pramen, augustiniánskou kanonii, řeholi podle pravidel sv. Augustina. Ta se stane, nebo má se stát, epicentrem nového druhu vzdělanosti a duchovnosti, kterou už někteří autoři nazývají humanistickou. Tady, na tom místě, kde mí přátelé klepali dámské cigarety slim, vznikne ohnisko „nové zbožnosti“, jakési meditační středisko pozdně středověkého typu, kde se bude klást důraz na dechová cvičení, arteterapii, poslech meditační hudby, analytickou psychologii a další novoty. Tato pokroková psychoterapeutická metoda, která se bude už lišit od zastaralých rutinních praktik mnichů tradičního typu, dostane jméno „devotio moderna“ a bude se opírat o zvnitřnělou, introspektivní spiritualitu, tedy o hledání cesty k Bohu svým vlastním úsilím a konáním. Výsledkem bude – jak to tak bývá, odcizení od prostého lidu a další prohloubení krize v církvi a společnosti, a nakonec tedy v Čechách i vypálení tohoto hnízda protorenesanční dekadence a všech jim podobných.

Ale k tomu je za Jana IV. z Dražic ještě daleko. Zatím to je agilní stařec, kterému už táhne na osmdesátku a svůj program teprve dává dohromady. A důležité je, že zatímco pro vnější podobu kláštera si přiveze francouzské gotické zedníky s mistrem Vilémem, dovnitř do kláštera pustí jen rodilé a oboustranné Čechy. Má pro tento nepochybný nacionalismus, který dost zpochybňuje časté tvrzení, jak ten středověk byl kosmopolitní a jak vlastně národy neexistovaly, docela pádný a rozumný důvod, který formuluje (samozřejmě latinsky) v zakládací listině kláštera: „Velká zkušenost nás naučila, že dvě protivy v jednom předmětu pospolu býti nemohou, tak ani národové protivní v jednom klášteře býti nemohou.“ Slyšíte to? Fakt je, že roce 1349 tuhle „diskriminaci“ Karel IV. zrušil. Mimochodem, existuje hypotéza, že proslulý šovinista Dalimil, tedy tzv. Dalimil, by mohl být mladý Jan IV. z Dražic, který známou kroniku zveršoval anonymně, neboť něco takového se pro biskupa nehodilo. Ale to je jen hypotéza.

Vrátili jsme se znovu do kuchyně a bavili se o běžných farských záležitostech. Například o věznění „římského tribuna“ Coly di Rienza, kterého držel Karel IV. tady na roudnickém hradě několik let jako prominentního vězně. Nebo o tom, jak tady na nádvoří hradu upálili v sudu výmluvného kněze Martina Húsku, a to nikoli katolíci, ale husité: i na ně měl až příliš radikální názory na svátost oltářní, o které říkal, že to je jen obyčejná houska. Stalo se tak 21. srpna 1421. Byl to zkrátka hezký farský večírek.

Ráno jsem sešel do kostela Narození Panny Marie, který tonul celý ve tmě. Ten jedinečný chrám, který začali stavět Francouzi z Avignonu a který pak dostal za baroka tu zvláštní podobu, trochu připomínající dárkovou krabici s mašlemi, voněl kadidlem a blikalo v něm pár světýlek. Drželo je v rukou několik lidí, kteří se ráno v tom městě na takovou věc sejdou. Chystali se vykonat něco, co tady dělali lidé už ve středověku, ale bylo to moderní i tradiční v jednom. Já dávám také přednost syntéze obojího. Devotio moderna et aeterna.

www.jiripenas.cz/fotoblog

20. ledna 2021